Lidovky.cz

NESVAČILOVÁ: Mé anglické poprvé aneb Brzká emigrace do USA

Mladí a neklidní

  6:19
Když jsem poprvé letěla do Ameriky, neuměla jsem moc anglicky. Ano, je to tak. Všichni si sice mysleli, že umím, jelikož jsem se tak tvářila, ale pravda to nebyla.

Petra Nesvačilová foto: Archiv Petry Nesvačilové

Pokaždé, když někdo mluvil anglicky, přimhouřila jsem oči, velmi jsem se soustředila, abych alespoň byla schopná si přeložit jedno slovíčko. Potom jsem dostala otázku a vždy jsem anglicky řekla, že nevím, co k tomu více dodat. S tou větou jsem byla schopna přežít pár důležitých schůzek. 

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Zdeňka Piškulu a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Lilian Fischerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

A pak nastal ten osudný den a já letěla do USA. A opět jsem se tvářila, že umím opravdu skvěle anglicky. Když jsme přistáli na letišti v Los Angeles, šli jsme k celní kontrole. Samozřejmě všichni prošli v pořádku. Já šla poslední. Přistoupila jsem k velikému policistovi. On se na mne usmál. Já na něj. Doufala jsem, že to bude stačit. Bohužel nestačilo. Nejdříve se mne zeptal, co tam budu dělat. Vykoktala jsem ze sebe věty, které jsem měla naučené, že tam jedu na workshopy a tak podobně. On řekl: „Ok, and are you married?“ „Me?“ Rozesmála jsem se. „No.“ 

V mém věku mi ta otázka přišla velmi nemístná, jelikož jsem se vztahy teprve začínala. „Ok. And do you have a boyfriend?“ To byla další otázka, která mne vykolejila. Týden před odletem jsem se rozešla se svojí první láskou. Pociťovala jsem opět lítost nad rozchodem. A hlavně jsem vůbec nepochopila, o co mu jde. Přišlo mi to prostě celé nevhodné, aby se ptal na tak soukromé záležitosti. 

Narovnala jsem se se vší vážností, abych ubránila svou čest a dala najevo, jak nevhodná je jeho otázka a řekla jsem: „No I am freedom.“ Podíval se na mě s údivem. Vzal razítko. Vší silou mi dal štempl do pasu, usmál se, a řekl: „Welcome Miss Freedom!“ 

Petra Nesvačilová
Petra Nesvačilová

Vzala jsem si svůj pas. Celou dobu, když jsem šla za ostatními, jsem myslelaa na to, že byl opravdu drzý. Přišla jsem ke skupince a vyprávěla jsem jim celou situaci. A ještě jsem dodala, že asi se mnou flirtoval. A všichni se jen smáli mé odpovědi „freedom“ 

„Petro, to je jako bys řekla, že jsi hipík! Freedom je svoboda a né, že si svobodná jako bez partnera.“ 

Bože, pomyslila jsem si. Samozřejmě mne to poučilo, takže jsem se rozhodla se opravdu věnovat učivu anglického jazyka. Mělo to i výsledky! Kvůli jednomu projektu jsem dokonce dostala vízum do USA na 5 let. A o rok později jsem letěla do Chicaga. Byla jsem velmi unavená. Byl to ranní let. Těšila jsem se, že budu sama měsíc v Chicagu, kde jsem pracovala. Už při přestupu v Londýně na mé vízum koukali trochu podezřele. Ale kvůli únavě jsem byla neodbytná a tvářila jsem se, že opravdu nemají jakékoliv právo se mnou teď cokoliv řešit, že je vše v pořádku a že potřebuji do letadla jít spát. 

Podařilo se a vzhůru do Chicaga! Přistáli jsme a na letišti opět pasová kontrola. Opět všechny klasické otázky. Najednou se na mne ten celník podíval a řekl: „Ok.“ A šel se mnou ke vchodu. Jenže mi řekl, že nejdu ke vchodu, ale na policejní stanici. Na to jsem řekla, že rozhodně nejdu. Ale on, že to teda jdu. 

Petra Nesvačilová

Petra Nesvačilová se narodila v Táboře, ale vyrostla v Českých Budějovicích. Chodila na dramatické kroužky, zpěv a tanec. Když studovala na gymnáziu, šla za školu a jela tajně na konkurz do Divadla Na zábradlí. Konkurz vyhrála a získala roli v představení Gazdina roba. Později vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu Pusinky a vzali jí na FAMU na katedru dokumentární tvorby, kde vystudovala režii. Nyní hraje hlavně v divadle Ungelt, VOSTO5 a Bratrů Cabanů v představení Bond a Medea. Je módní tváří návrhářky Josefíny Bakošové. Také režíruje. Za svůj první celovečerní film Zákon Helena byla nominována na cenu Českého lva.

Když jsem tam dorazili, bylo přede mnou 30 lidí, zhrozila jsem, co tam budu dělat. Místní policistka mi ukázala na místo, kam si mám sednout. Řekla jsem, že chci stát. Opravdu únava se mnou dělala své. Ona, že zde se nemůže stát, a že mi opravdu doporučuje ať přijmu místo k sezení. Posadila jsem se. Kolem mne byli převážně lidé ruské a mexické národnosti a taky dost Arabů. A veliká fronta. Tajně jsem ze svého psaníčka začala psát sms velvyslancovi o pomoc. V té místnosti se nesmí používat vůbec nic - ani sluchátka do uší, když chcete poslouchat hudbu. Najednou se ke mne naklonila paní a řekla: „Help me.“ Vytřeštila jsem na oči. Podala mi papírek s telefonním číslem a se vzkazem, kde stálo, že je v pořádku, a že je jen celní stanici, ať se o ní rodina nebojí. Řekla jsem: „Yes, of course.“ Vše jsem odeslala, jak si přála. 

Najednou začali chodit další a další papírky a já psala vzkazy různým rodinám, že jsou v pořádku. Přišla jsem si jak z filmu Šindlerův seznam. Psala jsem všem rodinám Mohamedovým, Álvarezovým a Jamašita. A velmi jsme se všichni skamarádili. Nakonec mne náš velvyslanec vysvobodil. Zjistila jsem, že na to vízum mohu letět do USA, pokud budu mít alespoň projekt se CNN, jelikož mám novinářské vízum. Platí ještě další 3 roky! Takže nakonec jsem získala Estu, kterou mi na stanici vyplnil sám místní celník.

Takže jsem ráda, že se mám, co pořád učit i anglicky. Třeba se to jednou bude hodit kvůli emigraci, pokud budeme ve sváru všech skvělých politický velikánů, který například do čela volí lidi s obuškem. Dnes v roce 2018! Ale neutíkám, moc bych si nepomohla, a v pondělí jdu na Václavák vyjádřit svůj názor na demonstraci, tak se tam vidíme!

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.