Říká o sobě, že hrozně ráda jí. A tak jsme si spolu daly oběd. No – oběd. Když nám v restauraci přinesli místo pořádných salátů dvě malé mističky s hrstkou lupení, tvářily jsme se obě trochu zaraženě. Anna Fialová ale se svou drobnou štíhlou postavou vypadá, jako by se takhle skromně stravovala neustále. Prý to vůbec není pravda, dá si klidně všechno a má ráda, když je toho hodně.
Když sledujete, co má všechno za sebou, překvapí vás, jak je tahle nová tvář českého filmu tvárná – co fotografie a projekt, to úplně jiný styl. Mezi její nejznámější počiny patří role v dobových filmech a seriálech, hrála například ve třetím díle Hřebejkovy trilogie Zahradnictví nazvaném Nápadník a v seriálu První republika, jehož třetí řada se právě začala natáčet.
  |
A ještě jedna věc v jejím životopise zaujme: je to vnučka herce Karla Fialy alias legendárního Limonádového Joea ze stejnojmenného filmu režiséra Oldřicha Lipského.
Jak často se vídáte s dědečkem, dnes dvaadevadesátiletým hercem Karlem Fialou? On zažil skoro celé století, mluvíte spolu někdy o historii nebo o tom, jak se mění filmové prostředí?
Někdy ho vidím několikrát do měsíce, někdy jednou za měsíc, podle okolností. Nevnímám to tak, jak říkáte, že je to člověk, který toho tolik zažil, je to prostě můj dědeček. A nejvzácnější je, když se s ním můžu úplně normálně bavit, jak se má a jak se mám já. Samozřejmě mě sleduje a má radost.
Máte ráda film Limonádový Joe?
No jasně. Nehledě na to, že tam hraje můj děda. Ten film je dokonalý.
Byl dědeček důvodem, proč jste se dala na hereckou profesi?
To ne, spíš v tom sehráli roli rodiče – máma je tanečnice a táta muzikálový herec. Takže jsem v tom vyrůstala, chodila jsem s mámou na zkoušky, poslouchala Draculu, jezdila do Švýcarska, kde máma pracovala... To prostředí mě spontánně pohltilo.
Konzervatoř jste dostudovala, ale další studium už vás nelákalo. Proč?
Upřímně, nejsem moc studijní typ. Mám vlastnost, že se dokážu věnovat jenom tomu, co mě baví a zajímá, a když jsem pod tlakem a musím dělat věci, které dělat nechci, zaseknu se a prostě je nedělám. Vím, že to není správně, ale takhle to mám. To radši chodím na taneční workshopy a dělám věci, které jsou pro mě přínosnější.
Vysoká škola ale bezvadně prodlužuje mládí, je to takový režim napůl – sice už se obvykle musíte živit sama, ale máte hromadu volného času a kamarády kolem, ne?
Tak přesně takhle to mám pořád. I bez studia. Herecká práce je nestálá a nepravidelná, takže se někdy stane, že mám celý týden volný, jen s nějakými pochůzkami. A někdy se stane, že tři dny v týdnu hraju, mám dopolední zkoušky a večer jsem ráda, že můžu padnout do postele. Nejradši mám vyvážené týdny, kdy je práce i volna tak akorát.
Hrála jste v seriálu První republika a v třetí části Hřebejkova Zahradnictví, ve filmu Nápadník. Máte ráda historické kostýmy, účesy?
Jasně, tohle mě baví vždycky, dobové filmy bývají krásné. V Nápadníkovi jsem nejdospělejší verze Danušky, dcery Ani Geislerové. Má to doma trošku těžké s despotickým tátou, má chlapce, a on jí ho neschvaluje. Ale pořád je to komedie, Danuška si jde za svým a vyplývají z toho různé vtipné momenty.
V První republice jste hrála emancipovanou automobilovou závodnici. Jste i v životě sebevědomá? Dokážete si v komunikaci s režisérem a štábem stát za svým?
