ERFTEMEIJER: Jak jsem nebyl schopen napsat (ani první) blog

„Ano?“

„Ahoj Jacobe, tady Jitka, neruším..?“

Uff, to vypadá, že jsem nic neprošvihl..

„Nene, povídej!“

„Prosím tě, můžu na tebe chvilku mluvit?

Mám tady takovou nabídku, nevím, jestli bys do toho šel....“

Po cestě z divadelní zkoušky, proplétající se mezi davy turistů obdivujícími Prahu a vášnivými shopaholiky zuřivě shánějícími na poslední chvíli vánoční dárky pro své nejbližší, jsem s telefonem u ucha kývnul na nabídku přistoupit do rozjetého vlaku Lidových novin s názvem Mladí a neklidní.

Jeden z těch telefonátů, během kterých si skoro nestihnu uvědomit, co a komu jsem to vlastně zrovna odsouhlasil, a všechno mi dojde až o dost později...

Pro název blogu dost příznačné...

„Šlo by o to, psát jednou měsíčně blog, zatím to píše třeba Dianiška, Dočkalová, atak..

Je to jakoby o mladejch hercích, jak žijou...atak, “

„Jojo, já to asi dokonce i někdy četl, takže tuším, o co jde.“

„Takže bys do toho šel..?“

„Cože?“

„Jestli bys do toho šel..“

„Do čeho?“

„Jakože taky psát ten blog..“

„Jo takhle..ty jo.

..Heleď, asi jo,..

rád se o to pokusím,..“

„Tak prima!“

Zavěsím a teprve mi to pomalu dochází,..

Na co jsem to kývnul?

Nemám to ještě rychle odmítnout?

Možná je to přesně ten impuls, kterej potřebuju, no ne?

Vždycky jsem přece chtěl něco psát...

jen jsem se k tomu zkrátka nedovedl dokopat.

...a rozhodně toho mám spoustu, co říct. Ha.

A teď budu mít důvod, odevzdat to, atak vůbec...

Taky to může být taková dobrá terapie, no ne?

No, uvidíme. Ten most přejdem, až k němu dojdem.

Vánoce, během kterých poprvé za celou divadelní sezónu opouštím Prahu a jedu s rodinou strávit Štědrý večer k babičce do Jeseníku. Návrat do dětství. Procházka po kolonádě v Priesnitzových lázních, která se najednou zdá tak krátká oproti tomu, jak nekonečně dlouhá byla, když jsem byl malý Jacob a musel s rodiči na procházku..na druhém konci údolí je vidět svítící křížový vrch.

Výtah, ve kterém jsem jako malý uvízl a zburcoval celý babiččin barák, aby mi šel na pomoc, voní pořád stejně a vzbuzuje ve mne stejnou nedůvěru i přesto, že mám o metr víc. V rohu najdu známý klíčem vyškrábaný ďolík a opálené tlačítko STOP...

Tak přesně o tomhle by ten blog asi být neměl..

Neslíbil jsem náhodou, že do vánoc něco pošlu..?

Ach jo, že já se nikdy neponaučím..

Ale teď jsou přece Vánoce.

A vůbec, od vánočního večírku nemám telefon,

takže se mi stejně nedovolaj..

Ten most přejdem, až k němu dojdem.

Zpátky do Prahy. Odehrát představení. Povánoční techno v klubu Ankali.

Silvestr na střeše grafického studia sídlícího na Újezdě.

Sedím o půlnoci na komíně a koukám kolem na tu válku ohňostrojů, říkám si, že není zrovna špatně na světě...když v tu chvíli mi dojde, že jsem do slíbeného blogu zatím nenapsal ani větu,..

Fakt netuším, o čem by ten blog měl bejt..

Má to být jako sonda života mladých..? To zní hodně debilně..

Srovnám si trochu myšlenky a půjde to samo...

Ale teď hlavně bacha, abych nespadnul z tý střechy.

Ten most přejdem, až k němu dojdem.

Teď tu sedím první volební den volby nového prezidenta a smolím poslední slova předtím, než půjdu volit a po té odehrát představení. Vybavím si, jak na děkovačce při premiéře Lámání chleba, hry která je napsaná podle skutečných událostí a vypráví o šedesáti letech ohýbání českých páteří, spadl ze zdi portrét Václava Havla, snad proto, že ten den vyhrál volby, ten, kdo je vyhrál. Jako by se na to už nemohl dívat. Snad to nepříjemné svírání v žaludku, které teď cítím, vůbec nic neznamená...

Heleď ale o politice rozhodně psát nechceš, že jo?

No jasně, že ne,..ale o čem by to teda mělo být?

Nechceš to ještě slušně odmítnout?

Třeba s tím, že jsi ještě příliš mladej a neklidnej...

Vtipný, fakt.

Tak co psát o tom, že to prostě nejsi chopnej napsat?

No nic, uvidíme..

Ten most přejdem, až k němu dojdem.

(Možná bych měl do budoucna změnit mantru...)