To první moravskoslezské stojí v Ostravě, to druhé je v Praze. Občas si ale říká: Proč se nevěnuji víc hudbě? Protože by se pak sám sebe musel zeptat: Proč nedělám především divadlo?
„Sytý v hlase, nenasytný v životě. K improvizaci zabloudil v roce 2004 jako hráč České improvizační ligy, kde posléze i pískal jako rozhodčí…“ Víte, o kom se to píše?
O mým bráchovi, ne?
Váš o dva roky starší bratr Nikola hrál v úspěšném studentském filmu Magnifico hlavní roli kouzelníka. Prý od té doby kouzlí.
Kouzlí, hlavně s kartami – a dělá to skvěle.
Co byste si přál, aby vám vykouzlil?
Čas. To by bylo hezký. Škoda že jsou to jen triky. Vykouzlil by nanejvýš hodinky.
Domnívám se, že u vás doma to muselo být zábavné...
Občas to byla docela divočina. Brácha byl silnější, já ovšem podlejší. Ale když měl jeden z nás průšvih, vzájemně jsme si kryli záda. Pokud jednomu máma něco vyhodila, ten druhý, když šel vysypat koš, mu to z popelnice vytáhl. Když jsme byli v průšvihu oba, totálně jsme se stmelili proti úhlavní hrozbě. Ale nejvíc snad vzpomínám na to, jak jsme se hádali, co si pustíme na dobrou noc. Pouštěli jsme si hudbu, ale hlavně mluvené slovo. Vyrostli jsme na Spejblovi a Hurvínkovi. Mezi best offky patřily Staré pověsti české a Vánoce u Spejblů. To byl Kirschner. Ovšem nikdy nic nemělo a nebude mít na Skupu! Užovky a Spejbl sportovcem umím dodnes nazpaměť! „To jsem měl klenutá prsa, co?“ – „Měl, ale dovnitř.“ Některé ty vzácné kazety, které byly nahrané z desek, jsme bohužel zavraždili. Byli jsme s bráchou děsně vtipný, přemazávali jsme některé dialogy svými verzemi, to u starých magnetofonů šlo lehce. Byli jsme blbci. Později Hurvínka samozřejmě vytlačili Cimrmani. Dodnes rád poslouchám mluvené slovo. Hrabě Monte Christo s Pavlem Soukupem v režii Jiřího Horčičky je pro mne stále jedna z nejlepších rozhlasových her. Nebo Tajemný cizinec Marka Twaina s Janem Hartlem a Borisem Rösnerem. Do třetice pak Normální okruh od současného francouzského autora Jeana-Clauda Carriera, v níž excelují Viktor Preiss a Jirka Lábus.
  |
Kdo ve vás probudil náklonnost k mluvenému slovu?
Máma nám hodně četla. Sám čtu rád nahlas. Za vrchol relaxu považuju, když s partou kamarádů, se kterou jezdíme do hor, sedíme někde pod hřebenem u malého ohně a čteme si nahlas knihu. Letos v Arménii to bylo 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho. To je vůbec můj oblíbenec. Vloni se mi poštěstilo, že jsem po křtu jeho knihy Strom duchů, ze které jsem četl ukázku, dostal nabídku od nakladatelství Plus namluvit audioknihu. Dlouho jsem nedělal takovou srdcovku. Nachytal jsem se při tom, že to chci natočit co nejlíp, aby posluchač měl nejlepší možný zážitek. Cítil jsem ohromnou zodpovědnost. Takhle bych chtěl tvořit vždycky. Pomáhala mi režisérka — nejen moje guru – Eva Spoustová.
Vy i bratr jste chodili na Gymnázium Budějovická. Vzpomínáte na ně v dobrém?
Nevím, jak brácha. Pro mne to byla zatím nejlepší léta mého života. Na osmiletém gymplu člověk prožije to nejcitlivější období. Od dítěte po skoro muže. A bavil mě rozptyl studia. Až na matiku. Nejsem studijní typ, ale všechno mě zajímalo. A měl jsem skvělé pedagogy, kteří dokázali ocenit ten zájem. S většinou z nich mám skvělý vztah i teď a vídáme se.
