Tvorba Evy Sakumy je úzce spjata s Japonskem. Ptám se, zda je to tím, že její manžel je Japonec. „Ano i ne,“ odpovídá, „v dětství a mládí mě fascinovaly černobílé japonské filmy. Modelovala jsem si různé postavy v kimonech. Jednou jsem viděla film, který se odehrával někdy v 17. století. Vyprávěl o mistrovi kaligrafie, kterému pomáhá dívka, která touží stát se malířkou, a proto tajně maluje. Samozřejmě nám ve škole paní učitelka vyprávěla o Hirošimě a Nagasaki, což mě tehdy hodně zasáhlo. Když jsem se seznámila se svým mužem, uvědomila jsem si, že jsem si silnější vztah k Japonsku vytvářela odmala.“
Kde jste se potkali?
Po vysoké škole jsem pracovala v kavárně a hned za rohem sídlila Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU, kde Sota studoval. Chodil k nám na kávu, kterou pije rád. Stejně jako jeho rodiče, kteří ji pijí z českého cibuláku. (směje se)
  |
Co manžela přivedlo do Prahy?
Šel za svým snem, za loutkami. Jednou procházel v Tokiu zastrčenou uličkou, v níž viděl za výlohou loutky. České loutky. Byla to jediná galerie, která ve městě loutky nabízela. Ačkoliv vystudoval v Tokiu textilní design, najednou měl pocit, že by chtěl vyřezávat loutky. Galerista ho seznámil s japonským loutkářem Nori Sawou, který mimochodem žije už mnoho let v Česku. Nori manžela seznámil se scénografem a šéfem Katedry alternativního a loutkového divadla Petrem Matáskem, který v Tokiu vedl roční projekt objektového divadla, a Sota se jej zúčastnil. Když projekt skončil, Petr Matásek, který bohužel vloni zemřel, vyzval manžela, aby přijel do Prahy. Přijel. Neuměl slovo česky, anglicky mluvil málo, ale měl v sobě velkou touhu tvořit loutky. A teď jsou vedle českých loutek v jedné tokijské galerii vystavovány i ty manželovy.
Kdy jste poprvé byla v Japonsku?
Před třinácti lety, tehdy mě Sota chtěl představit rodičům. Když jsme přistáli, rozklepala se mi kolena. Ne kvůli seznámení se s jeho rodiči, ale že jsem v Japonsku. Tahle země, po staletí uzavřená, dala celému světu neuvěřitelně bohatou kulturu, proběhlo mi hlavou.
Jak vás přijali manželovi rodiče?
Vzali mě jako dceru, oslovuji je maminko a tatínku. Cítím se u nich jako doma. Manželův tatínek je keramik a miluje hudbu stejně jako já, to nás sblížilo. Vozím mu nahrávky české hudby. Maminka je také hodně citlivá bytost.
Vy hovoříte japonsky?
Chodila jsem na japonštinu dva a půl roku. Umím dvě fonetické slabičné abecedy hiraganu a katakanu, pár znaků, ale v japonštině nečtu. Každodenní běžný jazyk mě pochopitelně naučil manžel. Děti umí japonsky dobře: „Maminko, tak se to neříká,“ slyším od nich občas. Manžel mluví s dětmi jenom japonsky – a já česky. Jsem ráda, myslím si, že je úžasné moct si promluvit s někým na druhém konci světa jeho jazyS manželem, který mluví dobře česky, obě řeči mezi sebou mícháme. Když nás i s dětmi někdo slyší, musí mu to připadat bláznivé.
Kde žijí manželovi rodiče?
Na ostrově Honšú v prefektuře Aiči, jejímž hlavním městem je Nagoja. K pobřeží Pacifiku to jsou dvě hodiny autem, což je pro mne jako Středoevropanku kousek. Blíž než do Tokia je to do Kjóta a do Nary, jež jsou našimi zamilovanými městy. Nara byla prvním sídelním městem japonských císařů, pak bylo Kjóto a teprve od druhé poloviny devatenáctého století Tokio. Okolí Nary je kolébkou japonské kultury.
Sakumovi bydlí na venkově?