Snažím se o to, ale je to samozřejmě těžké. Někdy si myslím něco, co nelze říct úplně taktně a mile, a pak radši mlčím. Herectví chce trochu diplomacie, je to komunikace s velkým množstvím lidí. Ale vidím rozdíl v tom, jak se přistupuje k hercům a k profesím, které vidět nejsou, ke všem těm filmovým nebo divadelním profesionálům, kteří stojí v pozadí. Připadá mi, že těm se daleko víc tolerují různé vrtochy a zvláštnosti. Ale hercům, kteří jsou vidět, se nic neodpouští. – Dobře, někdy ano... Ale možná je to jen tím, že jsem ještě malý kuře a nemůžu si moc vyskakovat.
Může si mladá herečka takové velké filmové projekty jako Hřebejkův film nebo výpravný historický seriál vybírat?
Myslím, že každý herec si může vybírat. I když třeba zrovna nastoupil do prvního ročníku na konzervatoři nebo na DAMU a nemá moc zkušeností z praxe. S pokorou a slušně se dá odmítnout cokoli, v tom není žádná rozmazlenost nebo povýšenost. Naopak je důležité, aby si člověk uvědomil, co chce a co ne, a dokázal si za tím stát. A pokud vezme něco jen kvůli tomu, aby vydělal na nájem, musí si to v sobě umět obhájit. Navíc i nekonečný seriál nebo reklama může stát za to – záleží, s kým a za jakých podmínek se točí. No a když přijde vysněná práce, je to samozřejmě ta nejlepší varianta.
Pro starší generaci herců bylo vysněnou profesní metou Národní divadlo. O čem sní současná generace mladých herců a hereček?
Na to si vůbec netroufám odpovědět. Pro mou generaci je typické, že každý chce něco jiného. Je to ohromně pestré a rozmanité. I když si vezmu jenom náš ročník konzervatoře, každého to táhne někam jinam – někoho víc k divadlu, někoho k pohybu a hudbě, někoho k filmu...
A co spolupráce s velkými zahraničními produkcemi? Pro vaši generaci je typické, že se nebojí točit v angličtině.
Jasně že by mě takové věci lákaly, koho ne. Určitě by mě bavila i nějaká zahraniční herecká škola, ale zatím nic konkrétního nemám v plánu. Uvidíme. V angličtině se zatím nejvíc zdokonaluju doma.
Máte přítele Američana. Kde jste se s ním setkala?
Dali jsme se dohromady při spolupráci na jednom divadelním projektu.
A jak se mu líbí v Česku?
Moc, proto tady žije. Hraje v Prague Shakespeare Company a je vždycky udivený, kolik času se v českých divadlech tráví zkoušením. Oni zkouší jenom dva tři týdny – a my dva tři měsíce. Ale to vnímá jako pozitivní věc.
Co typicky českého mu přijde absurdní?
Asi to, jak milujeme – nebo jak všude je – obložený chlebíček, to je podle něj jeden ze symbolů češství.
Moje generace odsouvala rodičovství co nejdál, rozhodně na dobu po třiceti nebo pětatřiceti letech. Jak to máte vy dvacátníci? Dovedete si představit, že byste měla mimino?
Dovedu, ale zatím nechci. Nedávno jsem byla na setkání neziskovky Help pes, se kterou spolupracuju, a nějaká maminka mi tam strčila do náruče úplně malinký miminko, abych si ho pochovala. Musím říct, že tyhle věci už ve mně docela rezonují. Strašně se těším, až to bude, ale zatím nechci. Ideální čas by pro mě byl tak do pěti šesti let.
Jste hodně aktivní na Instagramu. Co vás na téhle vizuální komunikaci baví?
To, že jsou tam hlavně fotky, můžete si vybrat, co chcete sledovat, jestli chcete koukat na videa vtipných koček nebo sledovat módu... Což je třeba můj případ. Facebook mě nebaví v tom, jak je banální, mnozí jeho uživatelé nabyli dojmu, že se musí dělit fakt o všechno. Instagram nepoužívám ani k sebepropagaci, nedávám tam všechno, co se děje a neděje v mém životě, že jdu na zkoušku nebo na natáčení. Občas něco vyfotím pro radost, to je všechno. Ale třeba tam jednou sebepropagaci lupnu.
