Neměl jsem talár, bohoslužby jsem vedl v maskáčích, říká ‚létající‘ kaplan

Jak se duchovní Církve bratrské dostane do armády?

Mě k tomu přivedlo obnovení duchovní služby. Tehdy mě požádali, jestli bych nepovažoval za vhodné do vojska nastoupit jako kaplan. Měl jsem už s působením mezi vojáky zkušenost z dřívější doby, tak jsem si říkal, že do toho půjdu. Po Tomáši Holubovi jsem se tak stal druhým kaplanem. To byl rok 1998.

Předtím jste ale už mezi vojáky působil. Kdy to bylo?

Ještě na vojně. Zažil jsem socialistickou armádu, kde jsem byl vlastně považován za nepřítele režimu. Přišel jsem do ní už jako vystudovaný farář. Armádu jsem vnímal jako skupinu lidí, kteří přivítají dobré slovo, dobré vztahy nebo někoho, kdo umí situaci odlehčit. V tom tvrdém, nepříjemném a pro mnohé kluky často nechtěném prostředí to bylo jako balzám. Takže jsem vlastně tehdy byl takovým vojenským kaplanem, jenom jsem si tak neříkal. Obnovení duchovní služby jsem pak vnímal jako pokračování něčeho, co jsem už předtím dělal.

Počítal jste s tím, že vyjedete na zahraniční misi?

Ne. Chtěl jsem působit v Čechách a myšlence na výjezd za hranice jsem se zpočátku smál. My jsme tenkrát byli úplnou raritou a já si říkal, že mě bude potřeba hlavně doma – pro naše záklaďáky. Mise z toho pak ale nějak vyplynuly. Bylo to hlavně tím, jak na ně odlétali naši vojáci. V té době se hodně uvažovalo, jestli při nich potřebují kaplana po celou dobu, nebo ne. Takže jsem začal létat do Kosova na kratší návštěvy. Bralo se to tak, že nejde o dlouhodobou misi, takže ani kaplan při ní s vojáky nemusí být pořád.

Byl jste tedy takový „létající kaplan“.

Ano. Skutečně jsme tam tehdy byli vždy jen na pár týdnů. Stejně se to dělalo třeba s psychology. Situace se pro mě změnila až s příchodem mise našich chemiků v Kuvajtu. Ta byla na dlouhou dobu, a tak i já jsem byl s vojáky už po celou misi.

Jak vás vojáci vnímali?

Někteří překvapeně. Někteří vyjádřili, že nás v podstatě nepotřebují. V církvi jsme však měli pocit, že armáda potřebuje mít čárku, protože pro vstup do NATO musí mít kaplany. Já ale hlavně měl už tu předchozí dobrou zkušenost a šel jsem do toho s tím, že přesně vím, co chci lidem předat. Takže možná první setkání bylo vždycky překvapivé, po chvíli však viděli, že jsem normální a dokážu se s nimi bavit o jejich problémech, vyjít jim vstříc. I velení vždycky rychle pochopilo, že je kaplan potřeba a usnadňuje vojákům službu.

Byl jsem vzácný jako posel z domova

Zvykli si vás vyhledávat?

Ano, rychle. Navíc mám strategii nečekat v kanceláři, až mě někdo vyhledá, ale být maximálně s nimi. Ať již v jednotkách, na cvičeních nebo různých shromážděních. Chtěl jsem pořád vědět, co se děje, a být při tom. Protože právě při běžné činnosti se voják projevoval tak, jaký byl. A tím, že jsem byl nablízku, ani neměli problém mě vyhledat. Věděli, že jsem s nimi a hned se na mě mohou obrátit s tím, co je trápí.

Co je trápilo?

Pro ně jsem byl vzácný jako posel z domova. Moji návštěvu vnímali jako příležitost vyptat se, co je nového, co všechno se změnilo. Byl jsem někdo, kdo přichází od jejich nejbližších, i když jsem ty rodiny v podstatě předtím neznal. Ale oni mě s nimi rádi seznamovali, mluvili o manželkách, dětech. Kolikrát jsme probírali, co s nimi na dálku řeší, když si volají nebo píšou. Takže to byl jeden veliký balík problémů. Potom jsme samozřejmě probírali pracovní věci. Pro někoho byla služba po čase stereotyp a já jsem byl jistým vytržením z něj. Jinému vadil protivný velitel. Řešili jsme i vztahy s místními. Je to jiná kultura a z toho také vznikaly různé zajímavé situace. Pro obyvatele v Kosovu třeba bylo normální, že se vyvážely odpadky jen tak do přírody. To našincům nebylo po chuti, ale byli k tomu nuceni, protože „tady se to přece tak dělá“.