Nikola se divadlu na rozdíl od vás dlouho bránil.
Když jsme měli jít do divadla, byl vždycky otrávený a mrmlal, ale nakonec se mu představení líbilo. Vystudoval Technickou fakultu na České zemědělské univerzitě. Na rozdíl ode mne je dost technický typ a má neuvěřitelný mozek — velkokapacitní a rychlý, což se pro improvizaci náramně hodí. K improvizaci se dostal přes moji první lásku. Ne že by byla i jeho láskou, ale dělala improligu. Bráchu to chytlo. A už nepustilo.
Vy byste si troufl na improvizaci?
Ne. Bál bych se. Tedy myslím té „jejich“ improvizace – je založená hlavně na rychlém pointování vtipů. Herecké improvizaci se nebráním, děláme ji dost v Cabaretu Calembour. Tohle je jiný level. Dá se ale trénovat, u bráchy si zaplatím trénink.
Ale se skupinou Just! Impro, kterou spoluzakládal, vystupujete.
A je to super. Hraju na piano. Je to vždycky strašná prča. Jsme spolu s bráchou na jevišti – a to je hezký.
V jeho Impro talk show jste ale byl...
„Vyzkoušíte si na mně, jestli to bude fungovat,“ slíbil jsem. Byl jsem takovým pokusným králíkem. Povídají si s hostem a z toho, co prozradí, okamžitě rozehrají skeč. Podle mě je to skvělý a originální formát. Moc jsem toho nenamluvil, nejsem typ na talk show, ale aspoň to nejhorší měli hned na začátku, a když nic jiného, aspoň jsem publiku zazpíval.
Vzájemně sledujete svoje kariéry? Chválíte se, nebo kritizujete?
Nikola chodí především na naše kabarety, je mu ten žánr blízký. A nebere si servítky. Klidně nám řekne, co se mu nelíbilo. V Impru si po každém vystoupení hned řeknou, co kdo udělal špatně, třeba se i pošlou někam, ale v dobrém, chtějí, aby příště byli zase o něco lepší. Mezi herci je těžké si navzájem říct připomínky. S některými to lze, třeba s paní Janžurovou, čímž jí skládám poklonu, ale zdaleka ne se všemi – a mně to chybí.
Zmínil jste, že bratr chodí na představení vašeho Cabaretu Calembour, který jste se spolužáky založili ještě na DAMU.
S Milanem Šotkem a Jirkou Suchým z Tábora. Tam se vyřádíme. Slovní hříčky, písničky, skeče, blbiny. Říkáme, že si odskakujeme z velké činohry na malou. Tedy k divadlu malých forem. Na závěr loňské sezony jsme měli premiéru Triptychon_di_voce. Jsou to tři na sobě nezávislé zpěvohříčky různých žánrů, z nichž každou napsal a patronoval jeden z nás. Máme z toho radost. Vzniklo něco nového. Taková trojitá nadupaná nálož. Nejdřív písničkový příběh z pravěku, potom muzikál – rockoperová detektivka a nakonec opera Streptokok. Trochu se za to plácám po rameni, protože vlastně vznikla hodina a půl původní hudby. Vyzkoušel jsem si nové nástroje, nové instrumentace. I když jsem se doteď bránil, tvrdil jsem, že neskládám, ale jen dělám písničky, po Kvidouli 3+KK a Triptychonu bych přistoupil i na to, že vlastně trochu skládám. Ale nebylo by to bez Miguela Rakucciho, který nám nahrál a aranžoval kytary, bez geniálního Zdeňka Dočekala a Orchestru Calembour. V Triptychonu diváky totálně dostanou na kolena Lucie Polišenská a Kristýna Faragová, které zpívají jako bohyně. Je to naše pátá inscenace, když nepočítám improvizované kalavečery, a druhá, která vznikla pro Divadlo pod Palmovkou. Na zasedání správní rady — což je sraz v hospodě – jsme zapili, kolik jsme toho už přestáli a že příští rok vstoupíme do desáté sezony! Chystáme se vyprodat O2 arenu!