Žijí v tradičním japonském domě uprostřed přírody. V údolí, kterým protéká řeka, okolo jsou vysoké hory, o nichž si myslíte, že vás každou chvíli pohltí, lesy a bambusové háje. Hned vedle domu stojí stará šintoistická svatyně. Svět venkova je Japonsko před sto lety. Je to ten můj romantický sen, který můžu žít. Kdyby byli byznysmeni a bydleli v Tokiu, asi budu malovat mrakodrapy. Znala jsem Japonsko ze starých grafik a vždycky jsem si myslela, že je to vyumělkovaná výpověď umělců. Když jsem se uprostřed té krajiny ocitla, zjistila jsem, že stylizace je v dílech málo. Stačí se podívat na strom, pod kterým na mechu leží červený lísteček. Je to dokonalé, nic na tom výjevu nemusíte měnit. Mezi rýžovými poli objevíte obrovské kameny, něco jako naše menhiry, vedle stojí dům a lotosové pole. Takových scén nabízí japonská krajina bezpočet, stačí se dívat. Když stoupá v období dešťů hustá pára z hor, vypadá to, jako by tam hořelo. Nasávám atmosféru, ukládám si všechny vjemy do paměti a také fotografuji na starou zrcadlovku Lubitěl. Naposledy jsem si vyfotila například tchánovy ruce při přípravě čajového obřadu. Nebo když píše kaligrafii. Mám už hodně velký fotografický archiv a občas něco na plátně využiju.
V Japonsku nemalujete?
Užíváme si čas hlavně s dětmi, cestujeme, navštěvujeme staré památky, které mě zajímají víc než současné japonské umění. I když letos jsem si udělala také pár akvarelů. Maluji už mnoho let stále stejný pokoj se starou maminčinou toaletkou, v němž bydlíme, když k rodičům přijedeme. Z jeho okna pozoruji krajinu zalitou sluncem, když prší, když se stmívá nebo svítá… Příroda je v Japonsku nesmírně mocná. Každou chvíli může přijít tajfun, zemětřesení, záplavy – a lidé vědí, že její úmysly nemohou ovlivnit, a proto je v nich přirozeně zakódována důstojná pokora, obyčejná lidskost.
Ctí manželovi rodiče staré tradice?
Nejen tradice, ale akcentují i roční období. Japonci vůbec akcentují roční doby v umění, v jídle i v módě. Každoročně zažívám v Japonsku Dušičky, protože Japonci na zesnulé vzpomínají v srpnu, kdy všude bují zeleň. Nejprve se jde do chrámu, po obřadu se před svatyní zapálí borovicové dřevo, které hodně kouří, malé hraničky se zapálí i před domy, aby předci, kteří se vracejí na tři dny domů, našli cestu a nezabloudili. Z lilků, okurek a dřívek se vyrábějí koně, dopravní prostředky předků. Jsou podobné našim zvířátkům z kaštanů. Pak se v domovech otevírají oltáře se jmény předků, nesmí u nich chybět kytice a „oběť“, kterou je pomeranč či rýžový koláček, a zapálí se vonná svíčka. Někdo z rodiny, u nás manželův tatínek, se pomodlí, přečte nějakou sútru za předky, děti rozhýbou zvonečky a všichni klepají paličkou na hlavu dřevěné ryby. Nakonec se rozsvítí speciální lampion. Během těch tří dnů se nesmí zabít nic živého, protože i v komárovi se může navracet předek. Ale u Sakumů by měl asi smůlu, kdyby se vracel jako komár. (směje se)
Proč si ve vedru a vlhku Japonci vyprávějí kaidany, strašidelné historky plné duchů a příšer?
Aby je trochu mrazilo. Myslí si, že se ochladí hrůzou. Pracují s přírodou i v mnoha jiných detailech. Na japonském tradičním domě visí zvoneček, na jehož srdíčko je navázaný papírek, který se při každém poryvu větru zachvěje – a zvoneček zazvoní. Už tenhle zvuk působí na Japonce chladivě.
Jak dlouho v Japonsku býváte?
