Lidovky.cz

Duše z okvětních lístků. ‚Nechci trávit čas tím, že budu přemýšlet, jak zabít slimáky‘

Lidé

  6:31
Pracuje na obnově statku a hospodářství, jehož dlouhou tradici přerušila násilná kolektivizace. Na poli ve Velkých Přílepech Míla Hilgertová pěstuje mnoho desítek druhů květin vhodných k řezu – klasiku i druhy, které jinde těžko najdete. A úspěšně přesvědčuje zákazníky, že k nám květiny nemusejí putovat přes půl zeměkoule.

Velmi vyhledávané jsou v kyticích voňavé a nadýchané pivoňky, říká Míla Hilgertová foto: Archiv Kytky od potoka

Kousek za Velkými Přílepy u potoka na výměře zhruba dva tisíce metrů čtverečních postupně vykvétají od brzkého jara až do pozdního podzimu květiny všech barev a vůní. Nad netradičním políčkem zpívají ptáci, mezi bzučícími záhony se třepetají motýli. V souladu s přírodě blízkými principy zde Míla Hilgertová pěstuje květiny pro ty, kterým není jedno, odkud jejich kytice pochází. Zároveň obnovuje statek a hospodářství s dlouhou rodinnou tradicí.

LN S pěstováním rostlin k řezu jste začala před čtyřmi lety. Šlo o první pěstitelský projekt?
Vystudovala jsem agroekologii, protože mě zajímaly souvislosti zemědělství a životního prostředí. Pak jsem si prošla zkušeností s úřednickou prací a zjistila, že to není nic pro mě. Když jsem hledala využití pro pole, která patřila mé rodině, narazila jsem na komunitou podporované zemědělství a řekla si: To je ono. Založili jsme malinké hospodářství nazvané KomPot, kde dnes pěstujeme zeleninu pro čtyřicet rodin.

LN Na jakém principu KomPot funguje?
Jde o formální nebo neformální skupiny spotřebitelů, kteří navazují dlouhodobou spolupráci se zemědělci. Není to jen nezávazné objednávání bedýnek, zemědělcům lidé platí předem a jsou s nimi ve větším kontaktu. Farmáři pak posílají pravidelně podíl ze své úrody. U nás třeba platíte ve třech splátkách za sezonu. My jsme začínali v roce 2011 a nic moc podobného tady nebylo. Dneska je podobných komunit po Čechách mnoho desítek.

Miloslava Hilgertová

Miloslava Hilgertová Spolumajitelka statku ve Velkých Přílepech. Pod značkou Kytky od potoka prodává od roku 2014 místní a ekologicky vypěstované řezané květiny, je rovněž zakladatelkou jedné z prvních komunit podporovaného zemědělství u nás, KomPot. V současné době se snaží vrátit život hospodářství, které bylo jejím předkům v padesátých letech násilně odebráno.

LN Je o podobnou spolupráci zájem?
Od začátku veliký a stále roste. Letos už jsme na limitu toho, co dokážeme se stávající plochou kapacitně zvládnout. Důležitá je solidarita: podporujete malého zemědělce a zároveň víte do detailu, odkud je vaše jídlo. Ekologické certifikáty jsou velmi důležité, ale něco jiného je, když znáte zemědělce osobně. Díky KomPotu jsem zjistila, že se vše dá zvládnout i ve velkém měřítku. A pak přišla kolegyně Iveta a povídá: Když nám jde tak pěkně zelenina, nešly by i kytky? A já jsem takový blázen a vizionář, že mi to přišlo jako skvělá myšlenka.

LN S jakými květinami jste začínali?
Nejprve s trvalkami, pak jsme rozšířili záběr o letničky. Postupně půdu zúrodňujeme, kypříme, dodáváme hnůj a kompost. Zahrada je vždycky obraz duše zahradníka. Pracujete s tím, co máte k dispozici. Zpočátku jsem brala jako nevýhodu, že část pozemku je zastíněná, dneska už to vidím úplně jinak. I vzhledem k tomu, jak jdeme ze zimy rovnou do léta, dělá stín spoustě trvalek velmi dobře. Naprosto zásadní věc je pro mě nepoužívat žádnou chemii. Na zdravé půdě jsou zdravé rostliny, které i škůdcům odolávají mnohem líp. Na druhou stranu, ztráty k zahradničení prostě patří. Přijde mi, že často i na své malé zahrádce místo odpočinku vedeme válku. I v obchodě pro zahrádkáře běží instruktážní video, jak vraždit slimáky. Chceme ale trávit víkend přemýšlením nad tím, jak někoho sprovodíme ze světa?

