Každý míč byl pro mě zázrak, tenhle rok pro mě byl vším, říká Petra Kvitová

Před rokem to vypadalo, že si už možná nezahraje. Po loňském prosincovém incidentu s lupičem, který ji přepadl na tom nejzranitelnějším místě, v jejím bytě, jí zůstala vážně pořezaná ruka. Lékaři i trenéři jen krčili rameny. Vypadalo to minimálně na dlouhé měsíce rehabilitace, pokud se k vrcholovému tenisu vůbec vrátí. Ukázalo se však, že Petra Kvitová má větší sílu, než kdokoli tušil. Ta holka z Fulneku už v květnu nejenže stála zpátky na kurtech v Paříži, ale začala zase vítězit. 

Do roka a do dne od útoku zpět v plné přípravě. Kvitová je i přes prohru spokojená

Špatná zkušenost tenistku změnila, nevzala jí však pozitivní pohled na svět. Na rozhovor přišla usměvavá mladá žena, která chováním světovou tenisovou hvězdu nepřipomínala a během focení portrétu ochotně vyhazovala míček nad hlavu. A pak bez obalu mluvila o tom, jaké to s tou hvězdnou kariérou opravdu je. Jak jí do nejpřísnějšího soukromí může kdykoli vpadnout dopingový kontrolor. Že když jde nakoupit, musí být ve střehu stejně jako ve chvíli, kdy se její soupeřka připravuje k prvnímu úderu. O prožitém strachu však mluvit nechtěla, to se raději rozpovídala o tom, jaké to bylo, vzít do uzdravené ruky zase raketu.

LN Pokaždé jste se na Wimbledon těšila, co letos? Jaká byla cesta zpátky?
Uplynulý rok měl pro mě úplně všechno, co v životě člověk prožívá. Spoustu emocí, které nikomu nepřeju, a pak o to hezčí pocity štěstí. Na začátku roku jsem nevěděla, co se mnou bude, a ze všech sil jsem se snažila nepřipouštět si žádná katastrofická očekávání. Slyšela jsem kolem sebe nejrůznější dohady. Všude se psalo, jak jsem vyřízená – a to se vám prostě do hlavy dostane. O to větší euforie nastala, když jsem vyhrála svůj první zápas na French Open. Jednoduše slzy štěstí.

LN Pamatuji si vaši první tiskovou konferenci před Roland Garros, kde jste se slzami v očích opakovala, že jste šťastná. Právě od Paříže vás ale mnozí zrazovali.
Tiskovka před Paříží pro mě byla nejtěžší. Nikdy jsem se v podobné situaci neocitla. Nevěděla jsem, jak budu reagovat na nepříjemné dotazy. Byla jsem v asi ještě větším očekávání než všichni ti fanoušci a novináři, kteří bedlivě sledovali každý můj pohyb.

LN Pro návrat jste si taky vybrala dost nablýskané jeviště, ne?
A jsem moc ráda, že jsem se tak rozhodla. Nechtěla jsem ještě dalších čtrnáct dní sedět doma a čekat, až budu moct hrát. Takhle se to všechno sfouklo v jednom, návrat se povedl, každý míč pro mě představoval zázrak. Viděla jsem svůj tým v boxu a cítila se jako nikdy dřív.

Petra Kvitová ve čtvrtfinále US Open 2017 proti Venus Williamsové.

LN V čem všem to bylo jiné?
Nedokázala jsem dopředu odhadnout, jak se budu cítit, až vlezu na kurt. Bývala jsem naladěná na bojovnou notu, a najednou jsem nevěděla, jestli se rozpláču, nebo se budu radovat. Jestli budu bojovat, nebo jestli to ze mě už vyprchalo.

LN Dolehly na vás před utkáním všechny okolnosti?
Párkrát mi problesklo hlavou těch šest těžkých měsíců. Pochopitelně bych se nechtěla vracet jen proto, abych se mohla zúčastňovat nebo abych potěšila lidi kolem. A když jsem pak vlezla na kurt a došlo mi, že jsem přišla bojovat, dost se mi ulevilo. Neplakala jsem, neradovala jsem se. Až po zápase.

