Na to, že jde o celkem známého komiksového kreslíře, bratra zlaté Ester Ledecké a syna zpěváka a muzikálového autora Janka Ledeckého, působí Jonáš skromně. Mluví potichu a je znát, že otázky na jeho rodinu ho už unavují. Zvlášť když se snažíte přijít na to, proč je tak sehraná. Prostě je. Proč by to mělo být jinak, že? Ovšem jakmile se rozhovor stočí ke komiksu, okamžitě mu hlas ožije. Rodiče ho kdysi vzali ze školy a doma ho naučili to nejdůležitější: jít si v životě za tím, co člověka baví. Jonáš Ledecký to našel.
LN: Kdy jste si byl naposledy s Ester jen tak zajezdit na snowboardu?
Vůbec to nestíháme. Já jsem v Praze vázaný k ateliéru a Ester jezdí po světě. Ale teď jsme na sebe měli naštěstí čas o Vánocích. Poprvé snad po šesti letech jsme si zajezdili na Stohu a na Pláních.
LN: Soutěžíte spolu na svahu?
Ne, protože bych neměl žádnou šanci. Na Pláních jsem ji skoro nepotkal, jak jezdí rychle.
LN: Nebylo těžké vyrůstat vedle tak soutěživé sestry, jakou je Ester? To se přece muselo projevovat i jinde než ve sportu.
No jistě, ve všem! Já jsem nikdy nechtěl závodit, ale věděl jsem, že jí to udělá radost. Tak jsem běžel s ní, aby si zazávodila. S Ester ale hlavně vždycky byla strašná sranda. To mi přijde důležitější.
LN: Co stojí za Esteřiným úspěchem? Je to nějaká její specifická vlastnost?
To, že strašně dře. Není za tím nic jiného. Je cílevědomá, má neskutečně pevnou vůli a trénuje víc než kdokoli jiný. Esterka vždycky jezdí na jistotu, nikdy si nedělá naděje, které nemůže naplnit. To vítězství na lyžích bylo překvapení. Rozhodně si nestoupla na start a neřekla si: „Teď to vyhraju.“ Ten její výraz po dojezdu svědčí o tom, jak moc byla sama překvapená.
LN: Živíte se kreslením komiksů. Byl to první žánr, který jste četl?
Nebyl. Ale někdy koncem 90. let u nás vyšel komiksový Spider-Man, maminka mi koupila jedno číslo. Jakmile jsem ho otevřel a viděl ty úžasné ilustrace, věděl jsem, že tohle chci jednou dělat. Začal jsem se tomu věnovat a bylo rozhodnuto.