LN Spousta lidí by ale oponovala, že takto bude výsledek jejich práce třeba poloviční…
Zpočátku možná ano, ale z dlouhodobého hlediska je to naopak. Nevhodné prostředky poškozují půdu. Což je bohužel realita na většině našeho území. Ekologické pěstování neznamená jen nepoužití chemie, je to změna postupů a taky postojů. Pole, kde pěstujeme zeleninu už sedmým rokem, prochází viditelnými změnami. Na začátku byla půda jako beton, samý plevel. Až letos mám pocit, že na mrkev si nemusím brát krumpáč, že růst plevelů máme pod kontrolou. Mám-li zdravou půdu a zdravé rostliny, škůdci toho tolik nezničí. I nás uvidíte chodit s postřikem, ale je to výluh z bylin. Je třeba přistupovat k přírodě s respektem: to, že se vůbec mšice vyskytnou, nám něco říká. Plevel je také potřeba, příroda nesnáší prázdnotu, odkrytou půdu.

LN Zaujalo mě, že i k řezu pěstujete hodně zeleně, a dokonce aromatické bylinky.
Až polovina toho, co potřebujeme do vazeb, je zeleň. Chodíme i do přírody, máme v okolí remízky, louky, kde sbíráme bodláky, trávy, kvetoucí mrkve a podobně. Požitek z našich kytic je jedinečný i ve vůni, je intenzivnější, protože rostliny rostou pomalu a v přirozených podmínkách. Rádi děláme pugéty i z jedlých květů, na svatby dodáváme jedlé kvítky třeba na ozdobu dortů.

LN Jak složité bylo přesvědčit spotřebitele, aby si připlatili za květinu, která je místní a ekologicky vypěstovaná?
S odbytem jsme nikdy neměli problém. Možná je to tím, že od počátku děláme hlavně svatby, kde to zákazníci vnímají jinak. Navíc dnes běží vlna svateb odehrávajících se v přírodě, takže spíše poptávku nezvládáme uspokojit.

LN Láká vás prodej na farmářských trzích?
To je hodně náročné, jsem k českým trhům občas skeptická. Někde prodávají lidé, kteří se tváří, že plodiny sami vypěstovali, nebo mi tvrdí, že je nakoupili od malých farmářů z Itálie či od nějakého pána z Krkonoš. Jak to, že nikomu není divné, že si na trhu můžete koupit růže i v lednu? Lidé se spokojili s příjemnou atmosférou trhů a nejdou po kvalitě. Teď u nás začala pracovat floristka, která byla zvyklá na květiny běžně dostupné v květinářství, a říká, že se jí úplně mění pohled na věc. Běžné květiny vypadají uměle, tak nějak bez života. Podle ní naše kytky vydávají úplně jinou energii.

LN Je zájem také třeba o smuteční floristiku? Zdá se, že například Dušičky u nás stále probíhají v jakémsi zvláštním, konzervativním stylu výzdoby.
Smuteční výzdobu děláme čas od času, spolupracujeme zejména s organizací Ke kořenům. Já to vždycky obrečím. Prožívám samozřejmě i svatby, člověk do toho vždycky dá i kus ze sebe. Ale dělám to moc ráda, oceňuji, že to někdo chce i trošku jinak.

LN Sledujete práci svých kolegů?
Hnutí ekologického zemědělství – co se týká potravin – udělalo obrovský kus práce. Skoro každý chápe, že místně vypěstované potraviny mají přidanou hodnotu a jsou většinou kvalitnější. Časem to půjde i s květinami – a snad k tomu trochu přispějeme i my. S malými pěstiteli jsme v kontaktu, navzájem si i posíláme zákazníky, pokud už máme plno. Zdravě si konkurujeme, ale v dobrém, posouvá nás to dál. V květinovém byznysu u nás se točí ročně devět miliard korun a my tvoříme jen zlomek. Každý jsme trošku jiný a je to vidět i na vazbách květin.

