Zkuste si malý experiment:
1. Najděte si na internetu libovolný text české populární hudební skupiny a vytiskněte si ho.
2. Postavte se před zrcadlo a celý text pomalu a nahlas přečtěte – a snažte se nesmát.
Nejde to? Mně taky ne – skoro nikdy! Možná teď namítnete, že píšu knihy, takže nemám právo posmívat se písňovým textům, ale povídky a romány jsou přece taky texty – a po skoro čtyřiceti letech psaní se snad můžu vyjádřit k jakýmkoliv textům...
A teď: stejně jako u zkušeného, a tudíž zhýčkaného someliéra, pro kterého jsou už zcela nepitelná nejen vína podprůměrná, ale dokonce i ta pouze průměrná, může k podobné profesní deformaci dojít i u spisovatele, který víc než tři desetiletí denně pracuje s jazykem: pro něj jsou zase zcela nestravitelné mnohé písňové texty.
Neměl by za sebou hlasitě prásknout dveřmi? Kdy jindy bude mít takovou možnost? Jenže KOHO vyprovokovat? Extchýni ani exmanželku už ne, to mu zakázali. Na Zemanovi se vyřádil dost a s bývalým nakladatelem si to už taky vyřídil. Tak kdo? Od A do Ž: ALERGICI? ZPĚVÁCI? Nebo opět ŽENY? To už radši ti ALERGICI! Ale když ne ZPĚVÁCI, tak co třeba TEXTAŘI? Jo, to půjde.
Možná namítnete, že písňový text je jenom ne zcela podstatný doplněk ke zvuku, barvě zpěvákova hlasu, k rytmu, k melodii, a dokonce i k aranžmá a že ani knihu neposuzujeme podle obálky a tak dále – a já se neodvažuji nesouhlasit. Nemám tu drzost, abych se svým minimálním hudebním sluchem a minimální znalostí české i světové hudební scény posuzoval jakoukoli muziku, ale musím trvat na tom, že minimálně polovina TEXTŮ českých písní, které slýchávám v autě z Radiožurnálu a z komerčních rádií, je slovní brak.
Moji přátelé z J.A.R. (potažmo Monkey Business) tenhle problém ale vyřešili, a to zdánlivě jednoduše (doufám, že se jich tím, co teď napíšu, nedotknu): text je pro ně jen jakýsi veselý, pohybově nadaný šerpa, nesoucí na svých zádech náklad nanejvýš svižné a nápadité hudby. Ano, jejich texty jsou často jen zdánlivě hloupé veselé říkanky, ale jádro pudla je v tom, že jde o infantilnost vědomou, dokonce záměrnou, a tudíž dostatečně hravou, a občas dokonce spontánně přerůstající v nenucenou autoparodii. A jak už dávno víme (nejen) z Přeletu nad kukaččím hnízdem: Dokavaď se můžeš smát, jsi v bezpečí.
Domluvil jsem.
