Do Západního Berlína se Danuše Siering vdala tři roky před pádem zdi, hned po listopadové revoluci se ale do Čech vrátila jako podnikatelka. Od té doby mezi oběma městy pendluje s železnou pravidelností. Prodloužený víkend v Berlíně, kde má rodinu, a tři dny v Praze, kde pečuje o Černou labuť na pražském Poříčí s galerií, cukrárnou a největší veganskou restaurací a obchodem u nás. Tvrdí, že obě města zná tak intimně jako málokdo, a že je škoda, jak málo toho o sobě jejich obyvatelé vědí. „Chtěla bych to změnit,“ říká Danuše Siering, která je mimo jiné spoluiniciátorkou platformy Ayurvedic Breakfast, publicistka a vydavatelka magazínu Noviny&Novinky a spolumajitelka firmy Black Swan Media.
LN: Kde se cítíte víc doma, v Praze, nebo v Berlíně?
V obou městech jsem doma, což vnímám jako velké životní štěstí, v obou mám přátele s velkým P. V Praze žijí nejbližší příbuzní, rodiče, sestra s rodinou, v Berlíně manžel a děti.
LN: Vdala jste se tam ještě před pádem komunismu. Jak jste se cítila ve městě obehnaném zdí?
Žili jsme společně na pomyslném malém ostrově a lidi to naučilo vzájemně si pomáhat, protože další pomoc byla až daleko za hranicemi. Vše bylo dost levné, existovaly dotace na jídlo, na letenky, město mělo veškeré možnosti vyžití, ať už kulturní, nebo sportovní. Všichni totiž věděli, že na víkend nikam daleko nepojedou, a tak si život uspořádali podle sebe. Bylo k dispozici golfové hřiště, jachting, tenis, divadlo, opera, množství klubů a salonů. Dělat piknik v parcích a setkávat se na večeřích bylo součástí téměř každého víkendu.
LN: Ze Západního Berlína se ale mohlo vyjíždět.
Volný pohyb byl spíše relativní, protože pokud jsme jeli do Východního Berlína, museli jsme se do půlnoci vrátit zpět, kdybychom to nestihli, čekal by nás obrovský problém na přechodu. Když jsme chtěli vyrazit třeba do Mnichova, bylo nutné zvládnout cestu přes koridor nejpozději za tři hodiny do Hofu, což znamenalo, že jste si cestou mohla tak akorát odskočit na WC. A co to bylo za nervy vjet do Západního Berlína! Hodinové čekání na hranicích včetně pověstných velkých zrcadel na kontrolu pod autem. Často jsme museli vybalit celé auto. Až tu naše generace nebude, tak tohle všechno asi upadne v zapomnění, protože z pohledu velkých dějin, jako jsou třeba války, nejsou tyto všednodennosti až tak důležité. Já ty tři roky za zdí ale vnímám jako ty nejdůležitější pro můj osobní rozvoj.
LN: Co vám daly?
Myslím, že Berlín vidím z jiné perspektivy než ti, kteří tam přišli až po sjednocení. Měl totiž již zmíněná specifika, která nemá žádné jiné město na světě. Po roce 1989 se tam přistěhovala spousta lidí z Německa, hlavně z Bonnu, a stěžovali si, jací ti lidé z NDR jsou, že ve východním Berlíně nic nefunguje a všechny poučovali, jak by to měli udělat lépe. Zatímco Staroberlíňan východní sousedy znal, zažil, jak se loučili u zdi nářků; tuto zkušenost vám nikdo nevezme. I já jsem jí ovlivněná.
LN: Jak se Berlín změnil po pádu zdi? Všimla jsem si, že se tam od té doby například nevytvořilo jedno přirozené centrum...
Když mluvím o Berlíně, tak ho – jako všichni starousedlíci – dodnes rozděluji na západní nebo východní. Stejné je to, když o něm píšu články. Centra jsou jednoznačně dvě, západní má Kurfürstendamm, východní Friedrichstrasse, Unter den Linden... Vlastně všechno je tam dvakrát. Dvě zoo, dvě botanické zahrady, dokonce tři opery, množství sportovních klubů, protože žádný z těch „Berlínů“ se toho svého nechtěl vzdát. Pokud se tedy mluví o berlínském multikulturalismu, je to pravda i díky tomu, že tam téměř všechno existuje duplicitně, ale v jiné podobě.
LN: Nikdy jste neuvažovala o tom, že byste se s rodinou vrátila natrvalo zpět do Čech?