Porovnáte diváky „národních“ divadel v Ostravě a Praze?
Cítil jsem tam větší vřelost, Ostraváci jsou hrdi na „svoje“ divadlo, na „svoje“ herce. Dodnes mi chodí z Ostravy dopisy a občas mi někdo pošle na jeviště od Ostraváků kytku. V Praze diváci spíše vyčkávají, co jim ti herci předvedou. Každý divák očekává něco jiného. Někdo moderní divadlo a někdo posvátně krojovanou „Prodanku“. Jak říká náš šéf Dan Špinar: „Národní divadlo je pro všechny a pro nikoho.“ Nemá „svého“ diváka.
Rozumíte termitům?
Narážíte na dnešní „oprašovačku“ představení Dotkni se vesmíru a pokračuj. To je výborná komedie z vědeckého prostředí. A René Levínský je sám teoretický fyzik, hru napsal přímo pro nás a některé postavy jsou inspirovány skutečnými lidmi. Takže mě seznámil s předobrazemmé postavy, termitologem Robertem. Sešli jsme se na kávě, povídali si, a dokonce mi dal nějaké náčiní, které na jevišti používám. Vždycky se snažím hned v počátku zkoušení najít něco, přes co se k postavě dostanu. V rozličných prostředích, v knihách, na výstavách... Když jsme s Filipem Rajmontem zkoušeli hru Spolu/sami, byli jsme se zase podívat v jednom klubu pro homosexuály, protože na jevišti se příběh odehrává v obdobném klubu.
Kostým vás omezuje, nebo naopak přispívá ke „zdolání“ role?
Rád zkouším v kostýmu co nejdřív. Jsem kostýmový herec. Alespoň chci boty či jiný kus garderoby, pomáhá mi to. Když mám mít ve hře vousy nebo bradku, vyžaduji je. Změní vám úplně mimiku obličeje. Třeba v Jako břitva hraju doktora —milence Boženy Němcové. Držím si takový matuškovský lišácký podhled. Dovedlo mě k tomu husté obočí a plnovous. Když zvednu bradu, vypadám spíš jako Lenin, tak ji musím držet dole a vzniká určitá tenze v celém těle. Herec má roli zahrát i nahatý, ale ve fázi, kdy ji teprve hledám, je pro mě kostým důležitý. Je to moje berlička.
Jste hercem, který se bez řečí podřídí režisérovi, nebo o pojetí postavy potřebujete diskutovat?
V Národním se mi říká Otázkovič.
V herecké šatně se nedebatuje?
Spíš na místech, kde se kouří. Máme jednu šatnu ve staré budově, druhou na Nové scéně a třetí ve Stavovském divadle. V jedné šatně sídlí osmherců a vůbec se nemusí potkat. Při jedné inscenaci jsem s Davidem Prachařem, jindy sám, pak s Filipem Rajmontem. Vím, že Jirka Suchý je se mnou v šatně, protože tam má cedulku, ale ještě jsme se tam nepotkali. Nemáme jedno místo, kde bychom společně „bydleli“, což je trochu škoda. Mně by se to líbilo. Jsem takový zútulňovací typ, pověsil bych na stěnu fotky, obrázky... Je nás ale v souboru padesát, nenarážíme na sebe. A ty šatny patří ještě baletu a opeře.
Text se učíte snadno?
Nazpaměť ho rychle neumím. Na zkouškách říkám věty hodně přibližně, text se učím skrze jeho význam. Teprve v generálkovém týdnu si jej fixuji přesně… Když říkám někomu celou dobu, že je blbej, před generálkou je už kretén, pokud je to v textu.
Ve spojení s Národním divadlem se často hovoří o klasickém a moderním pojetí inscenací. V čem se cítíte líp?