Česká tenisová sexbomba strmě stoupá žebříčkem. Když se líčím, cítím se lépe

LN Špičkový sportovec tedy musí na úspěch naprogramovat víc hlavu než tělo?
Stoprocentně. V hlavě se odehrává zásadní souboj. Navíc moje tělo ve chvílích prvních zápasů nemělo natrénováno skoro nic, takže jsem to urvala právě hlavou. A pak přišel vyhraný turnaj. Nikdo ode mě vítězství neočekával, takže jsem hrála úplně na pohodu, navíc na své oblíbené trávě – a možná i díky tomu vyhrála. Naopak během Wimbledonu jsem cítila velký tlak, přišli fanoušci, vítali mě zpět. Sama sebe jsem vynervovala.

LN Patří pro vás fakt, že jste se právě tam dokázala vrátit, mezi největší úspěchy vaší kariéry?
Znovu se objevit na Wimbledonu znamenalo snad víc než ho tehdy vyhrát. Nepředcházely tomu totiž jen měsíce tréninku jako obvykle, ale dlouhá cesta od toho osudného dne. Vnitřní vítězství sama nad sebou. Samozřejmě tohle uspokojení teď pomalu slábne. Čím dál jsem, tím víc chci zase vyhrávat s raketou v ruce. S novou sezonou budu normální hráčkou, která si musí popularitu zasloužit hrou.

LN Jak se srovnáváte s popularitou ve světě?
Tenisoví hráči jsou tam asi nejpopulárnější české osobnosti. Třeba o smrti Jany Novotné informovali v BBC i CNN, všude... Tenis je sám o sobě určitě nejpopulárnější ženský sport. Bez hráček jako Wozniacki nebo Williams nejsou sportovní stránky úplné. A my jsme rádi. Nemluvě právě o slavných Češkách v minulosti. Janu jsem znala z Wimbledonu, jezdila se tam dívat každý rok, takže jsme se tam potkávaly. Viděla mě, když jsem hrála svoje první finále. Pamatuju si, jak jsem vyšla z kurtu a ona tam stála a plakala. Líbilo se mi právě, jaká byla bojovnice.

Petra Kvitová slaví postup do čtvrtfinále US Open 2017.

LN Je zavazující mít tolik slavných předchůdkyň?
Ani ne. S tenisem jsem začínala, protože mě to bavilo. Táta po mně chtěl, abych nedělala po škole blbosti, vzal mě radši na sport. Hrála jsem volejbal, tenis – a ten jsem si vybrala. Táta mi pak hodně pouštěl Martinu Navrátilovou, její hry na Wimbledonech. Mě ale nenapadlo, že bych tam mohla stát taky. Vlastně to ani nebyl můj sen. Dělala jsem sport, který mě fakt bavil, a když jsem se ocitla na Wimbledonu, tím líp. Nedocházelo mi to. Až s věkem si uvědomuju, jaké jsem měla štěstí.

LN A jak vnímáte to, že dění kolem vaší osoby vyvolá mediální smršť? Když jste vyhrála Wimbledon, když došlo k útoku na vás...
Patří to k věci. Říkávala jsem, že nechci, aby mě popularita změnila, ale v určitém smyslu vás změnit musí. Naučíte se třeba odmítat. Přesvědčíte se, že co se píše v novinách, nemusí být pravda. Začnete si podle toho vybírat kamarády, protože ti, kteří vás mají opravdu rádi, se nestarají o bulvár. Zní to jako klišé, ale naučíte se rozpoznat, kdo vás má rád kvůli tomu, jaká jste. Občas si říkám, že to ani nejsem já, když se vidím v televizi. Nějaká paní ze seriálu asi.

LN Pro sportovce je přitom popularita druhotný produkt – na rozdíl právě od herců nebo modelek. Potřebuje vůbec tenistka popularitu?
Tohle se ve mně hrozně bije. Dělám, co mě baví a co mi celkem jde. Nikdy nebudu celebrita, jsem sportovkyně.

Tenisová extraliga: Plíšková poprvé zdolala Kvitovou, Prostějov slaví 10. titul

LN Skoro bych si troufla tvrdit, že už jí jste.
No jo, trh nás tak má zařazené všechny, že?

