Vzpomínka Jiřího Suchého na velkého kamaráda Formana. Nechtějte tryznu, pro mě stále žije, píše

Hlasatel nemá v úvazku se dojímat, sdělil nám tuto bolestnou skutečnost tak, jak mu velela jeho profese.

Já, který jsem krátce před tím zapnul přijímač, jsem byl touto strohou zprávou těžce zasažen. Není to tak dávno, jen pár týdnů, jsem mu poslal balíček DVD s našimi komediemi a před očima mám dopis, který mi vzápětí poslal. Hledím na jeho řádky a rodí se vzpomínky.

Nejdřív jsem se seznámil s Miroslavem Horníčkem, pak s Jiřím Šlitrem, s režisérem Roháčem, Svitáčkem a s Milošem Formanem. Tato pětice mladých mužů tvořila jakýsi nevyhlášený kamarádský spolek a než jsem se nadál, přijali mě mezi sebe.

Zažili jsme spolu spoustu příhod, převážně veselých, protože jedno z pout, které nás spojovalo, byl stejný názor na humor. To byl také důvod, proč Miloš Forman přilnul k Semaforu, k divadlu, které mělo výrobu humoru ve své hlavní náplni. A tak jeho prvním filmem byl Konkurs. 

Jednou byl přítomen našemu hledání talentů a okamžitě se rozhodl dát do Mladého světa inzerát, že Semafor potřebuje zpěvačku. Tedy ne, že by ji opravdu potřeboval. Způsobil jen, že se přihlásilo množství dívek a Miloš Forman začal točit. 

Do dokumentu zakomponoval příběh, který mu odehrálo několik mladičkých neherců a taky Jiří Šlitr a já. A vznikl film - předchůdce slavné české nové vlny. Vidím před sebou toho mladého Formana, nabitého energijí, jak přesvědčil mocné na Barrandově, že přiklepli nevelkou částku, aby tedy ten mladík předvedl, co dokáže. A dokázal. 

Následovaly Černý Petr, Lásky plavovlásky, Hoří má panenko, Hair (Vlasy), oscarové Přelet přes kukaččí hnízdo a Amadeus - to jsou jen namátkou vybrané titulky z jeho velkého díla.

V roce 1964 natočil semaforskou jazzovou operu Dobře placená procházka, tu pak v roce 2007 inscenoval ve spolupráci se svými syny v Národním divadle. Hrál jsem tam roli listonoše, tutéž roli, kterou jsem hrál v šedesátých letech v Semaforu a v její filmové verzi (kterou natočil dvakrát - jednou v roce 1964 podruhé roku 2009). Práce s ním byla nesmírně radostná. A ty následné večírky taky.

Kvůli StB jsem neletěl za Formanem

V sedmdesátých letech mě oslovila StB s návrhem, abych jel na jejich útraty do USA a pak jim poreferoval o krajanech. Protože jsem se bál o osud divadla, nehnal jsem je do patřičných míst, ale vymluvil jsem se na Meniérovu chorobu, která mě sice už před časem opustila, ale teď mi byla dobrá. Vysvětlil jsem, že delší cestu letadlem nesnesu. Možná, že uvěřili, protože pak mi dali pokoj. 

Jenomže do New Yorku mě už dlouhý čas zval kromě STB i Miloš Forman. Neměl jsem šanci informovat Miloše o mé situaci. Ostatně zjistil sám po čase, že nikam za hranice nesmím a tak s tou svou vervou se do toho vložil a napsal přímo ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi, a ten, bohužel, Formanově žádosti vyhověl. A já, který jsem tak toužil tam letět, jsem musel Formanovo pozvání odmítnout, protože jsem nevěděl, jak bych StB vysvětlil, že za určitých okolností mě zmíněná choroba opouští.

Vysvětlil jsem to Milošovi až po letech, kdy jsem mohl to jeho pozvání  svobodně zrealizovat, protože zmíněná StB vzala zasvé. Když jsme jednou na ulici v N.Y. potkali slavného choreorafa Jerome Robbinse, oba velikáni si spolu přátelsky popovídali, nebo jindy, když jsme s Jitkou Molavcovou v Connecticutu seděli na Milošově venkovském sídle, zastavil se tam na kus řeči Henry Kissinger a pár hodin tam setrval. 

Tehdy jsem pochopil, jak Miloš Forman, ten mladík z Čáslavi, který stál u zrodu našeho divadla a při každém svém návratu do vlasti se do něj vracel, je v USA váženou osobností.

Nechtějte na mně, prosím, abych tuto hrst vzpomínek zakončil jakousi tryznou - pro mě je Miloš Forman stále živý.