LN Jak poznáme váš rukopis?
Čím dál víc považuji za naši obrovskou výhodu, že nejsme zatíženi klasickými floristickými technikami a nebojíme se dělat věci mimo tradiční postupy a estetické normy. Naše kytice jsou pestré, co se složení týče, přirozené, divoké a vazba je velmi volná, nebojíme se ani zajímavých barevných kombinací. Zákazníci jsou odvážní, většina z nich nechá vše na nás.

LN Máte svou srdeční, nejoblíbenější květinu?
Moje zamilovanost se mění s obdobím – mám ráda, když rozkvetou pryskyřníky, když vykvetou pivoňky, tak mám znovu pocit, že je to nejkrásnější květ na světě. Miluju cínie, těším se, až začnou kvést jiřiny. Strávila jsem dětství v obrovské zahradě – a na vysvědčení si vždycky vzpomenu, jak jsem chodila s čínskými karafiáty. Všechny tyhle kytky, které se už dnes tolik nepěstují, mi připomínají dětství.

LN Pokud by si někdo chtěl na zahradě vyhradit záhon květin k řezu, jaké rostliny byste doporučila do první sezony?
Dnes i české osivářské firmy nabízejí směsi letniček k řezu, asi by se dalo začít tím. Třeba chrpy – velmi nenáročná a nádherná květina. Z přímého výsevu krásenky nebo černucha, ta má dvojí efekt, po odkvětu vytváří ještě zajímavé tobolky. I obyčejný mák je krásný. Květina je živý tvor a je třeba s ní zacházet podle toho i následně ve váze. Při této péči se o ně se jich můžete znovu dotýkat, mají úžasnou energii. Když je mi smutno nebo se zdravotně necítím moc dobře, strávím půl dne v zahradě, a je mnohem lépe.

LN Nedávno jste na blogu začala psát příběh rodiny, která přišla v padesátých letech o všechno.
Dlouho jsem kolem toho kroužila. Měla jsem obrovskou potřebu vyjádřit se, hlavně v období výročí února 48. Historie minulého století, která je nám tak strašně blízká, mi připadá velmi důležitá. Cítím, že ve společnosti se něco děje. Když se blížilo zmíněné výročí, říkala jsem si: Co já s tím můžu dělat? Jít k volbám je skvělé, ale to nestačí. A tak mi došlo, že napíšu příběh své rodiny. Jeden pradědeček byl dokonce zavřený, po tom druhém, Tomkovi, nám zůstal statek. Toho i s rodinou v padesátých letech vystěhovali. Pole sebrali, prarodiče nechali v dělnickém domečku se zahradou, tehdy džunglí bezinek a lísek, aby se dívali, jak jejich majetek chátrá. V restitucích dostal statek zpátky děda, tomu už ale bylo přes sedmdesát let a hospodařit nechtěl. Dopadlo to jako u spousty jiných rodin. Pole pronajal, něco prodal a statek pronajal jako sklad.

LN Jak těžké bylo navázat na původní tradici?
Vrátí vám pole a statek, kde jsou holé stěny. My jsme ještě dopadli dobře, budovy stojí, i když byly vybydlené. Ale už vám nikdo nevrátí dvě generace zkušeností. Odmala jsem cítila silnou vazbu k půdě a osud mě k ní přivedl. Zpočátku jsem měla obavy: ženské v zemědělství nejsou úplně běžné. Říkala jsem si, co budu dělat mezi chlapy na traktorech. To je úplně jiný svět, tam já nepatřím ani mu nerozumím. Až jsem narazila na komunitou podporované zemědělství a ucítila jsem obrovskou sílu v lidech okolo sebe. Potkala jsem ale i spoustu těch, kteří moje plány odsoudili. Mnoho lidí v okolí tvrdilo, že tady v životě žádná zelenina neporoste. A ona roste. Stejné je to s květinami.

LN Jistě je víc lidí, kteří pociťují podobnou potřebu se k hospodaření na rodinné půdě vrátit, ale nemají k tomu odvahu.
Ano, museli by začínat z nuly. Na druhou stranu, tato doba se pro podobné věci hodí, je relativně svobodná. Když někdo něco chce, může si zatím jít. Chci rodinné hospodářství obnovit, myslím si, že statek a pole patří k sobě. Zemědělství je nádherná práce s tolika přesahy. Skoro v každé rodině je nějaký pozemek – a to je šance dělat něco smysluplného, něco přínosného. V tom bych chtěla být inspirací a někomu pomoci a dodat kuráž. To by mi dělalo velkou radost. 

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.