DOČKALOVÁ: Orchestry andělů hrají v mém srdci

-“Jo, jo.“

„Tak příště to, prosím, nahlaste kvůli uklízečce a bezpečákovi.“

-“Usnula jsem v botech, jako by mě někdo zezadu střelil do zad, ale slibuju, že jestli se někdy opiju míň a dojdu vůbec na vrátnici, budu pokračovat dál, domů. Už kvůli bezpečákovi a uklízečce, stačí?“

Jestli nějakej bezpečák sedí i tam nahoře, neotevře mi ani tu pitomou vrátnici. Bože, co když je to ten samej? Maj v tržnici přímotopy? Jeden potřebuju.

„A458, Z679, A131“ A458 bliká červeně. „R264. Pokud nestihnete svoje zboží u výdejní přepážky, bude vás čekat venku v našem vyhřívaném stanu. Z799, A480“

Ty vole, tady se nedá přemýšlet. Tady se nedá dopsat ani blbá esemeska. Všichni upřeně pozorují svítíci tabule, kam skáčou číslíčka, jako nějaký vyšinutý oltář zasvěcený elektronickému bohu. Doma bez oltářku se k němu asi modlíš tak, že strčíš prsty do zásuvky. Jak tady ti lidi můžou pracovat? To pak přijdou domů z práce, obejmou svoji druhou polovičku a sladce jí zašeptají do ouška A668, miláčku? Paní z reproduktoru opakuje číslíčka medovým hlasem do okolí, jako nějakou zrůdnou matematickou poezii. Tak mohlo to být horší, mohl to tu místo ní křičet ten jejich zelenej skřet. To by se tu pak všichni váleli po zemi, děsivě se třepali a navzájem si utírali pěnu z úst nově zakoupenými tablety. Nic dobrý, přímotop, tašku ano, děkuju. „V létě bude foukat studenej, pani.“ Dík to je přesně to co potřebuju. Nějakej novej vítr do zad, studenej.

Mám nový byt. Protože na to mám věk. Ale protože jsem herečka a ne nějaký bankéř, mám koupelnu přes venkovní chodbu a není tam topení. Taky ještě nefunguje voda v kuchyni a někdo minulý odmontoval všechny lustry a rozbil sedačku. Je to moje království. Znak samostatnosti a moderně uvažující ženy na prahu třicátých narozenin. Mám zavlečenou třítýdenní rýmu, nosím čtvery ponožky a v kuchyni topím troubou. Cítím se skvěle. Skoro tam nechodim.

Oblíkačka Líza u nás v divadle říkala, že babičky topily v noci na pěkných šestnáct, že se u toho dobře spí. A že si pod peřinu dávaly nahřívací lahev. Řekla jsem jí, že mám taky vyhlídnutou jednu. Jmenuje se chlap, kluk, boyfriend, druhá polovička. Načež mi oblíkačka Hanka řekla, že ona už radši tu nahřívací lahev.

Topná sezóna je mnohem přiléhavější název než vánoční svátky. Pro oboje nejspíš platí, že se líp tráví s tou nahřívací lahví jménem někdo další.

Ne, ne, ne. Tohle není smutný sloupek o samotě. A ani o Vánocích jako o něčem dávno prázdném, konzumenti! Neznabozi! Hromado hlíny! Tohle nesnáším, protože to nikomu nepomáhá a ze samoty dělá něco jako znamení zla na čele. Něco navždy spojeného s lítostí. Tohle posílá lidi na Nuselák, to je zbytečnost.

Minulou sobotu jsem byla na Singles Párty. Není to tak, jak to vypadá, Ale to je vlastně fuk. I kdyby to tak bylo.

„Promiň, kluku, nevím kde máš hledat svýho Pavola Haberu, já s váma tuhle hru nehraju, já přišla pozdějš. Za kámošema na panáka. Jasně, pudu tančit. Tyjo, tančíš fakt skvěle. A hezky se směješ. Neboj, ty budeš mít hezkej život. Teda, pokud mě teď necháš odejít do backstage a pudeš domu, mám tam nějaký nepřijatý hovor.“

Samozřejmě končím úplně poslední a samozřejmě jako jediná holka mezi opilými muži ze Slovenska. Ráno mi jedna láska mého života píše, že jaká byla Singles Party?

Jako dycky. Blbý. Akorát jsem jim řekla, že pokaždé když se zamiluju, je to děsnej průser. Ten jeden, vedle kterého jsem se ráno probudila mi řek, ať hlavně dycky dělám, o čem jsem přesvědčená, že učiní šťastnou mě. Šulin. Se mu to lehce řekne.

A pak řek, že jeho malej syn vymyslel skvělou hádanku:

„Ocko, predstav si, že si uväznený v opancierovanej miestnosti. Nie sú tam žiadne okná ani dvere a žiadna stena nepovolí keď na ňu zatlačíš. Ako sa odtiaľ dostaneš von?

Ako sa odtiaľ dosnaneš von?

Prestaneš na to mislieť, oci.“