Mírotvorce Woodrow Wilson: idea světa ve Čtrnácti bodech

Důležitý vliv na vznik i obsah Čtrnácti bodů měl ale i muž, jehož sochy kdysi „zdobily“ Československo v daleko hojnějším počtu než ty Wilsonovy – Vladimir Iljič Lenin. Jižanský demokrat a ruský bolševik se na přelomu let 1917 a 1918 přes Atlantik bedlivě sledovali, a jak uvádí americký historik Arthur Herman ve své nejnovější knize 1917: Lenin, Wilson, and the birth of the new world disorder, přes svůj rozdílný původ, životní zkušenosti i povahu, měli jako politici leccos společného.

Bolševická ofenziva

Osmadvacátý prezident Spojených států Woodrow Wilson (1913–1921) se s doktorátem z Johns Hopkins University nejprve profiloval jako akademik se zaměřením na americký politický systém. V roce 1910 se již jako prezident Princetonské univerzity ale vrhl do víru politiky. Nejprve byl za Demokratickou stranu zvolen guvernérem v New Jersey a svůj raketový nástup korunoval o dva roky později vítězstvím v prezidentských volbách. V roce 1914 vypukla v Evropě válka. Přes vášně, které vyvolala smrt 128 Američanů na palubě německou ponorkou potopeného parníku Lusitania, se do války Spojené státy nijak nehrnuly. Wilson to respektoval a v roce 1916 obhájil svou funkci s heslem „He kept us out of war“.

Kvůli návrhu Wilsonova památníku se v Praze poprali sochaři

Tento úspěch jej povzbudil k tomu, aby se pokusil zprostředkovat v Evropě mír. Na konci roku 1916 veřejně vyzval všechny válčící strany, aby sdělily své podmínky, za nichž by byly ochotny ukončit válečné operace. Dvaadvacátého ledna 1917 nabídl „mír bez vítězství“ a také první verzi svého stěžejního projektu Společnosti národů, jež měla zabránit všem budoucím válkám. Němci ale místo odpovědi obnovili v únoru 1917 neomezenou ponorkovou válku a po měsících váhání mírotvorce Wilson požádal 2. dubna 1917 Kongres o souhlas s vyhlášením války.

Americké vojenské mašinérii ale chvíli trvalo, než se „rozjela“, a západní frontu mohly vyztužit čerstvé americké jednotky. Zraky všech zainteresovaných se proto v druhé polovině roku 1917 upíraly hlavně na Rusko, které se potácelo mezi vnitřním kolapsem a vojenskou porážkou. Když se moci zmocnili v Petrohradu 7. listopadu bolševici, obavy starých i nových spojenců Ruska, Velké Británie, Francie a Spojených států, jen vzrostly. A oprávněně – bolševici jim připravovali jedno nepříjemné překvapení za druhým.

Nejprve patnáctého listopadu vydali Deklaraci práv národů Ruska, jež garantovala sebeurčení a případně i právo na nezávislost pro národy v bývalé carské říši. První zareagovali Finové a vyhlásili nezávislost, následováni pobaltskými a kavkazskými státy. Podle Hermana tímto zdánlivě pro Rusko sebedestruktivním krokem bolševici v čele s Leninem sledovali dvojí cíl – rozložit na kousky nejen starou říši a tím i její sociální řád, ale vyvolat chaos i v dalších impériích, včetně stávajících spojenců, Velké Británie a Francie. Třídní, občanské a secesionistické války měly vést ke světové revoluci, jež měla zajistit přežití sovětského projektu. Bolševici tím hodili rukavici idealistům jako Wilson, jimž mohli oprávněně vytýkat: „Vy o sebeurčení národů jen mluvíte, my ji uskutečňujeme.“

Další „bombu“ odpálil čerstvě jmenovaný lidový komisař zahraničních věcí Lev Trockij. Do rukou se mu dostal archiv tajných smluv předválečné i válečné diplomatické služby Ruska a dalších dohodových mocností. V logice „čím hůře, tím lépe“ je Trockij nechal v listopadu 1917 zveřejnit v bolševické Izvěstiji, po níž je přetiskl i britský Manchester Guardian. Dohodoví politici se dostali do prekérní situace a horko těžko vysvětlovali rozpor mezi obsahem zákulisních teritoriálních „kšeftů“ a veřejnou propagandou, líčící válku jako boj západního „dobra“ proti expanzivnímu teutonskému „zlu“.

Jak dál?

