LN: Před 74 lety skončila druhá světová válka a s ní spojený holokaust. Vypořádala se už společnost s událostmi?
Dlouho se téma zpracovávalo pod ideologickým pohledem komunismu. Otázka Židů se neřešila, ačkoliv představují většinu českých a slovenských obětí druhé světové války. Situace se začala měnit po roce 1989, v 90. letech byl o holokaust největší zájem. Vůči obětem existoval ve společnosti dluh a probíhal výzkum, nejprve utajený mezi jednotlivci v době normalizace, po převratu oficiální, hnán i otázkami souvisejícími s odškodněním obětí nacismu. Situace se dnes změnila. Nejde ale říct, že by vše bylo hotovo.
LN: Zůstává mezi lidmi v židovské komunitě určitá, byť možná latentní, křivda?
V Osvětimi se deset tisíc lidí zúčastnilo ‚pochodu živých‘. Připojili se k přeživším vězňům |
Moje zkušenost s přeživšími je, že pouze malá část v sobě nesla určitou křivdu. Především vůči Německu a Němcům. Velká část přeživších byly silnými osobnostmi, které se dokázaly usmířit a hledat spravedlnost i v širším kontextu. Například když se podílely na tom, jak události vyprávět mladé generaci. Aby mladí Češi dokázali takové nebezpečí v budoucnu poznat a pochopit, že je třeba se mu postavit. Naprostá většina staré generace prožívala ohromný smutek nad ztrátou v rodině a zároveň přesvědčení, že musí vydat svědectví, aby se věci v čas začaly vnímat jako nebezpečné.
LN: Stále vnímají potřebu předávat své zkušenosti mladším?
Kupříkladu Erika Bezdíčková (87) je jedna z dam české kultury, která chodí besedovat do škol na Moravě. Má to jako své poslání, jež chce plnit, dokud bude mít dostatek sil. Ještě před deseti, dvanácti lety takových byly desítky, dnes jsou to spíše jednotlivci. Žijeme v době, kdy v generaci pamětníků žije pár posledních mohykánů. Řádově stovky těch, kteří přežili koncentrační tábory. A přichází doba, v níž se dají události vykládat různě. Pomocí nových technologií je můžete vyprávět zcela opačně, než se staly. Každá generace chce věci minulé interpretovat svým způsobem. Ale samozřejmě ta ohromná tragédie tady je, zahynulo osmdesát procent českých Židů, což komunitu téměř zničilo. Nebude nikdy schopná se vrátit do podoby před druhou světovou válkou.
LN: Nakolik se téma holokaustu dotýká vás osobně?
Mí prarodiče byli v koncentračním táboře. Použil jsem i jejich fotografii na obal knihy o výzkumu holokaustu. Je to svatební fotografie z protektorátu. Jako „dar“ dostali, že mohli jít do transportu později než další část rodiny. Oba přežili. Na fotografii jsou však i příbuzní, kteří zahynuli.
TOMÁŠ JELÍNEK
|
LN: Je to i důvod, proč jste aktivní v židovské tematice a byl jste také předsedou Židovské obce v Praze?
Jsem profesí ekonom a technik. Ale co mě k tomu skutečně přimělo, byla snaha udělat něco pro přeživší. Chtěl jsem tehdy vybudovat sociální programy na pražské židovské obci. To bylo pro mě hlavním motivem. Zároveň přispět k tomu, aby byla komunita silnější, než je. Důležité pro mě jsou i židovské dějiny jako součást česko-židovského soužití.
LN: V roce 2018 Evropská rada přijala deklaraci proti antisemitismu a za lepší ochranu židovské komunity. I z průzkumů veřejného mínění nejen mezi Židy vyplývá, že je antisemitismus na vzestupu. Ve Švédsku, Francii, Německu. Čím to je?
