Lidovky.cz

VIEWEGH: ‚Černýho pasažéra poznám vždycky!‘ O mobilu a jízdence, která nepřišla

Lidé

  6:00
PRAHA - Za necelé čtyři roky mi sakra bude šedesát, uvědomil jsem si minulý týden na pražské tramvajové zastávce s obdobným pohoršením, jako když mě ve frontě v lékárně nedávno drze předběhla ta teenagerka s tetováním na ruce (jako by snad onen červenomodrý hádek na jejím zápěstí byla nějaká V. I. P. páska nebo jako kdyby moje zvětšená prostata dala její vaginální infekci galantně přednost).

Michal Viewegh foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Zapomněl jsem si totiž doma v Sázavě brýle na čtení a z drobného písma jízdního řádu jsem se marně pokoušel zjistit, zda mne právě přijíždějící tramvaj stále ještě zaveze – stejně jako v oněch letech, kdy jsem v Praze žil – na pracovní schůzku do rodných Nuslí. Že nikoliv, jsem bohužel pochopil až poté, co jsem do tramvajové soupravy v naivní víře v trvalost základních životních pravd nastoupil a odjel do Kobylis... 

Ještě předtím, než mi můj omyl došel, jsem si ale odesláním textové zprávy ve znění DPT24 do „účtárny“ Pražského dopravního podniku samozřejmě zakoupil jízdenku – bez brýlí sice nebylo snadné na mobilu ten kratičký text vyťukat, ale nakonec jsem esemesku dokázal jak napsat, tak i odeslat –, takže následný příchod revizora mne už naštěstí zastihl připraveného. 

Na rozdíl od jakéhosi světlovlasého mladíka, jehož ta přepadová kontrola viditelně zaskočila, jsem nijak nezpanikařil, a dokonce jsem si v duchu pobaveně vzpomněl na geniální povídku Ivana Vyskočila Vyznání jízdenkovitosti: cítil jsem škodolibé uspokojení, že zatímco já si jízdenku stihl za minutu dvanáct opatřit (a svým způsobem jsem tak revizora přelstil), mladý blonďák dozajista bez pokuty nevyvázne… 

Vzhledem k titulku fejetonu už asi tušíte pointu: revizor si nápadně nervózního mladíka bůhvíproč vůbec nevšiml a služební odznak nastrčil před oči mně. Se sebevědomým úsměvem jsem tasil mobil – avšak očekávaná textová zpráva potvrzující elektronickou platbu jízdenky k mé rozmrzelosti na displeji ještě nebyla.

„Někdy to trochu trvá,“ poznamenal jsem omluvně.

Čekali jsme. Cestující nás zaujatě pozorovali. Textová zpráva od Pražského dopravního podniku stále nepřicházela. Revizor si významně odkašlal. Znervózněl jsem. Telefon mlčel. Revizor mne požádal o občanský průkaz – jako kdybych snad cestoval na černo!

„Nechápu to!“ zvolal jsem pobouřeně, ale revizor se jen ušklíbl.

Na příští zastávce jsem byl nucen s revizorem vystoupit (samozřejmě i nadále sledován pohledy ostatních cestujících).

„Černýho pasažéra poznám vždycky!“ informoval mě na refýži výhružně revizor a jal se vypisovat pokutu.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.