BRETT: Jak jsme si pořídili psa aneb Naše Slovenská strela Eda I.

Dokonce jsem poprvé zaváhal, zda nepřipojím obrazový materiál, ale po zralé rozvaze jsem od toho ustoupil, aby si náš mazel mohl nadále užívat sladkou anonymitu a nestal se Star internetu a sociálních sítí. Pokud se vám bude zdát, že o Edovi mluvím jako o dítěti, pak je podobnost pouze náhodná.

Život se nám přetočil naruby 28. září 2017. Z Prahy přijela osobnost (a tím nemyslím Moniku Absolonovou, či Jitku Zelenkovou, které hostují na jevišti Divadla Jiřího Myrona v Ostravě). Eda. Předběžný vánoční dar, krasavec, láska na první pohled. Štěně francouzského buldočka. Otevřeli jsme dveře jeho budoucího království (o rozloze asi 23 metrů čtverečních), kde stráví prvních čtrnáct dní, než se přestěhujeme do nového „doma“. 

Na chodbě jsme mu nachystali nový voňavý a načančaný pelíšek. Voňavý a načančaný zůstal asi 15 vteřin. Eda se na něj jelením (zní to vzletněji než buldoččím) skokem vrhnul a rychlostí Slovenské strely ho rozcupoval. Po tomto zážitku jsme rychlostí Slovenské strely my pouklízely věci ze země a z Edova dosahu. Zavalili jsme ho speciálně pro něj koupenými hračkami (nikdy bych nevěřil, jaké nepřeberné množství blbin pro psy existuje). Slon. Uzlík. Míček. Pat. O nic z toho nezavadil. Zavadil o moji ponožku, kterou mi bleskurychle stáhnul z nohy i s kůží a části nehtu. Asi by došlo i největší naivce, že Eda teda rozhodně gaučový pes společník nebude. Máme doma Slovenskou strelu.

Náš nový syn s námi povečeřel. U stolu. Doslova u přední pravé nohy stolu. Nakoupili jsme granule (rozšířil se mi slovník o pojem Puppy), na které byl údajně zvyklý. Poblbli jsme, šli jsme mu ukázat krásy okolo Domu umění, poblbli jsme (se zakrvácenou ponožkou) a nastal čas na první záchvěv učení. MÍSTO. Po dvou hodinách, ochablých hlasivkách a snědených asi pěti kilech pamlsků se Eduard uvelebil. Zatarasili jsme vchod do ložnice banánovými krabicemi (za 14 dnů se přeci stěhujeme) a potichu zalezli do peřin. Vcukuletu (slovo jsem si vypůjčil ze slovníku báby Járy) nám začalo testovat nervy škrábání (zjistili jsme, jak lehce se dá proškrábat dovnitř do krabice) a fňukání přecházející v řev, který jsem nikdy ani ve filmu neslyšel. 

Po pár emočně vypjatých chvílích srovnatelných s potápějícím se Leonardem v Titanicu jsme krabicovou zeď provalili a zase jsme se potkali všichni tváří v tvář. Poblbli jsme se zakrvácenou ponožkou, protože na slona, uzlík, míček a Pata ani neštěkl. MÍSTO. Po dvou hodinách, ještě více ochablých hlasivkách a dalších snědených asi pěti kilo pamlsků jsme odpadli dřív než mladý pán. V noci ťapal po bytě. Doťapal k nám, ujistil se, že jsme reálně nezmizeli (i když jsme poletovali v říši snů) a odťapal si v klidu na MÍSTO.

Ráno nás čekala spoušť. Naivně jsme si mysleli, že je naučený na plínu (když jsme je nakupovali v jedné nejmenované drogerii, slečna prodavačka nám nutila věrnostní kartičku pro miminka a namohla pochopit, že je nechceme pro dítě). Všech pět plín bylo rozcupovaných po celém bytě (slovní spojení „celý byt“ pro krcálek o rozměru 23 metrů čtverečních působí poněkud úsměvně, že?). Domov byl „zasněžený“ a pod sněhem se schovávala brutální nadílka. Spočet loužiček a nespočet kakání (musíme pár kil pamlsků denně asi ubrat). Učíme se my i on. Ale musím poníženě říct, že se Eda učí rychleji. Ráno už skákal na MÍSTO i bez pamlsků a já si uvědomil, jakého bouráka doma máme a jak ten nový „chlupatý“ život bude strašně fajn.

POKRAČOVÁNÍ NĚKDY PŘÍŠTĚ.