Jsem šťastný člověk, říkal Zindulka v posledním rozhovoru pro LN

Stanislav Zindulka letos slaví jedno výročí – dovrší 60 let na jevišti. Říká, že ho ještě nepřestalo bavit, ba naopak ho dobíjí, a dokonce od něj odhání choroby. Momentálně hraje v osmi inscenacích, s některými z nich ještě objíždí republiku a hraje i 19 večerů v měsíci.

Stanislav Zindulka sám sebe hodnotí jako šťastného člověka: pořád dělá, co ho baví, vydařilo se mu manželství, děti ho obdařily vnoučaty. Spokojenost z něj čiší. Nejspíš i proto, že umí odmítat nabídky, které nepovažuje za dobré, což zrovna nepatří k častým schopnostem českého herectva.

LN Kolegové ve vašem věku divadlo odmítají hrát, že je to řehole. Musí si pamatovat text, a když večer hrají, celý den na to myslí a tak. Vás to neobtěžuje?
Ani trochu, mě to baví pořád, a dokonce to upřednostňuji před vším ostatním. Nedávno jsem dokonce dostal nabídku od jednoho amerického režiséra, abych s ním točil. Viděl mě hrát v Ungeltu v Řidiči slečny Daisy a umínil si, že mám jet do Ameriky. Zbláznil se do mě a nabídl mi opravdu velkou roli. Vysvětloval jsem mu, že neumím anglicky, a on, že to prý vůbec nevadí.

LN Proč z toho sešlo?
Když mi řekli termíny a že se to bude točit v Estonsku a v Americe, tak jsem zjistil, že bych zkazil představení v Ungeltu a odmítl jsem to. Nedávno se mi to stalo se seriálem, ale to jsem byl opravdu rád, že jsem se měl na co vymluvit, protože takové věci, když pak běží, to se člověk musí prostydět. Já věci umím odmítat, ale divadlo nikdy. Mám výborné angažmá, kde mi vycházejí vstříc, když potřebuju na něco volno, ale vybírám si. Divadlo miluju a považuju ho za vysoký post a myslím si, že si mám vážit toho, že to můžu dělat skoro ve čtyřiaosmdesáti letech.

LN Ale namáhavé to určitě je, nikdy se nemusíte přemlouvat?
Mně v tom pomáhá chuť, ale napětí to je v každém případě. Třeba když hraju Vražedný pátek, musím se hodně soustředit. Ale pořád z toho mám radost. Když končíme tohle představení, vypadá to, že tam snad ani není publikum, lidé ani nedutají a chvilku to trvá, než se vzpamatují a začnou tleskat. A já si pak musím něco uklidňujícího přečíst, abych mohl jít spát. Jistě že mívám obavy, a to před každým představením – říkám si, jestli mě ta hlava bude v mém věku ještě poslouchat, vždyť celkem střídám osm komedií.

LN A jsou to všechno velké role?
Všechny ne, mám menší role v Kunderově Ptákovině a v Hauptmannově Západu slunce na své domovské scéně – v Činoherním klubu. Zvlášť při té druhé se musím hodně soustředit, to je těžká hra. A pak je to šest skutečných klád – čtyři role dělám ve dvou – s Blankou Bohdanovou Strašidlo, s Lojzou Švehlíkem Goldflamovu Ředitelskou lóži, s Matějem Hádkem Návštěvu u pana Greena a se svým synem Jakubem Kurasův již zmíněný Vražedný pátek. A ještě mám v Činoheráku náročnou pohybovou roli v Impresáriovi ze Smyrny. Taky docházím k Heřmánkovi, kde hraju v Jistě, pane ministře, což je jen jeden výstup, ale dá zabrat.

LN Jak se připravujete, cvičíte si paměť?
Především mám výborný servis. Vedle divadla jsem měl jedno velké štěstí, které si nezasloužím. Mám totiž spokojené manželství. Jsme už spolu 56 let, teď nás čeká diamantová svatba, snad se jí dožijeme. Člověk nikdy neví, ale možná by nebylo marné umřít na jevišti – prostě běžet a pak padnout. Za chodu. Zatím mě ale práce pořád nabíjí a dodává mi energii.

LN Jste rodák z Jilemnice, ale dlouho jste byl v angažmá v Brně, nestýskalo se vám po kopcích?
Ale ono z té moravské roviny nebylo nikam až tak daleko, abych tam nemohl dojet. Moje první angažmá bylo v Hradci a tam tehdy řediteloval Milan Pásek. To byla moje učednická léta. Tehdy to bylo Krajské oblastní divadlo, které se pak za pár let přejmenovalo na Divadlo Vítězného února. Pásek byl múzická osobnost, ale také dost kontroverzní. Neměl rodinu a divadlo mu bylo vším, měl na něj vyhraněný názor, byl jasnozřivý a uměl výborně stavět repertoár Byl to straník a kvůli tomu jsme se také několikrát pohádali, ale nikdy mě neshodil. Jen ty změny po roce 1989 nemohl strávit. Zacloumalo to s ním. Byl totiž strašně ješitný a kariéru dělal přes partaj. Já si ale na něj nemůžu vůbec stěžovat, naopak, když mě odevšad vyhodili, podržel mě.

LN Jezdíte ještě do Jilemnice? Máte se tam kam vracet?
Jezdím, ale všechny svoje blízké tam mám na hřbitově. Bydlet mám kde. Ještě tam je pár mých spolužáků, a když je potkávám, říkám si, jak jen může být někdo tak starý.

