„Ale zajímá,“ ujistila jsem ho. „Jen nevím, jestli to dobré – naděje, že válka konečně skončí – ospravedlňuje to špatné – nevyhnutelné oběti na životech.“
„Ale nějaký názor přece mít musíte!“
„Jasně že nemusím. Já o tom nerozhoduju. Jsem obyčejný člověk bez politického vlivu. Ať názor mám, anebo nemám, nic se tím nezmění.“
Novináře jsem si rozzlobila. Prý nehraju podle pravidel.
PEKÁRKOVÁ: Bára, zabitá psí láskou, spočívá pod rybízem |
Často vzpomínám na babičku. Když jsem se jí jako puberťačka vyptávala – uznávám, že poněkud poťouchle –, co si myslí o politice, o ochraně životního prostředí, o tom či onom spisovateli, moudře se na mě podívala a řekla: „Já nevím, Ivuško. Tomu já nerozumím.“
V době, kdy babička vyrůstala, bylo zvykem vychovávat děti ve víře, že opravdu, ale opravdu nezáleží na tom, co si myslí. Zejména holčičky vyrůstaly v přesvědčení, že jim „velké“ věci byly upřeny. Oblíbená průpovídka té doby zněla: „Méně filosofování a více drobné všední práce.“
Jistě, i autoritativní přístup k výchově povoloval ženám mít své názory. Ale jen ty drobné, „domácké“, jakými muži opovrhovali. Jak dlouho hníst těsto na koláč, jak nejlépe vybělit cíchy. Bůh ví, že na tyhle věci měla má babička názory pořádně proříznuté: vždycky, když jsem pro rodinu čistila boty, musela jsem z každého páru naleštit nejdřív tu levou, jinak se na mou hlavu snesly hromy a blesky.
Já jsem si z dětství odnesla dost nepříjemné přesvědčení, že mít názory na „velké“ věci je nebezpečné. Co kdybych se někde prořekla? Tatínek mi nařídil, že se smím zabývat jen a pouze vědou, aby ze mě byl „biologickej blbec“. Jedině tak budu v bezpečí. Jak se po letech ukázalo, tatínek byl agent StB, tak jistě věděl, o čem mluví.
V dnešní post-postmodernistické době se právo na názor zvrhlo v povinnost mít názor úplně na všecko, včetně věcí, o kterých nevíme lautr nic. Je to nezbytný módní doplněk. Pokud jste líní si názor utvořit, je třeba ho ukrást. A o to halasněji pak trvat na tom, že je skutečně váš.
Dnes si už nikdo nemůže dovolit skromně říct jako má babička: „Já nevím, tomu já nerozumím.“ Když se necháte slyšet, že na něco názor nemáte, buď budete za blba, nebo někoho urazíte.
Kdo za to může? Demokracie, která nám vtlouká do hlavy, že jsme si všichni rovni a hlas každého z nás má stejnou váhu? Permisivní výchova? Internet? Globalizace?
Jaký je váš názor?