Ale já se vrátila, jen trochu jinak. Hned po revoluci jsem tady začala podnikat. V roce 1998 jsme v Praze na Poříčí otevřeli Černou labuť, která vyrostla na místě dvoupatrového domku určeného k demolici. Letos v listopadu budeme slavit neuvěřitelných dvacet let. Každý týden pendluji mezi Prahou a Berlínem, mám nalétáno něco přes 1300 letů. Dnes se dá ale cesta zvládnout pohodlně i autem za tři hodiny.
LN: Na začátku rozhovoru jste říkala, že byste chtěla docílit toho, aby obyvatelé obou měst toho o sobě více věděli, propojit je. Co jste tím měla na mysli?
Po tom více než čtvrt století práce jsou firmy stabilizované a já začala přemýšlet, zda by nešlo udělat něco, jak Prahu a Berlín sblížit po společensko-kulturní stránce. Myslím si, že neexistuje moc lidí, kteří ta města znají tak intimně jako já, právě proto, že intenzivně žiji v obou z nich. Nejsem žádný samaritán, svět nezachráním, ale vztah mezi Českem a Německem se mi zdá na bodu mrazu. Snad nejvíce za posledních třicet let, což mě velice mrzí.
LN: Jak se to podle vás projevuje?
Ve vzduchu je velké napětí. Cítím to jak v Německu, tak i v Praze, v Česku. Nadšení, které tu bylo po revoluci, že budeme něco budovat, propojovat, je pryč. Jako by se tehdy začal z obou konců stavět most, ale zůstal uprostřed nedokončený. V Německu se tu a tam něco píše o české politice, jaký kdo řekl bonmot, co kdo vytuneloval, ale abyste se tam dozvěděla něco o výjimečném člověku, dobrém umělci nebo události, to téměř neexistuje. Nanejvýš se mě zeptají, jestli Karel Gott ještě žije. Ale Česko je mnohem víc než jen pivo a knedlíky. Platí to i opačně. Kolik Čechů zná současného německého spisovatele, zpěváka či malíře? A když čtete něco o Německu, tak je to zas jen o politice, co řekla Merkelová nebo AFD. Jediné, co funguje perfektně, je hospodářská rovina. Tak to bylo v historii, tak je to dnes. Ale chybí mi propojení běžného života. Vždyť žijeme jen pár hodin cesty od sebe.
LN: Tohle asi nejde změnit snadno...
Můžu dělat jen to, co důvěrně znám a umím. A tak mě napadlo, že bych začala informovat o běžném dění v Praze a v Berlíně. Dávat prostor zajímavým lidem, jejich příběhům a událostem tak, aby to zaujalo i čtenáře v tom druhém městě. Nelehký úkol. Začala jsem vydávat české Noviny&Novinky s podtitulem Ze života Prahy a Berlína. A ke třetím narozeninám jsme si dali krásný dárek. Od 22. 5. začneme vycházet jako čtvrtletník pod názvem N&N Praha–Berlín, v nové podobě v berlínském stylu a hlavně v české a německé mutaci s distribucí v obou městech. Těším se jak malé dítě!
LN: Jak jste vyřešila distribuci a cenu?
Noviny jsou zdarma, živí je inzerce, ale vše v redakční formě. V Berlíně se naším odrazovým můstkem stane České centrum při ambasádě, které je velice aktivní a kde mi hodně pomáhá jeho ředitel Tomáš Sacher. Takže Noviny se zatím budou rozdávat na nejrůznějších akcích, konferencích, výstavách. Postupně bych se chtěla dostat do specializovaných prodejen knih a časopisů, do galerií, hudebních klubů, hotelů... Už na tom pracujeme. A samozřejmě budou distribuovány i přes naše inzertní klienty.
LN: A v Praze?
Tady je to podobné a vše již dobře běží. Získáte je v Černé labuti, ve Florentinu, v Myslbeku, nově ve Slovanském domě. Síť v obchodně-kancelářských centrech chceme stále rozšiřovat. Dále pak máme místa v galeriích, privátních klinikách, praxích, vybraných kadeřnictvích či restauracích. Vše pouze na Praze 1. Tři tisíce kusů půjde poprvé do Pendolina I. třídy.
LN: Co z toho máte vy?
Dobrý pocit, je to moje srdeční záležitost. Maminka říkala, že každý by měl na světě odevzdat svůj desátek, stejně to vnímám ijá. Člověk si má vidět dál než jen na špičku nosu. Překročíte-li vlastní úzkoprsost, uvědomíte si, jaké máte štěstí, že žijete v této době se spoustou možností.
LN Zmiňovala jste, že obě města znáte velmi intimně. Mají něco společného Pražané a Berlíňané?