Dokud byly děti malé a nechodily do školy – Jasmínce je devět let a Seidžimu dvanáct –, trávili jsme v Japonsku celou zimu a začátek jara, kdy začnou kvést sakury. Teď navštěvujeme zemi jen o prázdninách. Když jsem se přijela rodičům představit, byla zima – a v japonských domech se, jak známo, netopí. Tatínek mě vyzval, abych se posadila, samozřejmě na zem – a já zjistila, že je ve vyvýšené podlaze otvor, takzvané kotacu, kde je umístěn přímotop, který ohřívá nohy. Pod deskou stolu byla kolem dokola srolovaná tlustá deka, takový futon, kterou jsme se všichni přikryli. Rodina je pohromadě a současně je to – vyjma ofuro, japonské koupele – jediné místo, kde je v zimě v domě teplo.
Mohla byste žít v zemi trvale?
Vždycky se s manželem, na rozdíl od dětí, těšíme zpátky, protože budeme moci opět pracovat. Vyhovuje nám ten balanc mezi životem tam a tady.
A manžel v Praze občas připraví sushi….
To udělám já. A v paneláku máme ústřední topení a sedíme na židlích. (směje se) Manžel je samozřejmě šťastný, že se jednou za rok podívá domů. Z Japonska je všude daleko, v Evropě naopak blízko. Nedávno měl výstavu dřevěných loutek v Bruselu – uspořádat výstavu odtud je daleko jednodušší než z Japonska. Do Bruselu ho pozval Thierry Boutemy, známý florista, který spolupracuje s divadelníky a filmaři. Když uviděl manželovy loutky, vybídl ho, aby zkusil vyřezávat také masky. Teď vyřezává z lipového dřeva i masky. Jsem také ráda, že naše děti vyrůstají tady. Vzděkem. lání je u nás daleko dostupnější, na základních uměleckých školách učí výborní pedagogové. Dcera hraje na housle, má skvělého učitele, který jí lásku ke hře a k hudbě dokáže předat. V Japonsku bychom jako dva umělci na volné noze takové vzdělání dětem nezaplatili.
Děti nezdědily výtvarné nadání po rodičích?
Syn neustále kreslí – od chvíle, kdy zjistil, k čemu je tužka. Nakreslit robota tak jako on bych nedovedla. Dcera tíhne spíše k hudbě, ale kreslí také ráda. Pro děti je kreslení přirozená činnost. I když maluji, hudba je moje velká láska. Sice na žádný hudební nástroj nehraju, ale zpívám. Chodila jsem do Sboru sv. Ignáce, pak jsem zpívala dětem. Hudbu poslouchám při malování. Je pro mne tím nejvyšším uměním, protože je nehmotná a odehrává se jen v naší mysli. Věřím, že poslech hudby mění i to, co maluji, že vstupuje jako další médium do mých obrazů.
Co posloucháte?
Hlavně klasiku. Namalovala jsem několik portrétů mých oblíbených pěvkyň – Jarmily Novotné a Kathleen Ferrier. Mám ráda staré nahrávky, nevadí mi jejich šum. Teď poslouchám historickou nahrávku Bachovy Mše h mol pod vedením Herberta von Karajana s úžasnou sopranistkou Elisabeth Schwarzkopf. Takovou skladbu nemůžete poslouchat jen jednou, ale opakovaně, je to, jako když vstoupíte do chrámu… Akorát že manžel občas vyrušuje. (směje se) Sdílíme malý ateliér a máme dohodu, že mě upozorní: „Budu používat vrtačku!“ Jsem ponořená v obraze, lekla bych se – a místo bodu na obraze by byla čára.
Z vašich obrazů mám obdobný pocit jako z poslechu hudby. Je to vaše přání?
Věřím, že na diváka tak působí, alespoň si to přeju. Strávím u plátna týdny, někdy i měsíce, dotýkám se ho a věřím, že ten dotek, ta energie, kterou do něho vkládám, se v obraze ukládá. Obraz pro mne není neživá věc. Miluji na starých obrazech, když na nich zůstal viditelný tah štětcem, přiblíží mi člověka, který jej namaloval. I když ten člověk už odešel a nemůžu se s ním setkat, v díle zanechal živou stopu. Proto je nám umění blízké. Někdy nás přitahuje, jindy děsí, ale vždycky mezi námi a jím probíhá dialog.