Část antisemitismu, který se objevil v Evropě, souvisí i s vlnou migrantů. To je třeba situace ve Švédsku, částečně i v Německu. Část antisemitismu je stále spojována s extrémní pravicí. Většina populistických pravicových stran velmi intenzivně dbá na to, aby nemohly být označeny za antisemitské. Týká se to jak Le Penové, tak SPD i Svobodných v Rakousku. U voličů je to ale různé. Nový je pak levicový antisemitismus, který se objevuje v souvislosti se státem Izrael. Část lidí jej neuznává. Ale je něčím, o čem se dnes vedou debaty. Jsou to například protesty proti dnům Jeruzaléma v Praze. V jiných případech byla situace v Izraeli u nás dávána za vinu českým Židům, což je příklad moderního antisemitismu. Přitom řada z nich má sama problém přistoupit na izraelskou mentalitu. Projevy antisemitismu jsou dnes mnohem intenzivnější v globálním měřítku kvůli šíření přes sociální sítě.
LN: V čem se migrační vlna projevuje na vzestupu antisemitismu?
Stereotypy, které si migranti přinášejí ze svých původních zemí, ovlivňují nárůst antisemitismu ve skandinávských zemích a Francii. Týká se to do určité míry i Německa, kde je vliv dokumentován a kde se problematika řeší i na úrovni jednotlivých spolkových zemí. Vznikají koordinátoři proti antisemitismu. Je to jev, který se v dlouhém období od konce druhé světové války do určité míry vrací. Očekávalo se, že bude spíše mizet. Je tak neustále potřeba se těmito problémy zabývat. Největší poučení je, že společnost není jednou pro vždy dobrá. V 90. letech se říkalo: „Paráda, teď už bude vše fungovat.“ Tak to není. Jde to vidět na vývoji společnosti před druhou světovou válkou a nyní. Když si dnes válku připomínáme, je jasnější, co se tehdy odehrávalo. Ale nevíme, co nám příběhy hrdinů z války říkají o tom, jak se máme chovat dnes. Kde jsou místa budoucího nebezpečí. To je na historii druhé světové války nejzajímavější.
LN: Může se podobně i dnes latentně odvíjet nebezpečí, které zatím nevidíme?
Určitě. Tehdy také řadu věcí neviděli. V roce 1936 se ve Společnosti národů demonstrativně zavraždil Čechoslovák Štefan Lux právě proti Hitlerovi. A vůbec to nezapůsobilo. Vznikla o události publikace, psalo se o ní a nemělo to žádný efekt. Podstatná je otázka, proč události došly tak daleko. Z dnešního pohledu by měl právě toto člověk zkoumat. Je zajímavé, že v období nacismu i komunismu dostávalo zelenou mládí. Což je hezká věc, ale mládí se nezajímalo o historii, o to, jak věci fungovaly nebo nefungovaly. Přijímalo recepty, které jim byly sděleny shůry „osvíceným“ diktátorem.
  |
LN: S čím se tedy mladí potýkají dnes? Umí se poučit z historie?
Začínají se dělit na část, která dokáže číst obsáhlejší texty a část komunikující jen ve světě sociálních médií. To může do budoucna ovlivnit události a rozhodování. Dnes se i šestistránkový novinový článek dětem těžce čte. Jak se pak chtějí věnovat komplikovaným tématům. Jedině, že by o nich začali mluvit youtubeři. Jsou znalosti, které když se v mládí člověk nenaučí, těžko pak dohání. Informace získané ze sledování filmů splynou s různými videohrami a tvoří jeden svět, v němž můžete být. Ověřování původních faktů, nebo jim být alespoň blízko, zůstává hodně pozadu. Na druhou stranu jsem nedávno v Terezíně viděl projekt jedné střední školy, jejíž studenti vytvořili virtuální model koncentračního tábora Osvětim. Museli tak nastudovat obrovské množství detailů. I nová média nabízejí nové nástroje. Ale stále si myslím, že pokud není znalost, s pocity jde až příliš snadno manipulovat.