LN Hodně vašich kolegyň z toho umí těžit. Když se jim nedaří na kurtu, zvyšují si popularitu na Instagramu a pak zpeněží tvář v reklamě. Je to pro vás taky možnost do budoucna?
U někoho to je přirozený vývoj. Je strašně těžké odejít ze sportu. Nevíte, co budete dělat, a asi nechcete úplně přijít o svůj dosavadní život, na který jste pětatřicet let zvyklá. Snažíte se tam zůstat za každou cenu. Začnete tenis komentovat nebo na něj fotit reklamy, jen aby vás dál provázel. A pokud si někdo popularitu buduje už během kariéry a nesvazuje ho to, proč ne. Sama se na podobné věci ale moc necítím.

LN Lidé vás ovšem pořád poznávají na ulici. Kde všude vás dokáží oslovit? Můžete si jít třeba v klidu nakoupit?
Už jsem podepsala desítky jídelních lístků v restauracích. U těch mám trochu potíž, že tam není místo, tak přemýšlím, jak to udělat, abych třeba nepůsobila neochotně. A zrovna dneska jsem šla do obchodu a hrozně se lekla, protože jeden klučina za mnou běžel, že se chce vyfotit. Cítím se proto líp, když zrovna nakupovat nechodím sama. Vím, že je to asi trochu hloupá obava, ale mám to tak.

Petra Kvitová slaví triumf v Birminghamu.

LN Vinou selfie se smrskla určitá ochranná bariéra, nemyslíte?
Přesně. Na selfie prostě musíte být blízko. A neodhadnete dopředu, kdo se s vámi fotí, toho člověka vidíte poprvé v životě. Po tom, co se mi stalo, jsem v podobných situacích velmi ostražitá. Zvládám je, ale těžce.

LN Co vás ten útok vlastně naučil o lidech? Změnil vás třeba právě v přístupu k nim? 
Vyjasnilo se mi, kteří lidé při mně budou stát, ať se bude dít cokoli. A nikdo z mých blízkých mě nijak nepřekvapil. S ostatními to ale bylo složitější. Nejhorší chvilky nastaly, když jsem se začala vracet na turnaje. Všichni byli děsně zvědaví a báli se zeptat. Nevěděli, jak se ke mně chovat. Divně koukali. Vítali mě, ale s klidem a opatrně. Nic neříkali. A přitom já nestála o nic víc než o to, aby mě brali stejně jako předtím, abych byla stejná jako předtím.

LN A jste stejná?
V zásadě ano. Získala jsem novou zkušenost a snažím se koukat pozitivně vpřed. Objevila jsem v sobě něco nového. Nevěděla jsem, že dokážu bojovat taky mimo kurt. Ale samozřejmě mi je jasné, že bych mluvila jinak, kdybych se na kurt nevrátila.

LN Jak je to s dopingem? Špičkoví sportovci si kvůli tomu nemůžou vzít ani účinný lék na nachlazení, nebo se dokonce bojí napít z lahve, kterou si neotevřeli sami.
Je to svazující. Mám blbou rýmu a musím studovat každý vitamin, jestli ho můžu spolknout. Navíc mi pomůže až za dva dny. Přírodní prostředky zabírají pochopitelně pomaleji – a já se přitom potřebuju cítit dobře co nejrychleji, protože se připravuju na turnaj. Sportovec potřebuje být zdravý hned. A otevřené lahve jsou úplné tabu. Vidím někde otevřenou a přemýšlím, jestli byla moje. Občas si radši beru lahev s sebou i na toaletu. Události kolem dopingu nutí nás sportovce k drobné paranoii. Ale k vrcholové úrovni to prostě taky patří.

LN Každý sportovec se stává součástí systému boje proti dopingu. Co to obnáší v běžném životě?
Kontrolují nás na turnajích. Když dohraju, hned mi zkontrolují moč a máme takzvaný biopas s odběry krve. Také nás kontrolují mimo turnaje, což je horší. Včera zrovna přišla paní na trénink, že si tam na mě počká, až budu mít chvilku. Musíme každý den hlásit hodinu a adresu, kde se nacházíme, aby nás přišli zkontrolovat. Pokud v nahlášenou hodinu nejste na daném místě, dostanete jeden missed test (promeškané testování). Tři missed testy jsou brané jako pozitivní výsledek dopingového testu.

