Lidovky.cz

Baví mě postavy s tajemstvím, říká Uriáš z Anděla Páně Jiří Dvořák

Lidé

  6:00
PRAHA - Jiřího Dvořáka znám dlouho, ještě z dob, kdy koncem 90. let přecházel z Brna do Prahy a hostoval v Pardubicích. Když jsem ho poprvé viděla na jevišti, bylo mi jasné, že se narodil pro velkou scénu, že má úžasnou jiskru a charisma. A že jako jeden z mála činoherců disponuje i pohybovou elegancí.

Jiří Dvořák foto: Yan Renelt, MAFRA

Praha si ho brzo přitáhla, po tak vybavených hercích je velká poptávka. A logicky po něm záhy skočila i televize. Baví mě sledovat, jak dokáže zazářit i v poněkud krkolomných mysteriózních kriminálkách. Zdá se mi také, že své problémy umí vyřešit klidně a bez emocí, a to v profesním i osobním životě – asi ho zocelil i fakt, že jako kluk zůstal sám s tátou. A své soukromí také nikde neplacíruje.

Jistě pro něj nebylo lehké odejít z vinohradského divadla a zůstat na volné noze, sám přiznává, že mu velké jeviště chybí, a je to škoda i pro diváky. V rozhovoru otevřeně pojmenoval, proč se tak rozhodl, člověku někdy pomůže, když si to nepříjemné zformuluje. Pobavilo mě, že má i početný fanklub, který prý ví o každém jeho hnutí. A ten fungoval už dávno před jeho rolí Uriáše v Andělu Páně. Ale až tak se nedivím, protože Jiří Dvořák je vážně fajn chlap.

LN: V Divadle na Vinohradech jste byl v angažmá sedmnáct let. Odešel jste a zůstal na volné noze. Proč jste divadlo opustil?
Celé to začalo zdravotními problémy. Měl jsem reflux a to mi zasáhlo hlasivky. Nejdřív jsem si myslel, že mám zánět na průduškách, pořád jsem si odkašlával. Šel jsem na foniatrii a ptal se, zda můžu hrát divadlo, a bylo mi řečeno, že kdybych v tom pokračoval, mohlo by to mít trvalé následky. Tak jsem to oznámil v divadle a rok jsem nehrál. Nikde. A zjistil jsem, že mi to ani moc nechybí. Nový pocit. A že jsem se hodně uklidnil.

Na zakončení festivalu přijel i Jiří Dvořák.
Inscenace Anděl v modrém. Jiří Dvořák jako Jean Marais.

LN: A to byl opravdu jediný důvod?
Ne, měl jsem ještě jeden. Pro mě dost podstatný. Na Vinohradech se kvůli novému vedení výrazně rozrostl soubor. Tedy soubor... Spíše se nabírali lidé, kteří hostovali i na jiných scénách. Mnozí nebyli v angažmá, takže se o souboru nedalo mluvit. A já jsem ani nevěděl, jestli ten člověk, který se mnou mluví na jevišti, je můj kolega ze souboru, nebo jen hostující umělec. 

Tím pádem vzniká situace, že nevíte, jestli má smysl si s ním povídat o problémech nebo radostech divadla, ve kterém oba hrajete. Soubor musí mít kontinuitu. Reprízovanost titulů začala být vpravdě tragická. A přitom Vinohrady jsou repertoárové divadlo. Hrát jednou za měsíc a půl Jindřicha IV., kdy prakticky neslezete z jeviště, nebo Amadea, kde je to podobné, Ideálního manžela jednou za dva měsíce... To je strašné. Chodíval jsem na jeviště s pocity: ať to všechno řeknu a ať už to, proboha, skončí. S tímhle se ale divadlo dělat nedá. To nemá smysl.

V magazínu dále najdete:

  • Bláznivé počasí – proč jsme na konci letošní zimy zažívali takové teplotní výkyvy a kdy bylo počasí nejšílenější.
  • Rozhovor s egyptoložkou Renatou Landgráfovou o staroegyptských hříšnících a o tom, jak správně připravit mumii.

LN: Vždycky jste ale byl divadelní herec. Neříkejte, že vám to nechybí.
Vrátil jsem se do Violy, kde mám dvě představení. A zatím mi to stačí. Jedno hrajeme s Janem Hartlem. Adresát neznámý. Premiéru jsme měli v květnu 2004. A na podzim jsme s Jirkou Langmajerem nazkoušeli Anděla v modrém o vztahu Jeana Cocteaua a Jeana Maraise. Třeba se mi časem i díky Viole vrátí chuť na velké jeviště a velké gesto.

LN: Hodně hrajete v televizi. Mně připadá, že v ní čeští herci už jen vyšetřují, léčí nebo vaří. I vy máte za sebou série detektivek, dokonce mysteriózních. Co vás na tom zajímá? Nepřipadá vám to občas za vlasy přitažené?
Za vlasy přitažené? Nevím. To posuďte vy. Záleží na scénáři. Baví mě věci, které mají tajemství. Vždycky jsem se snažil, aby moje postava nebyla jasně uchopitelná, aby měla nějakou ambivalenci. Třeba s Jirkou Strachem vždycky přemýšlíme o tom, aby to nebyla prvoplánová postava. Že musí mít nějaké tajemství, které divák nemůže rozklíčovat na první dobrou. S ním mě vlastně baví všechno. Je to skvělý režisér a slyšíme na sebe.

LN: Se Strachem jste také natočil veleúspěšnou pohádku Anděl Páně, která se dočkala i druhého dílu, stejně dobře přijatého. Nezdá se vám ale, že ten druhý díl pouze zopakoval syžet prvního, jen v trochu jiných barvách?
To je klidně možné, ale mohlo to být i horší, ta obava tady byla.

LN: Ale diváci jsou nadšení. Čím si to vysvětlujete?
Dílem je to úspěch jedničky. Ta tomu připravila půdu. Jirka Strach se hodně pohybuje na sociálních sítích a občas něco z toho vypustil a diváci byli hrozně zvědaví. My jsme tipovali úplně jiná čísla, třeba i třicet šest tisíc diváků – a nakonec jich přišel milion tři sta. A možná jsme to i docela slušně natočili…

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.