Přicházeli vojáci i na bohoslužby?

Jistě. Organizoval jsem je pro zpestření i oslovení lidí. Pro všechny to bylo takové pohlazení po duši.

Jak vypadá polní bohoslužba?

Velmi civilně. I když je vojenská. Možná je to dané i tím, že jsem nekatolický duchovní. Takže mně stačil křížek, který jsem si postavil na stůl v jídelně. Tenkrát jsem s sebou neměl ani talár, takže jsem byl v maskáčích. K tomu bible, svíčka a mohli jsme začít. Mám ve zvyku, a je to i v tradici mojí církve, mít všechno neformální. Takže i když bohoslužby v Církvi bratrské mají svůj pevný rámec, duchovní si do něj zasadí hodně osobitého. Pro někoho bylo objevné, že jde spíše o takové popovídání o Bohu a s Bohem. Brnkal jsem přitom na kytaru, zpíval s těmi vojáky. Bylo to takové příjemné posezení kolem bible.

Co jste jim povídal?

Vždycky to bylo povzbuzení, protože toho je podle mě v životě málo. Chtěl jsem, aby věděli, že Bůh s nimi je a oni nejsou sami. Já mám jen omezené možnosti, ale oni ve své situaci potřebují někoho, kdo má možnosti neomezené.

Vzali vás na oplátku někdy na patrolu mimo základnu?

Řekl jsem si o to. Vždycky chci znát, co vojáci dělají. Rozumět jim a mít ponětí o tom, čemu čelí. Takže mě vzali vždycky na nějakou jednodušší patrolu, protože za kaplana ručí a mohl by se jim v případě konfliktu nebo nesnadnější situace i trochu plést. Ale chodili jsme na klidnější hlídky, kdy se šlo třeba po domácnostech zjišťovat, jaká je situace, nebo udržovat vztahy s místními. Svěřili mi i radiostanici, abych měl pocit, že jsem tam platný. Bylo moc zajímavé vnímat vojáky v jejich prostředí.

V Kuvajtu jsem musel dávat pozor na štíry

Poté jste byl i v Kuvajtu.

To bylo dokonce dvakrát. Jednou na půl roku, podruhé jsem dosluhoval misi, kterou začal můj kolega, ale nešťastně se zranil. Moje první zkušenost s Kuvajtem byla v roce 2002, krátce po pádu newyorských dvojčat. Původně jsme se připravovali k vyslání do Afghánistánu, ze strategických důvodů ale nakonec padla volba na Kuvajt, kam jsem vyrazil s naší chemickou jednotkou.

Proti stále ještě evropskému Kosovu to byl asi značný rozdíl, že?

Byl. Předně jsem tam tentokrát působil už po celou dobu mise. Navíc panovaly zcela jiné klimatické poměry. Přistáli jsme v březnu a na místě bylo 42 stupňů ve stínu. Od té chvíle teploty už jenom stoupaly, až k 55 stupňům. Hlavně pro vojáky to muselo být obtížné, protože v tom horku museli neustále cvičit, aby se co nejdříve aklimatizovali. Obdivoval jsem je a obdivuji neustále, ty svoje ovečky v zeleném.

Veterináři nás také připravovali na různé živočichy, kterým bude lepší se vyhnout. A skutečně nám pak štíři štrádovali mezi vraty do naší haly, kde jsme spali. Takže jsme byli naučení, že každý den se vstává s velkou obezřetností. Do bot se rovnou neleze, ale nejprve je nutné je vyklepat, vyčistit. Taky se podívat, jestli mi ve spacáku neleží had…

Jak to na vás působilo?

Asi jsem si tenkrát zvykl celkem bez problémů. Navíc jsem pořád vymýšlel, čím mohu být co nejužitečnější. Takže jsem organizoval věci, při kterých jsem mohl být s vojáky. Například výlety nebo exkurze. Také jsem je učil angličtinu nebo jsem jim překládal v obchodech nebo na tržištích. Zasazoval jsem se o to, aby dobře chodila pošta. Někdy se mi zdálo, že pro velitele to byla vedlejší záležitost, která není tolik potřeba, ale já jsem vnímal, jak je to důležité pro vojáky samotné. Nikdy jsem se nenudil.

