Co já tomu sotva narozenému Vojtíškovi už nyní napíšu? říkal jsem si. Nemůžu pochopitelně oslovit kojence – musím to napsat pro minimálně osmnáctiletého Vojtu, uvědomil jsem si. Dám ten dopis do notářské úschovy a donutím notářku podepsat místopřísežné prohlášení, že ho mému vnukovi vydá až v den jeho zletilosti, umínil jsem si v duchu. V osmnácti už by měl mít Vojta alespoň nějaké životní zkušenosti, takže šance, že vzkazu svého mrtvého dědečka porozumí, bude přece jen o něco větší...
Hned jsem ale zapochyboval, jestli pro tak mladého kluka může být dědův záhrobní vzkaz dostatečně zajímavý – a protože jsem si onu zásadní otázku nedokázal přesvědčivě zodpovědět, rozhodl jsem se, že Vojtovi obratem napíšu zcela neformální, jasný a srozumitelný dopis (jestli neni blbej, tak to pochopí, říkal jsem si). Svůj vzkaz Vojtovi tímto nabízím k Vašemu laskavému posouzení:
Nazdar, Vojto, tady děda! Píšu ti v březnu 2019, a pokud se k tobě tenhle dopis dostal (to jest, jestli ten zmetek advokát dodržel slovo), mělo by ti tou dobou – tj. v březnu 2037 – bejt přesně osmnáct... Je samozřejmě těžký psát ti s tak šíleným předstihem – a navíc česky, když ty už asi umíš jenom čínsky, že jo? To byl pochopitelně vtip (jestli teda víš, co to je vtip). Joke – taky nic? A jestlipak aspoň víš, že před sto lety začala 2. světová válka? Ne? Víš, ty jelito, vůbec, co je válka? Vlastně doufám, že ne... No nic. Chci ti hlavně říct, že tvoje máma Míša (což je samozřejmě moje dcera, ale to snad proboha chápe i takovej robot, jako seš ty) je skvělá holka, vlastně už zralá ženská, tak jí koukej poslouchat a sekej latinu, nebo vstanu z hrobu a pořádně si tě podám! (zase vtip.) Joke. I hope you can speak English... Já mluvim anglicky blbě, ale ze mě ani z tvý mámy si v tomhle příklad neber! A hlavně nechlastej! Jak vidíš, alkohol zabíjí mozkový buňky! Tak bacha! Uvidí tě snacha! Tohle nemá cenu… Kterej blb to vymyslel? To je jako mluvit do dubu!