Úmyslně chcete, aby dialog mezi vaším obrazem a divákem byl spíše klidný, až meditativní?
To není záměr, ale zdání někdy klame. Už několik let pracuji na principu dvou maleb v jednom obraze. Jednu vrstvu maluji klasicky a druhou dělám pomocí bodů. Ta první je, řekněme, dynamická, ta druhá klidová. Obraz zdánlivě nepůsobí chaoticky, jako ten svět, v němž žijeme. Zachytím pohled do krajiny a přes něj třeba interiér, vidíte interiér v krajině nebo krajinu v interiéru, ve skutečnosti je to nesmysl, nic takového nemůžete vidět, v obraze se ale může stát cokoliv. Taková nejistota koresponduje s mým pocitem z našeho světa. Možná to není vyjádřeno tak naléhavě, i když i to je sporné.
Na spodní vrstvu jste začala používat japonský inkoust. Proč?
Tradiční japonská tuš se musí třít na kameni a rozpustit ve vodě, vytváří na hrubém silném plátně monochromní živou plochu, podklad. Body vytvářím kvašovými a akrylovými barvami. Jemnost malby kontrastuje s hrubostí plátna. Všechny barvy si nakupuju v Japonsku, protože jsou matné. Kupuju si tam i štětce, protože používám kaligrafické z přírodních vláken, které dlouho udrží vodu, což potřebuji.
Používáte techniku pointilismu?
Nenazývám to tak, ale lze to tak říci. Na UMPRUM, kde jsem studovala v ateliéru Adély Matasové, jsme zažívali ohromnou svobodu. Během studia jsme si mohli vyzkoušet cokoliv, jedinou podmínkou bylo, abychom si našli vlastní cestu. Ke konci studia se mi náhodou dostaly do ruky plastové hadičky. Zkusila jsem hadičky nastříhat, začala je lepit na plátno a vytvářela rozličné kompozice. Protože barevnost trubiček při pohledu dovnitř se mění podle jejich délky, vznikaly zajímavé valéry. Po čase jsem si řekla, že bych to mohla zkusit namalovat. Navíc dýchat výpary lepidla není dvakrát zdravé. Namalovala jsem bod, kroužek a mezi body zůstával prostor, který vybízel k malbě dalšího motivu… To se postupně vyvíjelo, až se ty dva motivy na obraze propojily. Nikdy dopředu nevím, jak to dopadne. Každý obraz si řekne, jak to má být. Čím jsem starší, tím je pro mne práce na obraze větším tajemstvím. Kdybych věděla dopředu, jak bude vypadat, byla by to nuda.
Musíte být hodně trpělivá, ne?
V práci ano. Někdo si představuje, že používám nějakou šablonu, ale každý bod namaluji, každý je originál, každý je jiný. Asi se nenajde další takový blázen, aby pracoval takovýmto způsobem. Manžel si ze mne dělá legraci, že by mě těžko nějemná kdo kopíroval. V poslední době jsem začala používat i zlatou barvu, dlouho jsem váhala, ale když ji smísím s jinou barvou, začne být zevnitř zářivá. Na první pohled to není patrné.
Kdo kupuje vaše obrazy?
Jsou v Indii, na Tchaj-wanu, v Nizozemsku, v Americe, v Japonsku i v Česku. Několik let mě zastupuje Praguekabinet. V galerii jsem už dvakrát uspořádala výstavu. Nevystavuji zase tak často, protože moje obrazy vznikají dlouho. Také mám dvě děti. Nežehrám na to, jen podotýkám.
Někteří lidé o vás hovoří jako „o té japonské malířce“. Vadí vám to?
Všechny nálepky jsou trochu negativní. Tuhle cestu jsem si nevybrala já, ta si vybrala mě. Je to můj život. Moje malba se točí kolem Japonska, tak se to přihodilo. Na některých nejnovějších obrazech ale není už tak prvoplánově patrné, že jejich motivy pocházejí přímo z Japonska.