Co dalšího jste podnikal, abyste vojákům trochu odlehčil?

Dalo se zajít do kina, vzal jsem je do mešity. Dokonce se mi je podařilo protáhnout na exkurzi do tamního parlamentu. Byli jsme i v zoologické zahradě, kdo chtěl. V době mého působení v Kuvajtu nebyla tak vyhrocená bezpečnostní situace, jako třeba předtím v Kosovu, takže jsme toho mohli využít. Pro vojáky je vždycky plus, když mohou na chvilku vypnout. Protože to sevření, když se obávají o život, je veliké.

Češi si vytvářejí příjemná zákoutí

Byly i nějaké vyhrocené situace?

Jeden voják nám přišel o život při autonehodě. Nebylo to přímo z naší jednotky, ale z doprovodu. Další voják si chtěl vzít život sám. Psychicky nezvládl situaci. Ale možná že nezvládal celkově svůj život a až tam to na něj najednou dolehlo.

A co konflikty mezi vojáky?

Jen úplně drobné. Občas se poškorpili. Když byli na malém prostoru, tak možná o něco víc. V takovém případě jsem šel vždycky nenápadně zjišťovat názor druhé strany. Vnímal jsem, že český voják má takovou zvláštní vlastnost vytvářet si svoje soukromíčko. Pro Američany bylo běžné, že spali všichni pohromadě v obrovské hale a byli spokojení. Čech si ale vytváří příjemná zákoutí. Naši vojáci už s tím počítali dopředu a navozili si materiál, aby mohli velký prostor rozbít takovými koutky pro vojáky. V nich pak spali třeba jen po čtyřech lidech. Udělali si rodinné prostředí, rozmístili v něm fotky svých blízkých a cítili se dobře.

Jak důležité je na misi vytvořit kousek domova?

Je to moc potřeba. Naštěstí to velení chápalo, takže třeba bojová zástava byla ve vitríně s českou vlajkou. A to už je kus domova, kus příslušnosti k jednotce. Snažil jsem se to také podporovat svým kouskem na nástěnce, kde jsem vyvěšoval různá zamyšlení, témata pro kázání, ale i nějakou tu legraci. Také jsme zpívali české písničky pěkně s kytarou nebo třeba slavili narozeniny. Na jednu vydařenou oslavu si zrovna vzpomínám.

Povídejte.

Byly hodně bouřlivé. Vojáci chtěli, abych při nich fungoval jako kaplan. Byla to totiž oslava Kristových let a oni ji kompletně pojali jako průřez životem Ježíše Krista. Včetně ukřižování. Bylo to dokonalé. Nejprve jsem sice váhal, jestli se na takové akci mám podílet, ale legraci jsem jim nechtěl zkazit. A věděl jsem, že z toho, co mně je vzácné, si oni legraci dělat nebudou.

Co jste si z misí odnesl?

Kniha o českých vojácích Ten druhý život ukazuje, jak to vypadá v první linii

Obrovské zkušenosti, kontakty. S některými lidmi jsem si psal ještě dlouho po skončení mise. A také kontakty pro budoucnost, protože se oživil zájem o to, co dělám v armádě. Navíc jsem sběratel, mám spoustu suvenýrů, které jsem předváděl po školách.

Co třeba máte?

Je toho hodně. Různé mundúry, pamětní mince, kobereček z Kuvajtu nebo ampulku s pravou ropou. Sesbíral jsem přírodniny – kameny, sušeného štíra. Akorát gekona, kterého jsem chtěl dosušit doma na zahradě, mi sežrala kočka. Mám ale i zajímavosti. Třeba lékařské zprávy vězňů psané anglicky i arabsky. K těm jsem se dostal v jedné opuštěné věznici, kam naši vojáci chodili cvičit.

To byste skoro mohl udělat soukromé muzeum.

K tomu se samozřejmě chystám! Protože všude, kam přijdu, mám málo místa. Už jsem se rozhodl, že opravím jednu kůlnu a tam to všechno vystavím. Bude to takové místo setkávání pro rodinu a blízké, kde budou vystavené všechny moje věci.