Mezitím bolševici dokončovali třetí a největší „překvapení“. Na konci roku 1917 přijeli jejich zástupci do Brestu-Litevského, aby zde zahájili jednání o mírové smlouvě. Pro ně to bylo nevyhnutelné dilema – buď prosadí mír a zachrání svoji vládu, nebo je pokračující válka smete – ať již proto, že Němci okupují Rusko, nebo vlna nového patriotismu smete bolševiky jako německé agenty a přisluhovače.

Ale i pro Dohodu představoval mír na východě vážnou hrozbu. Podle historika Heinricha Augusta Winklera by již Německo nemuselo bojovat na dvou frontách a mohlo se zaměřit pouze na západní frontu. Dohoda musela také najít odpověď na bolševickou propagandu, respektive najít důvod, jak svým vyčerpaným a rozzlobeným vojákům vysvětlit, že je třeba dál bojovat a umírat. Na světovou revoluci byly názory rozporuplné, ale mír toužebně vyhlíželi všichni vojáci v Evropě bez ohledu, v kterém zákopu zrovna bojovali a k jaké třídě či národu patřili. Bolševici si toho byli vědomi a chytře proměnili jednání v Brestu-Litevském ve veřejné fórum. Čekali, až se potlačovaná touha po míru promění v otevřenou vzpouru a revoluci proti „těm nahoře“.

Do historie vstoupil se svým projevem Wilson, ale jako první zareagoval na situaci britský premiér David Lloyd George. Již 5. ledna 1918 v Londýně zveřejnil britské válečné cíle. Projev sice postrádal Wilsonův idealismus a víru v lepší zítřky, ale v řadě bodů se s ním shodoval. Nebojujeme proti Němcům, říkal, ale jsme přesvědčeni, že s demokratickým Německem by bylo mnohem jednodušší uzavřít mír. Lloyd George žádal obnovu nezávislosti Belgie a návrat Alsaska-Lotrinska Francii a také zmínil práva na vlastní vládu pro lidi žijící v podunajské monarchii.

Wilson již nemohl déle čekat. Svým projevem před americkým Kongresem 8. ledna 1918 chtěl uzavřít jednu kapitolu podle něj zdiskreditované minulosti a nastínit vizi světa, v němž zmizí války, nespravedlnost a tyranie. Wilsonovský idealismus lze v tento moment podle Hermana směle porovnávat s leninským utopismem. A vysvětluje také Wilsonovu počáteční ochotu považovat bolševiky za možné partnery, s nimiž by mohl své vize nového světa uskutečnit. Podle Hermana v bolševicích v zásadě viděl pomýlené demokraty, „liberály, kteří dočasně sešli z cesty… ale nakonec se vrátí k demokratickému kurzu nastolenému v březnu 1917“. Spíše než samotných bolševiků se obával toho, že jejich přístup k jednání s Němci umožní vilémovskému Německu kolonizovat Rusko. Nebral bolševickou revoluci vážně a byl v tu dobu ještě přesvědčen, že cílem bolševiků jsou opravdu demokracie a mír.

Za Wilsonovým projevem ale nestál jen čirý idealismus nebo intelektuální exhibice. Cílem bylo vzít bolševikům vítr z plachet jejich mírové ofenzivy a torpédovat jejich jednání s Němci. Wilsonův osobní emisar v Rusku Edgar Sisson mu na konci roku 1917 sdělil, že pokud prezident zdůrazní antiimperialistický charakter války a demokratické mírové požadavky ze strany USA, rozšíří jeho projev po celém Rusku a oslabí tím rusko-německá jednání. Jak ale podotýká historik Ian Kershaw, bezprostřední vliv na brestlitevská jednání projev ve skutečnosti neměl.

Na první místo Wilson zařadil ukončení tajné diplomacie. Za druhé žádal „absolutní svobodu plavby na mořích“ – tím hájil americký zájem, který poškozovaly jak britská blokáda, tak i německá ponorková válka. Za třetí se postavil za požadavek mezinárodního volného obchodu, odstranění bariér a prosazení rovnoprávných obchodních podmínek pro všechny národy. Ve čtvrtém bodě Wilson chtěl snížit zbrojení, v pátém volal po nestranném zhodnocení koloniálních nároků s tím, že dotčené národy mají mít v tomto procesu rozhodující slovo. V šestém bodě požadoval, aby se nepřátelské jednotky stáhly z ruského území a Rusko si mohlo rozhodnout o svém vlastním politickém vývoji. V dalších bodech Wilson „ubral“ ze svého idealismu a vyšel vstříc „přízemním“ zájmům svých těžce bojujících spojenců, především Francii. Stejně jako britský premiér podepřel francouzský nárok na Alsasko-Lotrinsko či postavil se za nezávislost Belgie či Polska. Na konec si nechal projekt svého srdce – Společnost národů, s jejímž vznikem spojil Wilson smysl války i podmínku zachování trvalého míru.

