ŠTÍPKOVÁ: Otevřené novoroční balancování

Ale protože otázka je jako bumerang a vždycky se člověku vrátí, zpravidla ji v tomto případě zaskočený otázaný po vykoktané odpovědi obrátí zpět směrem k tazateli, nikdo tomu neunikne.

Byl ten končící rok dobrý? A jaký bude ten přicházející? Co se mi v uplynulém roce povedlo? A v čem se pro ten další rok chci zlepšit. Co bych chtěla změnit? Mám pro nadcházející rok nějaký cíl? Měla jsem nějaký pro ten minulý? A mám já vlastně nějaký cíl v životě…ale to už možná zabíháme do přílišných detailů…a hlavně přetejkáme do basketbalu, takže předáváme slovo zpátky do studia…

Bilancování a předsevzetí. To zní skoro jako název románu Jane Austenový. Fenomény spojený výhradně s tímto přelomovým obdobím. Tak trochu si z nich všichni děláme legraci, neboť různá nesplnitelná předsevzetí (která si s oblibou dáváme) k tomu přímo vybízejí. A přesto jim všichni podléháme. Ano, i Šebková!!! A ti, kteří tvrdí opak, jim podléhají taky, jenom je možná pojmenovávají jinak. Upřímně i mě se vlastně oba výrazy jaksi příčí. Přijdou mi totiž nepřesný. 

Bilancování je prostě příliš účetnicky odosobněné na to, abychom skrze ně nahlíželi náš život. Zážitky, zkušenosti, trápení, radosti, zkrátka všechny naše emoce za uplynulý rok vměstnané do plusů a minusů, potažmo do jedniček a nul. Až příliš nás nutí k onomu hodnocení, k posuzování, co bylo dobře a co špatně, kterému je lepší se vyhnout. Protože věci se prostě dějou z nějakého důvodu a i to, co se může zdát v tu chvíli fakt strašný, nás má v budoucnu někam posunout nebo nás něco naučit. Pamatuj, že i když to nevypadá dobře, pracuje to pro dobro. A kdo se jednou nedotknul dna, nikdy se neodrazil a tudíž neví, jaká radost to je, být nad hladinou.

Nicméně netvrdím, že já se otázkou, jaký jsem měla rok, nezabývám. Myslím, že je dobrý se na konci roku zastavit a nadechnout. Projít si znovu důležité okamžiky a nad jejich poselstvím se zamyslet. Kdy jindy si to v dnešní zrychlené době, kdy svůj život spíš pozorujeme z okýnka jedoucího rychlovlaku, než žijeme, můžeme dovolit? A taky za všechno poděkovat. Ano, poděkovat a ano, za všechno. Protože já myslím, že lidi tady všeobecně málo děkujou. Tady na světě. A předsevzetí, která mi znějí až nesympaticky umíněně a ctižádostivě, se o mě taky každý rok pokoušejí. Jen si je možná alibisticky pojmenovávám jako přání.

A tak jsem si i letos na tý hraně trochu zabalancovala. A kdesi mezi vyráběním vikingské přilby (ne, netrávila jsem poslední den roku na žádný převlekový párty, ale s tříletým synovcem), přípravou a jedením chlebíčků a pitím průduškového čaje nebo piva (ano, má oslava konce roku byla pestrá!) jsem přišla na to, že v uplynulém roce se v mém životě objevil jeden důležitý člověk. Konkrétně žena. Tu ženu jsem si takřka vyhlédla ve výloze. A ne, není to figurína, mám vztah s opravdovou ženou.

Pro ty, kdo jsou teď trochu překvapeni či zaskočeni, přidám jen pár rychlých, upřesňujících informací. Ano, jsem lesba. Ačkoli to slovo, které mě má definovat, z duše nenávidím (mám prostě pocit, že označuje nějakej obtížnej hmyz, něco, co někam leze), tak jsem. Vím to už nějakou dobu, stejně jako moji nejbližší. A ti vzdálenější si to buďto přečetli před lety v Blesku jako moje máma, který jsem to tehdy nestihla říct, nebo to vědět nepotřebujou. Na tom, jaký jsem člověk, to nic nemění. A na tom, jaká jsem herečka už vůbec ne, takže doufám, že se mi po tomhle nezhroutí kariéra jako Ellen DeGeneres. To by ovšem nějaká musela nejdřív být…ta kariéra, že jo…takže dobrý. A ze Švanďáku mě nevyhoděj…doufám! Zkrátka tohle téma by vystačilo na samostatnej blog asi, je to totiž dost zábavnej (ale někdy i smutnej) život, když vám například cizí lidé z televizní obrazovky tvrdí, že nemáte reprodukční schopnosti a že jste se prostě takhle jednou rozhodla, tak děti mít nemáte… Tak jen, abych to uvedla na pravou míru, já jsem se pro nic nerozhodla a reprodukční schopnosti normálně mám. Žádné „hony na dárce spermatu“ zatím pořádat nehodlám (apropo nebylo by v tomto kontextu o něco vhodnější slovo „honitba“?) a až jednou budu chtít mít dítě, tak ho mít budu. Ať se klidně přepíšou slabikáře. Tečka.

Ema má dvě mámy. Roman a Jana zvrací do mísy. Joch, my se máme.

Ale zpět k oné ženě. Když jsem ji tehdy uviděla, byla to doslova žena za pultem, ovšem ne ledajakým, ale mixážním. Ta žena totiž zrovna moderovala. Neboli byla „on air“. To se v rozhlase tak říká, když promlouváte se studia k posluchačům. Byl konec ledna, bylo už šero a její obličej byl osvícený monitorem počítače. Neskutečně jí to slušelo, jak byla soustředěná a zabraná do práce. A mě hlavou prolétlo, proč vlastně nepozvu tuhle ženu na kafe. A tak jsem to udělala, protože jsem si loni dala předsevzetí…teda vyslovila přání více poslouchat vnitřní hlas. Takovou tu první myšlenku, která vám prolétne hlavou a kterou vzápětí zaplašíte spoustou logických důvodů, proč to fungovat nebude a v čem to bude komplikované a taky, že je bezpečnější se do ničeho nepouštět, aby se člověk neztrapnil.

A ona šla. Na to kafe. A pak ještě jednou. A teď už se mnou chodí všude možně, protože se mnou chodí. Děkuju, že jsi nablízku! Díky Tobě neztrácím balanc, ani když se zrovna ocitám na hraně.

Takže ne všechna předsevzetí jsou k zahození…konkrétně tomuhle budu ráda naslouchat i nadále.

Jinak se samozřejmě za ten rok stala spousta jiných věcí a já za všechno děkuju. A taky děkuju za všechny, kteří stejně jako já můžou v naší společnosti žít život, jaký chtějí. Nemusejí se přetvařovat. Nikdo je nikam nezavírá a ani je neposílá na převýchovný tábor, nebo je nenutí žrát prášky. Mimochodem antilesbin stejně nezabírá.