Čauko, zdravím z Jiřáku, je všední den, takže může člověk normálně projít po chodníku bez toho aniž by se zamotal do fronty a omylem si koupil zmrzlinu nebo nudle s masem. Sice jsem před chvíli vstala, ale půjdu zase spát. Ne, že bych brala nějaký silný prášky na hlavu nebo měla kocovinu, půjdu spát čistě jenom proto, že můžu.
  |
Že určitě brzy přijde den, kdy se to bude hodit. Půjdu spát i přesto, že se mi už dva dny zdají těžké horečnaté sny kupříkladu o tom, že už jsem hodně stará a nikdo mě nechce chodit navštěvovat, luštím doma za stolem křížovky a nestíhám dojít na záchod. A když pak ležím v posteli, místo knížky si po sobě čtu ty vyluštěný křížovky. Otáčím stránkama a roztřesenými prsty pravé ruky přejíždím po tajence, přejíždím po ní pomalu a slavnostně, jako po utajeném návodu na život, který jsem sice vyluštila, ale moc to nepomohlo.
Tereza DočkalováNarodila se v roce 1988 v Novém Jičíně. V roce 2002 začala studovat herectví na ostravské Janáčkově konzervatoři a již během studií hostovala v Těšínském divadle v Českém Těšíně a v ostravském Divadle loutek. Poté dostala nabídku hostovat v ostravské Komorní scéně Aréna, kde na sebe upozornila v roli Nini Zarečné v Čechovově Rackovi a po ukončení studií zde nastoupila do angažmá. V roce 2012 obdržela Cenu Thálie v kategorii herečka do 33 let. Nyní je v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou. |
Mám dlouhé nehty natřené na červeno, podle toho na chvilku poznám, že je to sen, protože normálně si je koušu až do půlky bříšek prstů, ale to zjištění taky moc nepomůže a protože sním hluboko, tak mě ten sen bez problémů zase stáhne ke dnu, kde jsou zvuky tlumené a ležící tělo váží jako kytovec vyvržený na břeh. A tam dole pořád otáčím stránky těch vyluštěnejch tajenek a druhou rukou, s těmi nekonečně dlouhými nehty, se normálně dloubu v nose.
A potom ty výsledky onoho dloubání pomaličku a roztřeseně odkládám za sebe, za čelo postele, kam se přece nikdo nikdy nedívá a tam se je snažím přilípnout jak žvejkačku v kavárně.
Ne vždycky se to povede, to se potom ozve úzké tichoučké ťuknutí o parketu, ne hlasitější než otáčení stránek, takže kdybys nevěděl, co máš poslouchat, neslyšel bys nic, ale stařenka na ten zvuk čeká a vždycky ji to malinko povzbudí k dalšímu hledání. Teď se ti asi musím maličko omluvit, bráško, protože nejspíš není úplně vyloučený, že právě obědváš, promiň.
Křížovka se blíží ke své poslední stránce, když v tom nahmatá stařenka za čelem postele, že přilípnuté výsledky jejího hledání stvořily dohromady nějaký tvar. Odloží tedy křížovky na poslední stránce a oběma rukama se jí po krátkém dýchavičném snažení podaří odlomit onen tajemný objekt. A já zprvu vůbec nedokážu uvěřit na co se to se stařenkou dívám. Ve svých vrásčitých prstech držíme dokonalou podobiznu mojí tváře.
Tahle tvář, lehce nazelenalá, ale nemá vrásky a stařecké skvrny, tahle tvář patří jednatřicetileté Tereze bytem na Žižkově. Ta se na sebe sama dívá v ohromné hloubce vlastního snu a není si jistá, jestli si pamatuje, jak se z tohohle zase zpátky probudit. Ještěže máme telefony, který nám po ránu moc rádi připomenou, že máme bejt úplně někde jinde. Což mě vlastně nakonec dost štve, protože jsem nechala poslední tajenku nezodpovězenou a nevím, jestli budu vědět, co mám dělat, až na to přijde.
No nic, bráško, vlastně jsem chtěla psát o jednom šeredném pánovi, kterýho jsem pár týdnů zpátky potkala ve vlaku, ale nakonec mě nějak převálcovala myšlenka, že ti řeknu o tom, jak se dloubu v nose.
A prej o tom píšou už i na iDNESu, tak jim asi taky došly důstojný nápady. A co taky s šeredným pánem, že? Kdybych měla v jednom kuse štěkat na ty, co se mi nelíbí, nedělám od rána nic jiného.