Wimbledon 2017: Petra Kvitová slaví postup do 2. kola.

LN Znamená to, že musíte dodržovat disciplínu i o prázdninách?
Třeba alkohol pít můžete. A navíc už komisaře znáte, takže vám nechodí domů někdo úplně neznámý. Ze začátku to bylo peklo. Přišli a mně se třeba zrovna nechtělo na záchod, tak jsme tam hodinu seděli, čekali a koukali na sebe. Teď už vím, že je nejlepší vychytat hodinu po probuzení, kdy jste ještě doma. Někdy se mi stává, že vstanu dřív a říkám si, že radši ještě půl hodiny vydržím, kdyby náhodou přišel doping, abychom pak nemuseli čekat.

LN Přijde mi, že vy vlastně pořád čekáte – a často sama. Jak jste si zvykla na samotu?
To máte vlastně pravdu. Pořád na něco o samotě čekám. Na letadlo, na auto, na zápas, na hotel, na dopingovou kontrolu. Víte, sice mám s sebou tým, který mám ráda a skvěle spolu vycházíme, ale stejně jsou to kolegové, ne rodiče, bratři nebo nejlepší kamarádka. Navíc teď nemám partnera, takže jsem sama i doma. Naučila jsem se trávit čas sama se sebou. Nesmí ale té samoty být moc, pár lidí se občas hodí.

LN Na koho se obracíte, když je vám smutno?
Je to vždycky někdo z rodiny. Voláme si, píšeme, moc příležitostí vidět se s nimi osobně bohužel nemám. Ani když je mi hodně smutno.

LN Kolik dní maximálně strávíte na jednom místě?
Obvykle tak týden až čtrnáct dní. Teď odjíždíme po Vánocích, vracíme se za měsíc a půl a měníme štace po týdnu.

LN Každý máme své oblíbené křeslo, místo na zahradě, židli v kavárně, kde můžeme pobývat celý rok. Jak často se vy můžete vracet na nějaké oblíbené místo?
Snažím se poznávat pořád nová oblíbená místa, abych se s nimi častěji setkávala. Ráda se pak vracím třeba do restaurace, kde mi loni chutnalo, a doufám, že na mě počkala.

LN A domov si vozíte s sebou taky?
Protože nemám partnera, nejsem svázaná domovem, maximálně tím u rodičů. Možná si ho užiju víc, až jednou skončím. Zatím mám domov s sebou v tašce.

LN V prosinci odletíte směr Austrálie a vrátíte se přes Asii možná až v únoru. Jak se na takovou cestu balíte?
Hrozně. Jako ženská vám musím říct, že je to příšerné. Představte si, třeba v roce 2016 jsme letěli do Ria na olympiádu a měli ještě před ní turnaj a hned potom další. Na olympiádu potřebujete jiné věci, na trénink taky, do toho společenská setkání. A tak jsem zoufale seděla před skříní a myslela si: Tohle nedám. Vůbec nevím, co si vzít. Na druhou stranu nechcete tahat milion věcí, protože s nimi cestujete, což není sranda.

Petra Kvitová slaví triumf v Birminghamu.

LN Máte nějaký systém?
Začínám zápasovými věcmi, v nichž hraju, potom sportovní, ve kterých trénuju, boty a civil. Dobré je, že tenistům na turnajích perou. Kdykoli potřebujete, uděláte jen pytlík se špinavým prádlem – a druhý den máte čisté. Jinak by byl počet triček a ponožek obrovský. Na začátku, to jsem ještě jezdila menší turnaje a neprali pro mě, mi mamka dělala krabičku s pracím práškem a já jsem máchala prádlo v umyvadle. Teď si věci taky kupuju. Ale na konci každého tripu se stejně vždycky těším, že si sama doma vyperu a pak si vezmu ze skříně něco úplně jiného! Taková blbost, a člověku chybí jako vlastní postel.

