Malý disclaimer. Nejsem žádný kulturolog a většinu z toho, o čem dnes budu psát, jsem vypozorovala očima člověka, který se někdy do věcí dívá snad zbytečně daleko. Díky cestování do zahraničí a pobytu mezi cizinci se mi ale naskytl trošku širší pohled na rozdíly mezi českou a vietnamkou mentalitou, existuje-li takový pojem. Projevuje se právě dost při placení – například v restauraci. V té chvíli zažívám kolizi mezi mou rodnou, naučenou a přijatou kulturou.
Tak tedy, když se někam jde v menší nebo větší skupině, vypozorovala jsem tyto tři základní modelové situace placení.
Asijská skupina
O Vietnamcích je známo, že jsou štědří, i když toho mají sami málo. Od malička jsme vedeni ke kolektivnímu chování, askezi, sdílení a starání se o druhé. Vzít za druhé útratu je často důkazem, že máte vychování a nějaké postavení, čili také zodpovědnost. V asijské skupině tedy nikdy neplatí dívka, o placení se postará “nejseniornější” nebo nejmajetnější člen. Nebo se ony “hlavy skupiny” složí na útratu. Pokud jsem byla v dívčí skupince, většinou jsme se téměř popraly o to, abychom se navzájem mohly pozvat.
Mezinárodní skupina
V Evropě nebo s Američany jsem nejčastěji zažila nejčastější dělení se o útratu rovným dílem, i protože si lidé u stolu věci sdíleli, ochutnávali nebo se zkrátka neřešilo, že si dal někdo drink navíc. Pokud ale na to někdo není zvyklý, může být nepříjemně překvapen a dotčen. Člověka takový model ale možná nutí k tomu pro jednou nešetřit. Nebo si začít zvát lidi domů, aby každý něco přinesl. Nebo se přestat stýkat s takovým počtem lidí. Taky možnost.
Česká skupina
Mezi Čechy se obvykle setkávám s tím, že si většinou každý platí to svoje, nebo toho druhého zve. Ale čeká se, že se v dalším kole pozvání otočí. Také záleží na tom, jak velcí přátelé jste, samozřejmě. Ve větší skupině dojde někdy na konsenzus, že se útrata rozdělí mezi všechny. Je to pragmatický (jak české, dodávám na půl pusy) přístup a navíc nemusíte mít pocit, že někomu něco dlužíte.
Do Thu TrangPatří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství. |
Mí rodiče jsou velmi štědří lidé, zvláště maminka, která má doma vždy spoustu zásob ovoce, zeleniny a čokolád pro strýčka Příhodu nebo jiné strýčky a tetičky, kteří přijdou na návštěvu. Jak ale naložit s takovým odkazem a jak to aplikovat v takovém mezinárodním prostředí? Neexistuje univerzální rada. Jednu vychytávku tu mám. Pomáhá se předem zeptat a domluvit. Anebo pokud své přátele milujete a ceníte si společného času, pár stovek nebo meloun navíc nikoho nezabil.
Nedávno se mi ale rodiče vysmáli, taťka nechápavě vrtěl hlavou, že se skládáme s kamarády na benzín, když máme někam společnou cestu. Pronesli něco ve smyslu, že jsme už příliš evropští. Mezi Vietnamci se takové služby neproplácí. Je to forma nepsaného barteru, kdy vy svůj “dluh” splatíte protislužbou. Musíme si pomáhat, řeklo by se. Možná je to i důvod, proč je vietnamská komunita tak pospolitá a samostatná.