Berlín i Praha jsou dvě nejzajímavější metropole v Evropě, jsem o tom přesvědčená. Je to dáno právě vývojem, kterým si prošly a možnostmi, jaké dostaly. Jistě, můžeme si říkat, že je krásná Paříž, Londýn. Ale tou revolucí a specifickým předrevolučním vývojem – v jednom městě zeď, v druhém socialismus, mají v sobě jiný náboj, jsou to taková dvě bublající velkoměsta. Lidé sice prošli jinou historickou zkušeností, ale zejména ti mladí jsou si hodně podobní. Jsou otevření, svobodnější, divočejší a na naši generaci se moc neohlížejí.
LN: Myslíte, že jsou sobečtí?
To ne, ale vnímám to tak, že nůžky mezi, řekněme, zralou generací a dnešní mladou jsou velice rozevřené. Mladí jdou dopředu svou vlastní cestou a neohlížejí se vpravo vlevo. Možná nám maximálně řeknou, že když se jim přizpůsobíme, můžeme jít s nimi. Dřív se ke starším vzhlíželo, přistupovalo se k nim s úctou jako k autoritě. Kdežto dnes mladí mají svůj svět, s nímž si absolutně vystačí. Není to stížnost, ale fakt.
LN: Je to stejné v obou zemích?
Mohu mluvit jen za Berlín, který se však velmi vymyká zbytku Německa. Nikde není na tak malé ploše „multikulti“ jako v Berlíně. Žije zde 190 národností. Když se sejdeme s přáteli na večeři, sedí nás u stolu třeba deset a jen dva jsou starousedlíci, jinak každý odněkud přišel – od Jamajky až po Persii. Ale obecně, Berlíňané jsou díky někdejšímu životu na uzavřeném prostoru zvyklí na soudržnost. Praha je individualistická. Prošla si socialismem a je zde zakořeněné, že co si neurveš, to nemáš. Ta pospolitost tu také je, je však cítit jinak. Ale obě města jsou taková moje dvě hnízda, v nichž žiju dva rozdílné životy. V Praze pracuji, v Berlíně jsem hlavně matka a manželka… a zahradnice.
LN: Čím jsou Praha a Berlín ještě specifické?
Praha je chaotická, rychlá, vyzývavá, líbí se mi na ní její dobrodružství, stále stojíte tak trochu na hraně, můžete se spálit, ale vždy něco zažijete. Ale také je to jedno z nejhlučnějších měst, jaké znám. Když sem přijede manžel, každých pět minut sebou cukne; je tu neskutečný randál z tramvají a dopravy. V neděli drnčí sekačky na trávu, u oběda slyšíte sbíječky. A v noci štěkají psi. Vůbec nechápu, jak to, že se tím někdo nezabývá a hlavně, že to nikomu nevadí! Ruch a hluk dávají městu dynamiku, adrenalin, zrychlují, ale také zneklidňují. Ticho je největší luxus dnešní doby. Ale ten v Praze nenajdete. Berlín naproti tomu nabízí jistotu, klid a stabilitu…, asi něco jako manželka. I když bydlíme v centru, ráno nás budí ptáci.
LN: Z pohledu stavitelky můžete sledovat i vývoj Prahy. Jak ho vnímáte?
V Praze je to nesmírně komplikované. Je to jedno z nejkrásnějších měst, které znám, ale Bůh když někde přidá, tak jinde ubere. Praze, jako historické perle, vzal možnost rozvíjet se moderním způsobem. Praha nemá sílu postavit se architektonicky čelem vpřed své vlastní historii, je zakonzervovaná. Také je tu zcela narušená původní logická linie investor – architekt – úředník. Investoři se dnes snaží maximalizovat zisk, potlačují úlohu architektů a překračují povolené meze. Úředníci na to reagují tím, že vymýšlejí nová a nová nařízení. Tak vzniká stále přísnější a nelogičtější legislativa. A do stavebního řízení vstupují nejrůznější sdružení. Stavíte v Praze, ale odvolá se vám třeba zelené sdružení z Brna, které váš dům nikdy nevidělo. Dnešní právo mu to umožňuje. Je to pro mě bohužel současná zkušenost. Dům, který jsem v Bubenči postavila v roce 1991 jako první, bude po rekonstrukci také poslední. Tím se kruh uzavírá.
LN: Co byste oběma městům přála?
Nedávno jsem byla na přednášce jednoho z nejuznávanějších světových architektů, Angličana Davida Chipperfielda. Jeho téma: Berlín. Byla jsem fascinovaná, jak coby Neberlíňan neuvěřitelně trefně toto město a lidi popsal. Také řekl: „Berlín je pro mě nejkrásnější město v Evropě. A ví to hodně lidí. Jenom ne Berlíňané.“ Já bych si přála, aby si obyvatelé obou měst s úctou a pokorou uvědomili, že máme to privilegium žít na opravdu krásném, šťastném, bohatém a výjimečném kousíčku této planety.
