BRETT: Jak se čtyři blázni klouzali v Karlově Studánce

V onu neděli jsme se ráno sjeli (zklamu své „party“ čtenáře – myslím tím sjeli auty), společně jsme museli zajet natankovat ke Glóbusu, kam Honza jezdí pro levný hrášek (dodnes nechápu souvislost mezi hráškem a benzínem, takže si možná „party“ čtenáři přeci jen přijdou na své) a vyjelo se do Jeseníků.

První varování nás mělo trknout při výjezdu z Ostravy. Po třech týdnech se zatáhlo a vyráželi jsme vstříc šedivému smutnému dni. Ovšem naši bezva náladu na palubě nemohlo nic srazit na kolena. Ostravská delegace (stávající se z vozu Opel Corsa rok výroby 2009 a Škoda Octavia rok výroby 2002) projela spanilou jízdou (bohužel bez majáčků) Mokrými Lazci, Opavou, Velkými Heralticemi, Horním Benešovem a přibrzdila v Bruntálu, abychom mohli zapnout navigaci do naší cílové stanice.

Promiňte mi, bruntálští, ale vaše město mělo být naše druhé varování.

Do třetice všeho dobrého a zlého (v našem případě bych přehodil pořadí posledních dvou slovíček) nás měla varovat poblázněná navigace, která nás ve Staré Rudné stočila doprava, ač ukazatel na Karlovu Studánku mířil vlevo. Moderní lidé však věří moderní technice. Bohužel. Zatímco se Peterko s Edou kochali jesenickými výhledy, já jsem pod Kopřivovým vrchem zahlédl ceduli „Silnice se v zimě neudržuje“. Který blázen by tu v zimě jezdil, povzdechl jsem si. Chyba.

Po pár set metrech se cesta (slovo silnice by v tomto případě hrubě neodpovídala realitě) začala nebezpečně zužovat a ukázal se i vztah mezi úhlem stoupání vozovky a přibývajícím ledem na ní. Po zhruba kilometru jsme dojeli. Ne do cíle. Na skluzavce. Zatáhl jsem ruční brzdu a vydal se pro radu ke zkušenějšímu řidiči Honzovi. Po pár krocích začal Peterko volat: „Ondrej, my ideme!“, proto jsem supermanovským skokem vletěl do vozu a musel přišlápnout i brzdový pedál až na podlahu. Prudké stoupání v kopcích začalo střídat prudké klesání nálady. V protisměru se objevilo auto (co tady dělá, blázen?!), za námi se objevilo auto (co tady dělá, blázen?!). Jelikož já byl připoután k brzdám, posel se stal z Peterka. 

Klouzal od auta k autu s variantami klidného a bezpečného řešení nastalé stresové situace. Po hysterickém zatroubení vozu před námi nebylo po klidném a bezpečném řešení ani památky, a tak jsem zavelel k couvání. Ještě jednou – k couvání! Kilometr. Ve vyjetých ledových kolejích. S prudkým svahem po levé ruce. Kdo ví, jak couvám, během čtení těchto řádků určitě polyká lexaurin.

Po sto metrech první tancování automobilu směr stráň.

Po dvou stech metrech sucho v puse. Totál.

Po třech stech metrech nekontrolované zrychlení na ledové vozovce. Brzdy v pohotovosti.

Po šesti stech metrech mokré kouty. Durch.

Po osmi stech metrech ledového tobogánu ostrá zatáčka. Peterko s Honzou pomáhali tlačit a držet směr.

Po devíti stech metrech dvě sucha v puse. Totál.

Po kilometru dole. Bez újmy na životech. Bez újmy na autech. Zablokovaný krk (adrenalin se mrcha). Ticho. Ruce na volantu předváděly tanec svatého Víta. Srdce chtělo vyskočit nejen z hrudi, ale i z vozu. Sedačky zborcené potem.

Vrátili jsme se do Staré Rudné a najeli na cestu podle ukazatelů. Jarní Champs-élysées hadr. Bulvár dálničního typu nás za pár minut dovedl do cíle.

Po pěti hodinách procházky se nám vrátila barva, chuť k jídlu i chuť opět sednout do vozu. Návrat. Honza v humoru prohlásil, že by v tom byl čert, abychom tu „horskou dráhu“ nepokořili cestou domů.

Byl to humor?!…

Věnováno všem zapadlým řidičům. Ať mají do jara co číst, než budou objeveni.