Herman, jenž se netají svým kritickým postojem k wilsonovské diplomacii, ironicky podotýká, že Wilson rozhodně nedosáhl bolševického rétorického radikalismu a v projevu, záměrně nekonkrétním a otevřeném širokým interpretacím, se například vůbec neobjevilo spojení „právo na sebeurčení“ nebo „demokracie“. Přesto se podle Kershawa právě tyto hodnoty staly základem široce sdílené wilsonovské vize, a povzbudily tak nejen protihabsburské odbojáře jako Masaryka, ale například i mladého vietnamského nacionalistu Ho Či Mina, jenž se pod dojmem wilsonovských tezí později marně dožadoval setkání s americkým prezidentem, aby mu přednesl svůj plán osvobození Vietnamu od francouzské koloniální nadvlády.

Projev vyvolal více méně očekávané reakce – v Londýně mu tleskali a jeden z deníků Wilsona označil za „největšího amerického prezidenta od Abrahama Lincolna“. V Petrohradě bolševikům příznivý projev hned přeložili a distribuovali. V Berlíně opět mlčeli (připravovali se na poslední, rozhodujíc úder na Západě proti Dohodovým mocnostem) a – a to bylo pro pozdější Wilsonovy plány se Společností národů hrozivější – mlčeli i republikáni v americkém Senátu.

Revoluční iluze a deziluze

Provokace, která otřásla Ruskem. Bolševici převzali moc v zemi

Wilson se v projevu netajil pozitivním pohledem na „zástupce Ruska“, jak bolševiky v projevu nazýval. Podle Hermana to některé komentátory vedlo k závěru, zda tím snad Wilson oficiálně bolševický režim neuznal. To ale Wilson nechtěl – obával se, že Lenin uzavře s Němci mír a promění tím Rusko v německý satelit. Wilsonovo „okouzlení“ ruskou revoluční dynamikou mělo své reálpolitické hranice. Nebylo dost dobře možné přejít, že se bolševici dostali k moci násilím a postupně eliminovali politickou opozici. To bylo pro americké veřejné mínění nepřijatelné. Poslední kapkou ale bylo podepsání brestlitevského míru 3. března 1918. Wilson se z idealisty-mírotvorce musel opět proměnit ve válečného prezidenta a bolševický režim zařadil mezi nepřátele USA. Na pořad dne se dostala otázka možného svržení Leninova režimu a podpory jeho nepřátel během občanské války s cílem vrátit Rusko do války proti Německu a Rakousko-Uhersku.

Politicky se tím Wilson s Leninem rozchází. Herman ale u obou shledává několik shodných prvků. Oba byli podle něj revolucionáři – snažili se zvrátit stávající řád, aby mohli uvolnit místo něčemu v jejich očích lepšímu a dokonalejšímu. Viděli před sebou zářnou budoucnost – každý ale velmi odlišně. Oběma byly společné přesvědčení o vlastní historické úloze a ochota obětovat se ve prospěch „vyšší věci“. Podobné nasazení vyžadovali i po svém okolí. Byli přesvědčeni o své pravdě. Odlišné názory netolerovali a jejich nositele považovali za brzdu na své cestě za konečným cílem. Oba ale také pragmaticky dokázali měnit své krátkodobé pozice, pokud byli přesvědčeni, že to prospěje jejich dlouhodobým cílům – Lenin tak spolupracoval s Němci, aby udržel svůj režim při životě; Wilson zase podle Hermana slevil z řady svých ideologických premis, aby mohl vytvořit Společnost národů. Odlišovaly je jejich životní dráhy i prostředí, v němž působili. Lenin byl militantnější, jeho slovník byl plný vojenského žargonu a neváhal sáhnout k násilí (jehož se Wilson zříkal). Wilsonovou temnou stránkou byl zase jeho patriarchální rasismus, pod nímž tiše toleroval rasovou segregaci.

Wilson za sebou zanechal významnou stopu ve vnitřní politice a legislativě. Během jeho funkčního období byl například schválen 19. dodatek k Ústavě USA, jenž umožňoval ženám volit. Za „svoji“ Společnost národů, jejímž členem se nakonec paradoxně Spojené státy nestaly, byl oceněn Nobelovou cenou za mír. Konec funkčního období ale zastínila vážná nemoc, která jej prakticky na dva roky vyřadila z aktivní politiky. I v tom si byli s Leninem, jehož nemoc ve dvacátých letech také odsunula do role pasivního pozorovatele, podobní. Oba zemřeli ve stejný rok, 1924.