Moc tohle rozdělování nemám rád. Psal a inscenoval Shakespeare ve své době klasicky? Ne. Byl moderní a chtěl být moderní. A dnes by to chtěl taky. Jde o podstatu věci. Buď je to dobře udělané, nebo ne. Ano, jsem vyškolen spíš klasicky. Mám rád zachování psychologie postav a motivaci. Ale to může být skryté. Líbí se mi všechny přístupy. Hlavně je chci zkoušet. Člověk se naučí nejvíc, když vystoupí ze své komfortní zóny. Myslím, že jedna ze silných stránek českého divadla je obrazovost, metaforičnost a schopnost vyjadřovat se pomocí symbolů a znaků. Ovšem hájím to, že má být pro diváky, a ne pro divadelníky. Když se jde za roh a pak za další a ještě za jeden, nevzdělaný divák se ztratí. Kapku mi vadí, když Švanda dudák neusíná pod stromem, ale pod mramorovým obeliskem, ze kterého vyleze víla, moje — jeho matka. Kam zmizela zásadní role přírody?
Hrajete nejen v Tylově báchorce, ale i v Jiráskově Lucerně v Divadle v Dlouhé.
Mlynáře, což je dost nevděčná role. Pro mne je to ale výzva, beru to jako obrozenectví, obrozuji něco, čemu lidé nevěří. Půlka souboru řekne: „Jé, a proč Lucerna?“ A diváci si myslí: „To bude nuda.“ Vždyť je to krásná hra a je naše – a důležitá v mnoha ohledech. Baví mě hájit ji před diváky. Když pak hlediště řve smíchy, ale v podstatných momentech ani nedutá, protože režisérce Haně Burešové se inscenace moc povedla, říkám si: Ha, vidíte! Obdobné je to s Dudákem, když obecenstvo zjistí, že ten zaprášenej Tyl je vlastně dost dobrej. Už se mě i lidi ptali, jak moc jsme museli text upravovat, protože jim přišel docela moderní. Divili se, že jsme nepřidali ani čárku.
Vyhlížíte ferman? Už víte, co všechno budete v této sezoně hrát?
Dan Špinar a dramaturgie se snaží ušetřit nás nejistoty, v zásadě víme, v čem budeme hrát, už od minulé sezony. Teď s Danem zkouším irskou hru Noční sezóna od Rebeccy Lenkiewicz a la Tennessee Williams. Zazáří v ní Jana Preissová! V listopadu bude mít premiéru. Má v sobě všechno, co má hra mít. Hořkost, tragičnost, komičnost, skvělé dialogy… a příběh.
Vy máte příběhy zvláště v oblibě?
Mám je rád. Ve všem. I ty schované, nevyslovené, které se odvíjejí třeba při pohledu na obraz. Ale nejradši mám ty poctivě vyprávěné.
A „píšete“ příběhy.
Pro sebe určitě. Kvůli „těm“ příběhům mám v divadle raději větší role, v nichž si příběh postavy celý odžiju, má začátek, vrchol a konec. Samozřejmě že malé role mi nevadí, někdy se i na malé ploše dá obsáhnout celý ten oblouk, ale jen roztrhaně. Neodžijete ho v celé časové rovině.
Hrajete nejenom v Národním divadle, ale i na mnoha menších scénách, například v Divadle Ungelt, v Divadle Kalich, Činoherním klubu. Potřebujete scény střídat?
Pro herce je to nutné, už z hygienických důvodů. Nemyslím divadla, ale velikost scény, různé přístupy a režiséry. Chci si čichnout ke všemu. Ostatně, Národní divadlo nebyla moje meta ani za studentských let. Velké jeviště mě nelákalo, ještě teď s ním občas zápasím – a to jsem načal už asi pátou sezonu. Někdy zbytečně řvu a shledávám, že mnohdy nejde ani tak o hlasitost, ale o prostor, který slovu a myšlence dám, nebo nedám. Stále s velkým jevištěm vedu souboj.
Zdá se, že dáváte přednost stálému angažmá. Troufl byste si jít na volnou nohu?