LN V Jilemnici jako v celém Podkrkonoší se hodně duchařilo. Potkal jste se s tím?
Slyšel jsem leccos vyprávět. Třeba se říkalo, že jilemnický hrobník vyvolává duchy a cosi provádí s nebožtíky na hřbitově, ale to mohly být jenom povídačky. Rád se vracím do svého mládí, je do mě vrostlé a jako herec z něj můžu také těžit. Můj táta byl zapálený ochotník a v Jilemnici byly dokonce dva soubory, ten hlavní se jmenoval Kollár a druhý měli hasiči. Ochotníky vedl profesor z gymnázia a měl kontakty s Prahou, takže se u nás uváděly tituly téměř souběžně s Národním divadlem, třeba Bílá nemoc tam měla premiéru krátce po té pražské.

LN A vy jste také ochotničil?
Samozřejmě, divadlo mě už tehdy jako mladého kluka okouzlilo a byl jsem na to naše jilemnické patřičně pyšný. Už se také schylovalo k válce, Němci se chovali jako utržení z řetězu a divadlo také významně posilovalo český vliv. V roce 1937 jsem poprvé vstoupil na jeviště, a to ještě v Prodané nevěstě. Hrál jsem kluka, který ukradne principálovi činky a při nejtklivější árii Mařenky jsem z jeviště zakřičel – mámo, vidíš mě, publikum řvalo smíchy, ale zpěvačka ne, ta byla bez sebe.

LN Kdysi jste mi vyprávěl, že vás potkalo dvojí štěstí, jednak Kachyňův Vlak dětství a naděje, jednak angažmá v Činoherním klubu. To bylo, když jste z Brna odešel do Prahy, ale i v Činoherním klubu jste už přes 20 let. Změnilo se tam klima?
Nepochybně, to by ani jinak nebylo možné. Možná že už ta někdejší až neuvěřitelná přilnavost souboru už tolik nefunguje, ale pořád je to výborná sestava. A pak je tam stále Ladislav Smoček, ale ten už dostal všechny možné pocty a chystá se, že bude končit, a také ředitel Procházka má v plánu dokončit své funkční období a odejít. Čili tam se něco semele a uvidíme, co z toho vyleze.

LN Naznačil jste, že seriály spíše odmítáte. Nejste spokojen s kvalitou scénářů?
Měl jsem dělat v jednom seriálu, ale když jsem si přečetl scénář, bylo mi jasné, že to nemůžu vzít. Pak jsem to viděl a velebil jsem své rozhodnutí. V seriálech hrají slušní herci, ale všichni špatně. Nejspíš proto, že nemají co hrát. Obecně dnes postrádám dobré scénáře, i ty filmové jsou bída. Spousta lidí se vymlouvá, že televizi a film brát musí, aby se uživili, ale já vám řeknu, že když je člověk pilný, dá se divadlem taky dobře uživit a ještě se nemusíte stydět.

LN I od toho, co má člověk rád, si občas musí odpočinout. Co děláte, když za sebou máte třeba několikadenní šňůru?
Především umím odpočívat, na to mám svůj systém. A pak já jsem velký čtenář, pořád s sebou vozím nějakou knížku, můj nejoblíbenější spisovatel je Stefan Zweig, toho umím skoro nazpaměť. Naposledy mě uchvátil román Básník o Ivanu Blatném od Martina Reinera. Vrátil jsem se také k Zolovi, ale nějak mě to na podzim deptalo, a tak jsem sáhnul po pamětech Růženy Naskové – má to takovou nefalšovanou chuť divadla, kdy k němu ještě lidé utíkali, protože bez něj nemohli být. Takové herce jsem ještě stihl poznat v Hradci, třeba Bedřicha Bittla, který pocházel z dynastie kočovných herců. Oni se na nás dívali s nedůvěrou, byli jsme pro ně nezkušená mládež, ale předávali nám starodávnou hereckou etiku a jejich zkušenosti byly k nezaplacení.

LN Přemýšlíte někdy nad tím, co vás k divadlu přitáhlo a tolik let u něj drží?
Já jsem sice byl komediant, rád jsem se předváděl, to ano, ale mnohem důležitější byla jiná věc. Vždycky, když jsem něco silného zažil, ať už veselého, nebo tragického, bylo mi líto, že jsem u toho sám, a toužil jsem se o tu silnou emoci s někým podělit. Vždycky jsem to chtěl aspoň svým nejbližším převyprávět, abychom to mohli společně sdílet. Četl jsem básně a říkal si – to je tak krásný, to si nemůžeš nechat pro sebe, a tohle mi vydrželo celý život. A tak i když netočím, objíždím s divadlem republiku a skutečně mě to naplňuje. Vždycky když se z té šňůry vracím, žena mi říká: „Ty musíš být úplně urvaný,“ a já jí odpovídám: „Ani trochu, lidi byli báječný a jsem zase šťastný.“

LN Přidáte příští rok k těm osmi inscenacím ještě něco nového?
Nejspíš budu hrát v Brechtově Dobrém člověku ze Sečuanu, který bude v Činoherním klubu režírovat Martin Čičvák. Něco chystá také můj syn Jakub, zatím nevím přesně co, je v angažmá v plzeňském divadle, ale v Plzni založil Společnost divadelních nadšenců čili soubor Spodina a daří se mu, ta režie mu docela jde, i Smoček ho chválil. To mě přirozeně těší, já jsem vlastně po všech stránkách spokojený člověk.