LN: Člověk mnohem lépe porozumí historii, když si ji namísto memorování může určitým způsobem „osahat“, aby v něm vyvolala emoci, reakci.
Nedávno jsem si náhodně ve vlaku povídal s paní a ukázalo se, že je vnučkou sokola z Kroměříže zavražděného v Osvětimi. Rodina měla zvláštní příběh o dědečkovi, který ve snaze přežít napsal rodině dopis, aby mu poslala housle. V Osvětimi mohl hrát v kapele a měl větší šanci, že přežije. Housle mu poslali, ale přišly pozdě, už byl po smrti. Německá byrokracie jim je vrátila, takže mají housle z Osvětimi. Právě přes takový detail dokážeme pochopit dobu. Co je silné a nikdo nedokáže odmítnout, je zpověď člověka, který události zažil.
LN: Jak reagujete na popírání holokaustu, které se ve společnosti objevuje?
Bylo součástí normalizačních politik v 70. a 80. letech zaměřených proti státu Izrael a proti židovským organizacím v zahraničí, které téma otevíraly. Pak jsou i určitá popírání na úrovni neznalosti. Pamatuji si, když Mirek Topolánek řekl, že program sociální demokracie je osvětimská lež. Přišlo mi to jako hloupá metafora. Diskutovalo se, jestli jde o popírání holokaustu, nebo ne. Byl jsem názoru, že ne, ale že je potřeba mu napsat, aby to nepoužíval. Nepoužívat holokaust jako poslední tabu v politickém boji. Protože se pak z něj stane vulgární obušek.
LN: Setkáváte se osobně s projevy antisemitismu?
Každý se s nimi nějakým způsobem setkal. Jsou to verbální záležitosti. Dokonce na vysoké škole se mnou úřednice řešila ukřižování Ježíše Krista. Pracuji například na projektu rehabilitace židovského hřbitova v Prostějově. V roce 2016 a 2017 došlo k celé řadě antisemitských projevů ve formě karikatur, textů na Facebooku, na webu, nebo anonymních dopisů. Ve společnosti tyto projevy existují stejně jako jiné druhy nenávisti. Lze s nimi zacházet a postavit se jim. Historie antisemitismu je součástí Evropy. V české společnosti byl hojně zastoupen v 19. století. Na druhou stranu v tomto století došlo k velké emancipaci Židů. Se vznikem Československého státu se pak Židé cítili součástí národa a byli ochotní za tu myšlenku státnosti i bojovat. Velmi trpce pak nesli dění za druhé republiky a protektorátu, kdy je část bývalých Čechoslováků udávala, ostrakizovala, někteří je přímo i okrádali. Tak jako všechno ve společnosti, hodnoty nejsou dány jednou pro vždy. Je stále potřeba se o lepší současnost zasloužit. Hledat k tomu další partnery.
LN: Vnímáte v České republice protižidovské tendence?
Odehrávají se hlavně na sociálních sítích. Myslel jsem si ale, že antisemitismus je v Česku v neškodné latentní fázi. Pak jsem zažil situaci v Prostějově a zjistil, že se může latentní antisemitismus přetvořit v něco výbušného. Najednou dění připomíná třicátá léta nebo hilsneriádu. Přesto je u nás ale větší míra pozitivních vztahů k Židům a Izraeli než k antisemitismu, což vychází i z průzkumů. To je zcela zásadní pro mé vnímání antisemitismu. I přesto, že jsem prožil drobné poznámky, provokace vůči Židovské obci v Praze nebo pochod neonacistů na výročí tzv. křišťálové noci v roce 2007. Převažují ale lidé, kteří se tendencím dokáží postavit. Vnímají židovskou kulturu jako součást té české a historie. Tady souseda raději pomluvíte, než abyste na něj šli s puškou. Většina české společnosti uznává T. G. Masaryka a tím i jeho postoj, který byl spravedlivý k židovské komunitě. Bojoval proti mýtům, na druhou stranu ji nikdy neprosazoval a byl k ní poměrně přísný.