LN Co byste nikdy nezapomněla?
Mockrát se mi stalo, že jsem někde seděla a chtěla mít s sebou zrovna to, co jsem zapomněla. Nejdůležitější ale jsou boty na tenis, raketa, pas a peníze. Zbytek si můžete koupit. Raketa a boty mě živí, mám je přizpůsobené vlastnímu tělu.

LN Začala jste jezdit v šestnácti. Má ženská tenisová asociace WTA nějaký systém, jak podpořit velmi mladé hráčky? Nebo je to na rodině?
Nevím o tom, že by WTA nějak pomáhala. Pamatuju si jen nějaké zdravotní testy. Jinak nám neorganizovali ani lekce angličtiny. Rodina to se mnou rozhodně odžila, ale necestovali se mnou. Nejvíc mi asi pomohl můj první trenér, který mě zasvětil do života na turnajích.

LN Co bylo nejtěžší?
Angličtina. Učila jsem se ve škole, ale to je něco jiného. Navíc angličtina tolik nefrčela. Venku na mě lidé rovnou mluvili – a já neměla ani páru, co chtějí. Cítila jsem se hrozně trapně a zbytečně. Jako páté kolo u vozu. A rodina byla daleko.

LN Za špičkovými sportovci často stojí až přehnaně ambiciózní rodiče. U vás mi to tak ale vůbec nepřijde.
V tomhle jsem měla vážně štěstí. Občas když sleduju cizí rodiče, jak visí na plotě a pokřikují fakt zle na své vlastní děti, trhá mi to srdce. Táta mě naučil, co mohl, a bratři byli pořád po ruce, ale výsledky jsme neřešili. Táta mi spíš vynadal, pokud jsem se na kurtu blbě chovala. Nesměla jsem nadávat nebo házet raketou, na to si potrpěl. Nevadilo mu, když jsem kazila míče. Mezi svými vrstevnicemi jsem totiž úplně nevynikala, byla jsem většinou čtvrtá nebo pátá. Bavili jsme se potom několikrát o tom, jestli čekal úspěch, a myslím, že ho překvapil stejně jako mě.

LN Jak se díváte na kampaň proti sexuálnímu zneužívání #MeToo? Nemyslím, že byste prozradila cokoli konkrétního, ale slyšela jste někdy o sexuálním obtěžování ve sportu?
Možná jiné holky mají zkušenosti, ale já jsem nic podobného nezažila. Asi je to dané tím, že tenistka je obklopená týmem, který si sama vybere, takže není pravděpodobné, že by ji pak třeba trenér obtěžoval. A lidé zvenku se k ní nijak nedostanou. Spíš bych podobné incidenty čekala u týmových sportů.

Tenisový svět se loučil s Janou Novotnou. Květiny jí k rakvi přinesla i Kvitová

LN A jaké jsou vztahy mezi hráčkami? Potkáváte se nejen na kurtech, ale i na letištích.
Panují fámy, že se nenávidíme, ale nemyslím si. Pozdravíme se, zamáváme na sebe. Mám ráda usměvavé holky, co nemají nos nahoru. Když některá přijde na letiště a stojí ve frontě jako kakabus, moc tomu nerozumím. Samozřejmě pokud zrovna neprohrála. Každá má svůj svět, přestože žijeme spolu. V týmu Fed Cupu pak máte holky blíž, ale tam nám to podle mě docela šlape. Určitě to bude zásluha kapitána. Vést ženský tým asi není legrace.

LN Proč myslíte?
To vám přece nemusím vysvětlovat. Musí být diplomat. Když se ženský tým pohádá, hráčky spolu prostě nemluví. A vydrží to i několik dní. Kapitán hraje roli tlumiče. Chlapi jsou v pohodě hned po zápasu v šatně. Jednu dobu se říkalo, že si vzájemně nařezáváme výplety, což bych tedy považovala za dost potupný postup. Určitě to není pravda. Podle mě má zápas probíhat na kurtu, mimo kurt jsme normální lidi. Každý z nás má něco rád a něco si přeje.

LN A co si teď nejvíc přejete vy?
Já bych toho chtěla! O snech ale nerada mluvím. Mám je v sobě a potom se třeba přiznám, když se splní.