Narodila jste se v roce 1995. To si toho z devadesátých let nemůžete moc pamatovat, nebo ano?
Kupodivu si toho pamatuju docela dost. Co běželo v televizi, co se nosilo, jaká hudba se poslouchala. Já jsem třeba úplně závislá na Přátelích, na tom americkém komediálním seriálu. Znám jednotlivé díly nazpaměť, někdy si ho pustím jen jako zvukovou kulisu, něco dělám a poslouchám to jako rozhlasovou hru. Zbožňuju to a pořád objevuju nové a nové vtipy. No a pak mě v Přátelích samozřejmě fascinuje móda, první díly jsou čisté devadesátky, pak to jde dál, mění se účesy i oblečení, tohle mě taky strašně baví sledovat. Víte, co bych si jednou přála? Vydělat tolik, abych si mohla nechat postavit dům, ve kterém by byla přesná kopie toho obýváku s kuchyní, jako je v seriálu. Žít v té replice by mě hrozně bavilo.
Jak vypadal váš dívčí pokojíček?
Dost dlouho jsem byla jedináček, můj pokoj byl vytapetovaný plakáty s Danielem Radcliffem, představitelem Harryho Pottera. To byla moje mánie asi na dva roky. Úplně si vybavuju, jak mě máma vzala do kina na první díl. Nijak zvlášť jsem se na film o kouzelnících netěšila, ale přišla jsem domů šíleně zamilovaná do hlavního hrdiny. Jeho fotky a plakáty jsem měla všude. Od nevlastního táty jsem dostala k Vánocům tričko s obrázkem upraveným na počítači, že to vypadalo, že se s Danielem Radcliffem objímám na premiéře, to bylo nejvíc.
Přečetla jste celou tu sérii knížek o Harrym Potterovi?
Já mám problém, že když vidím nejdřív film, už se mi do knížek nechce. Vím, že jsou knížky proti filmu vždycky bohatší, ale když už znám ten základní příběh, tolik mě to neláká. Takže filmy jsem viděla všechny a knížky teď čtu v angličtině, ale všechny díly asi nedám.
Na jaké hudbě jste vyrůstala?
Z českých kapel to byli Monkey Business a J. A. R., což mě drží dodnes. Moje máma hodně cestovala se svou taneční skupinou, takže jsem dost poslouchala muzikálové projekty, na kterých pracovali v zahraničí. K tomu jsem poslouchala Jennifer Lopez, Toma Jonese a podobně.
Objevila jste se i v soutěži Tvoje tvář má známý hlas, kde se imitují známí zpěváci. Co vás přesvědčilo k účasti?
Já se napřed bála, a pak jsem si řekla: Proč ne? Je to něco nového. Miluju pohyb, tanec a zpěv, takže jsem na tu nabídku kývla. Bavily mě ty proměny rolí, být chvíli právě Jennifer Lopez v briliantovém korzetu, to jsou asi momenty, které bych normálně sama za sebe nezažila. Takže jsem si mohla vyzkoušet spoustu rolí, spoustu poloh a mohla jsem být za někoho schovaná. Když mám zpívat, mám nervy víc než normálně, ale strašně mě to bavilo.
Ten pořad měl docela slušnou sledovanost. Poznávali vás víc lidé na ulici?
Určitě se něco díky tomu změnilo. Pozornost mi nevadí, ale ani ji nevyhledávám, mám v sobě extrovertní i introvertní pól.
Co máte tedy v plánu s nově nabytou slávou podniknout? Je pro vás teď snazší získávat nové role?
Ono to zas tak velký nebude. Ale zatím nevím, všechno je tak nějak stejný. Stejně fajn.
Jaké chystáte projekty?
Čeká nás premiéra Bratrů Karamazových v Klicperově divadle v režii SKUTR a do léta ještě nějaké další divadelní projekty, o kterých zatím mlčím.
