V nevelké místnosti pro VIP hosty litvínovského zimního stadionu visí zvětšená kopie fotky, na níž křepčí několik mužů různého věku, někteří spíše neoděni. Tenkrát před dvaceti lety, přesně 22. února 1998 v časných ranních hodinách středoevropského zimního času, přímo v šatně po finálovém vítězství káninský českých hokejistů nad Ruskem v olympijském turnaji v Naganu dostal nápad, aby se společně „vyblejskli“ všichni přítomní Litvínováci. Na obrázku chybí jen Petr Svoboda, někdejší emigrant, jenž byl zrovna na tiskové konferenci.
Malé severočeské město, známé vedle ledního hokeje snad už jen petrochemickým průmyslem, vychovalo pro český i mezinárodní hokej nevídané množství špičkových hráčů. Jiří Šlégr je jedním z nich. Podsaditý, sukovitý a zvláštně pomalým způsobem vitální muž je teď jednou z rozhodujících osob tradičního klubu, jemuž hrozí sestup do nižší soutěže. Svůj patriotismus projevil tím, že jako trenér převzal A-tým ve chvíli, kdy jeho členové potřebují spíš psychickou vzpruhu než učit hrát hokej. Pozitivní energii čerpá kouč s dlouholetými zkušenostmi ze zámoří i jiné ciziny mimo jiné ze vzpomínek na vítězné Nagano.
LN: Lidé si často pamatují, kde byli a co dělali, když jste před dvaceti lety hráli olympijský finálový zápas proti Rusku. Pamatujete si vy, kde jste seděl, když padl rozhodující gól Petra Svobody?
Chtěl jsem být neustále ve středu dění, a tak jsem většinou stál opřený o mantinel, místo abych seděl na lavičce. Ale jistě to nevím. Zato si přesně pamatuju, co se mi stalo ve čtvrtfinále proti Americe. Byl konec první třetiny, ve které na nás vlítli, buly před naší brankou a vedle mě stojí Tony Amonte (útočník, tehdy Chicago Blackhawks). Šťouchl do mě a ptal se, jestli už máme zabalené věci a připravené letadlo. Tak jsem se na něj podíval a řekl: „Kamaráde, ještě není konec.“ A klukům jsem o tom pověděl v kabině. Všichni jsme k tomu něco řekli, jako že nás přece ti Američani neporazí, když jsme sem přijeli pro medaili. Šli jsme na led a začali hrát úplně jinak.
LN: Emoce tehdy musely být na maximu, emoce všeho druhu. Co všechno jste prožívali?
Nás se často ptali, jestli jsme byli nervózní. Původně jsem odpovídal, že ne, ale pak jsem si uvědomil, jak jsem po semifinále do čtyř do rána nespal. Seděl jsem na záchodě, regulérní průjem. To je ta psychika, tělo na ni reaguje. I proto vím, že jsem nejvíc z celého turnaje prožíval zápas s Kanadou. Šli jsme do něj s tím, že to musíme urvat. A byli jsme lepší, jenže jsme nedávali góly, jen jeden, i když jich mělo být víc. A najednou minutu před koncem 1:1. Já byl zrovna na ledě, šel jsem do rány, tečoval ji hokejkou, ode mě šel puk do Šmehlíka, a ještě si na něj sáhl i Hašek. Blesklo mi: To ne! Tak blízko! Byli jsme úplně vyždímaní a věděli, že příštích deset minut bude hodně těžkých.
  |
LN: Kdy jste si uvědomil, že se zrodila velká česká legenda?
Nejvíc po příletu domů. Dostávali jsme haldy faxů a gratulací, ale najednou vidím narvané letiště a lidi v euforii. Stáli tam dvanáct hodin, možná déle. Teď cesta z letiště, kolem autobusu běží kohorta policistů. Vidíte na zastávce osmdesátiletou babičku, jak drží vlajku, která je větší než ona, a křičí: „Češi, Češi!“ Tam si člověk uvědomuje, jak je to velké.
LN: Napadlo vás někdy, že jde o úspěch, který už nepřekonáte? Vaše další velké výhry přišly později.
Po takovém vítězství stoupne sebevědomí, nabalí se to a jede to samo. Ve sportu to tak je, že jste pak schopen porazit kohokoli. Ale jasně, člověk si řekne, že nemůže být víc než tohle. Když hokejista vyrůstá, hraje pro lidi. A já najednou potěšil ne litvínovského fanouška, ale rovnou národ. Víc neexistuje. Přestože jsem pak vyhrál Stanley Cup a v ulicích Detroitu byl milion dvě stě tisíc lidí, je to nesrovnatelné s vědomím, že tehdy byl uspokojen a šťasten národ. Že malá česká země prostě je. Víc nebylo a asi být nemůže.
Celý rozhovor s Jiřím Šlégrem o pláči v Naganu, národní hrdosti a neopakovatelnosti zážitku účastníka legendárního „Turnaje století“ si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 9. února.
V magazínu dále najdete:
|
