„Vlastně jsme teprve začali,“ říká Keith Richards v propagační kampani k druhé části aktuálního turné kapely The Rolling Stones nazvaného No Filter. Čtyři muzikanti, jimž je od 71 do 77 let, v něm na publikum pouštějí takovou dávku energie, jaké se mu nedostane ani v tom nejhustším tripu.
Před Rolling Stones v Letňanech zahraje Pražský výběr. Je to splněný sen, říká Pavlíček |
Kdepak halucinogeny! The Rolling Stones jsou realita a vyvolávají samé pozitivní emoce a nálady. Loni na podzim odehráli v rámci turné čtrnáct koncertů, ten v pražských Letňanech 4. července bude předposlední ze stejného počtu letošních. Ale žádný strach, že by to o čtyři dny později ve Varšavě všechno skončilo.
Vždyť Mick Jagger skládá nové písničky a kytarista Ronnie Wood prohlašuje, že tohle je kapela, která nikdy, prostě nikdy neoznámí odchod ze scény. Mají stále co objevovat, a nemusí kvůli tomu letět na konec světa. I nejstarší z nich, bubeník Charlie Watts, se na začátku června poprvé v životě dostal na slavný manchesterský stadion Old Trafford.
Nutnost života v přítomnosti
Zaobírat se otázkou, jak dlouho tu ještě Rolling Stones budou, je záležitost pár let stará. Poté, co v roce 2012 oslavili padesát let hraní (zakladatelská sestava byla ještě bez Wooda, s Brianem Jonesem, Billem Wymanem a Ianem Stewartem), začal svět pomalu přijímat fakt, že na něj ze svého legendárního loga budou jazyk vyplazovat věčně.
  |
Věčně? Nesmrtelní snad nejsou a z jejich stylu přece dávno vyvanul duch autenticity, naléhavosti a výpovědi o tomto světě. Jak jiný je svět oproti době, kdy se vlasatí mladíci Keith a Mick, spolužáci z Dartfordu na vzdálenějším londýnském perimetru, náhodně potkali a zjistili, že si náramně porozumí v hudebním vkusu. Že je zajímá blues, rhythm and blues, boogie woogie i to, co jistý disc jockey z amerického Clevelandu začal (s příměsí country) formovat jako rock and roll a mnozí zpěváci ho začali cizelovat a rozvíjet. Jestli mají o našem světě vypovídat vrásčití pardálové s hudebními kořeny uchycenými tak hluboko, že o tom, co je formovalo, se může uvažovat jako o žánrové veteši, co si nakonec máme myslet o našem světě?
Odpověď je skryta v koncertech, na nichž desetitisícové davy nadále křepčí u vypalovaček z hloubi minulého století, hledajíce jistoty, které však v době, kdy kapela pouštěla do éteru hit za hitem, neexistovaly. Stálou lidskou jistotou, platnou tehdy i nyní, je nutnost života v přítomnosti. A Rolling Stones neúnavně oblétávají zeměkouli, aby potvrdili, že za to s použitím stále živého hudebního materiálu osobně ručí.
Trochu si rebelovat
Hovořit o britských „stařících“ jako o rebelech je pochopitelně klišé, ale v jejich případě nutné i přípustné zároveň. Umožní nám to lépe vnímat tuto dobu, v níž je zcela bez protestu přijato rozhodnutí, že v soutěži Miss America bude zrušena promenáda v plavkách. Představme si situaci kolem Sticky Fingers, na jehož obalu se skví fotografie Andyho Warhola zobrazující mužské torzo v upnutých džínách od pasu nad kolena.
O nepřípustnosti prodávat hudbu pomocí obrazu, na němž nelze nevytušit přítomnost mužského pohlavního orgánu, se vážně diskutovalo v parlamentech! Ale přestože byly například v Sovětském svazu a ve Španělsku při prodeji alba použity jiné obaly, tehdy se ještě nepodařilo potlačit svobodné vyjádření lidské přirozenosti.
Obsahuje dnešek dostatek takového vzdoru, aby podobným podrobovacím atakům odolal? A může mu pomoci hudba? Ta nově vznikající, tedy současná, nebo spíš ta léty prověřená – tedy proč ne zároveň současná? Jak řekl Jagger už před pár lety: „Ptají se nás, proč to pořád děláme. Odpověď je: Vy jste ten důvod.“ Publikum, tedy svět, na hudbu Rolling Stones stále slyší. I na jejich texty.
Rezignace? Žádné slovo není vzdálenější
A tak by se i zdálo, že srovnání soutěže krásy s magií kytarových riffů a bubenických sól, považovaných spoustou lidí málem za posvátné, zavání znesvěcením. Jenže v obou fenoménech bychom našli spoustu společného. Když nic jiného, pak jistě zálibu Micka Jaggera v modelkách a krásných ženách vůbec. Jméno čtyřiasedmdesátiletého lamače srdcí stále ještě figuruje na předních místech v seznamech tipů, koho příště zasáhne kampaň #MeToo.
Rolling Stones ve verzi 2.0 rozhodně nelze označit za putující skanzen. Zvláště lidé z východního bloku za nimi jezdí tisíce kilometrů pod vlivem sociální nostalgie, jež začíná být v jiných a překvapivých konturách patrná i na západě Evropy, kterou kapela od loňského září křižuje. Je to hrubé nepochopení její tvorby a poměrně směšný přístup k vnímání umění.
Je sice možné, aby se muž třeba u Start Me Up zasnil o tom, jaké to bylo, když mu nažhavené ženy způsobovaly vzrušení, ale myslet to tak, že ty doby už jsou pryč, znamená rezignaci. Málokteré slovo je vzdálenější tomu, co představují sedmdesátníci na pódiu.
