DOČKALOVÁ: Tereza v rekonstrukci a zaprášený město

Můj byt je zrcadlem snad celého města. Všude, kam se hnu, chodí lidi v montérkách, stojí improvizované zátarasy, jezdí výlukové autobusy, herci pokládají role, funguje jen jeden výlez z metra, je uzavřený most anebo tam třeba vůbec není. Když se vydám k doktorovi a lomcuju klikou u baráku, otevře mi obrovitý dělník, který si mě nechápavě měří od hlavy k patě. Když se mu nesměle svěřím, že pospíchám na objednání, otevře místo odpovědi dveře dokořán, aby mi ukázal, že místo schodiště zeje do prostoru veliká díra, překrytá zaprášeným igelitem. Okej, tak tohle?! Tohle už je prostě moc. 

Jestli teď bude každá cesta na foniatrii vypadat jako coververze povídky od Bulgakova, odmítám se na životě v tomhle městě dál podílet. Nakonec i ten Znovumiláček z prognosťáku řiká, že venkov je top, slušnej, zemitej, selskej a spravedlivej. Možná to půjdu zkusit, nakonec proč ne, třeba mi sem tam dovolí kouřit v hospodě.

Nevím, jestli je výhra, že jsem tu foniatrii nakonec našla. Doktorka si moje hlasivky natočila pro vědecké účely, aby mi druhým dechem zakázala pít a pít kafe, dala cigaretový limit a důrazně nedoporučila jakékoli emoční vypětí ... prakticky mi během jednoho nádechu vzala celý můj dosavadní život. Cajk. Skvělý. Opravdu. Mám za sebou totálně našlapaný zkoušení s polským pankáčem Janem Klatou, jsem nominovaná na Thálii a klepu se zimou v půjčeným bytě a v darovaným bomberu a mám strach, že brzo oněmím a ztratím práci a abych včera večer umluvila představení, musela jsem si do zadku strčit nakopávací čípek. Nutno podotknout, že nakopl fantasticky. Doufám, že ses teď zasmál, brácho. Protože já se možná trochu bojím, že brzo přijdu o hlas, ale jinak se směju. Jednak mi to přijde fakt vtipný a navíc se teď nesmím stresovat. Ten bomber nosila naše 18letá inspicientka na základce. Vypadám v něm drsně a je mi zima na zápěstní kůstky.

Okej, čili suchý únor z nutnosti. Nutnost je matkou podivných kooperací, jsem se dočetla.

Nevím, jestli si moje okolí uvědomuje, že když přestanu pít alkohol, tryskomyš, co se mi v dětství zahnízdila v nervovém systému, zařadí na turbo a bude se mnou k nevydržení, protože když se posadím, začnu nadskakovat, protože padne poslední závaží, které mě udržovalo ve styku se zemí. Ano, i tady se to už projevuje, píšu tak rychle, že jsem v minulé větě napsala dvakrát protože a vůbec mi to nevadí, protože protože přemýšlím a nemám čas si to po sobě zkontrolovat. Co jsem to chtěla? Jo. Ne. Nevim. Sakra, nějak se mi rozeběhly myšlenky. Jo!

Snad se za mě máma nebude stydět, že jsem obhroublá, když používám slova jako „čípek“ a „do zadku“. S málokterou věcí mám totiž poslední dobou problém. Směju se na lidi, kleju, plivu a často chodím nahatá, protože mě tomu naučila sauna. Koupelnu mám přes chodbu, tak hraju sama se sebou takovou úchylnou hru. Chodím čůrat bez pyžama. Samozřejmě, že se nejdřív rozhlédnu, jestli něco nejede, nejsem idiot, rodiče mě přece něco naučili. Prozatím to vždycky vyšlo. Jednou to nevyšlo napůl. Napůl proto, že jsem na sobě měla tričko. Ale ten milý mladý ukrajinský dělník, co stíral ze schodů spadanou omítku, to viděl z podhledu, takže tričko bylo asi fakt to poslední, čeho si všiml, pokud vůbec. Chudák. Svítilo slunce, byla neděle, ve vzduchu líně poletovaly částečky prachu a z bytů pod námi se ozývalo cinkání vidliček. Posvátná chvíle, čas se zastavil a mladému dělníčkovi přimrzlo na rtech dokonalé „O“. A ta hydra Tereza se ani nezačervenala.

Nevím, kam to může jít dál. Co myslíš, mami? Ještě pořád jsem to malé milé, co nekřičelo v postýlce a v jednom roce se mu do sebe podařilo vpravit celého panáka slivovice?

To ještě řeknu. To bylo tak: Můj děda je Anděl. Nemůže za to, jmenuje se tak příjmením. Taky má oblibu v úchylných hrách. Postaví před sebe a jednoletou Terezu dva veliké panáky, sobě nalije normálně, mě uváženě jenom čaj. A děláme: „Na zdlaví!“ Když mě pak jednou na návštěvě u sousedů nikdo nehlídá, připiju na zdraví všem dospělým, co se mě na osudný zlomek vteřiny rozhodli ignorovat a obrátím do sebe svůj historicky první čirý alkohol. Na zdraví Terezce, že to přežila! Srdce mi prej bouchalo celou noc jako o závod. Můj první pořádnej beat, kámo.

Jsem strašně křehkej člověk, zranitelnej, často smutnej. Až se bude volit další prezident bude mi třicet pět. Myslíš, brácho, že to už bude blbý běhat před dělníky bez kalhotek?