Sice nejsem pánem svého času, těch představení je moc, ale zatím tu touhu nemám. Když člověk jenom přebíhá z divadla do divadla, nemůže kopat za nějaký tým. Jsem rád součástí týmu, který někam směřuje, lidé se blíž poznají, zvykají si na sebe — je to pak vidět i na jevišti. I když i v Nároďáku, jak už jsem se zmínil, se často všichni nepotkáme. V tom oceňuji Dana Špinara, že se snaží nás tmelit různými akcemi.
O vás se tvrdí: „Hraje na klavír, tančí, zpívá, skládá hudbu a maluje. Hovoří anglicky, francouzsky a srbsky.“ To jste zdědil tolik talentů?
Skládání hudby jsem už poopravil. Jako „skladateli“ mi chybí hlubší harmonické vzdělání. A podobné je to s ostatními mými talenty. Výtvarno miluji, ale technika žádná. Tak dělám koláže, kde využívám umění druhých. Už jsem měl dvě minivýstavy, z nichž mám radost. Ale pořád je to jen „kutilství“ v oboru umění, jak s oblibou tvrdím. Francouzsky se domluvím, anglicky taky, ale nemám angličtinu rád, všechno umím trochu. Neglorifikoval bych to. Nějaký základ v tanci a ve zpěvu jsem získal na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Muzikál miluju, a když to jde, roli v něm přijmu. Poslední radostí je koncertní provedení Balady pro banditu s lidmi z Husy na provázku a symfonickým orchestrem. To je nirvána! Hudbě bych se rád věnoval víc, ale kvůli herectví nemám čas. Kdybych to udělal, určitě by se mi pak zase stýskalo po divadle.
Na příběhy „sázíte“ i v písních?
Proto je mám delší než obvykle. Musím mít dostatek prostoru příběh odvyprávět. Nechci se vyhýbat žádným žánrům, ale jsem dost melodik. Silná melodie je jako příběh. Jsem nasáklý stylem Petra Hapky, Karla Svobody, Jacquese Brela, Vladimira Vysockého… V létě jsem byl zase na Colours of Ostrava a přesvědčil se, jak skvělá může být elektronická muzika, ale stejně dávám přednost živým nástrojům. Počítač, i když na sebe nabalí vrstvy různých zvuků, nikdy nenahradí živého muzikanta, jeho souznění s ostatními muzikanty a s nástrojem, nezastoupí léta dřiny při učení, tu energii, kterou musí ze sebe dostat…
Při muzice a hře na klavír relaxujete?
Zatím to pro mě není práce. Jen dvakrát jsem ji mohl považovat za práci, ale stejně to byl relax. Pro Divadlo Ungelt jsem „složil“ hudbu pro představení Skořápka v režii Pavla Ondrucha a s Ivanem Acherem jsme paní Janžurové dělali muziku k její první režii, hře Tennesseeho Williamse Báječná neděle v parku Creve Coeur, která se hraje v Divadle Kalich.
Před třemi lety jste řekl…
... to jsem zvědavý, co jsem tvrdil.
„Není kam spěchat –myslím, že takzvané nekonečné seriály vyráběné továrním způsobem mi kromě peněz a rychlé popularity nic nedají. Energii si chci šetřit na projekty, které mě budou bavit.“ Platí to stále?
Platí to ještě víc. Vyzkoušel jsem si seriál Polda. První řada měla osm dílů a točila se o prázdninách. Byla to fajn práce a sešla se skvělá parta lidí. Teď se točí druhá série a už je to šestnáct dílů. S natáčením zkouším, po večerech hraju a nestíhám dobíjet baterky. Osobní život nula. Mládí prchá. Štěstí je, že ta parta je zase fajn, režisér Jarda Fuit je profík a nositel dobré nálady. Nechá nás s Davidem Matáskem rozehrávat naše postavy. A David… to je pilíř. Chytrý, vtipný, až neuvěřitelně vyrovnaný, což kompenzuje moje mrmlání a věčné stěžování si. Jsme spolu často, v Národním, točíme… Říkám, že jsme jako Abrhám a Šafránková.
