V Pustině, minisérii televizní stanice HBO, vystupoval Janek Gregor jako Tibor Balog, chovanec z výchovného ústavu, který šikanuje ostatní. V kriminálním seriálu Lynč, jejž loni odvysílala Česká televize, zase ztvárnil psychicky nevyrovnaného lotra Pavla. S ostrými rysy a spoustou tetování je na podobné role záporných hrdinů přímo ideální. V civilu a bez drzého výrazu má ale Janek Gregor do darebáka daleko. V elegantním trenčkotu, v němž na rozhovor dorazil, působí jako milý kluk, který vyrůstal na Rychlých šípech.
  |
Jejich odkaz se prý snaží udržovat se svými kamarády pod ideou Bratrstva. Nejde prý o žádnou skupinu, ale o filozofii. Ostatně přemýšlení o životě a hloubání nad skrytými významy je Jankovi více než vlastní. V kérkách, které mu zdobí paže, záda i hrudník, se promítá japonská mytologie, alchymie a prý i prvorepublikový styl výchovy. V odpovědích zase používá slova jako „duševní krmě“ či „nebeský“, ale občas prohodí i nějaké to hrubější výrazivo.
Co vás teď zaměstnává?
Hlavně castingy. Pracuji jako casting operator, takže lidem vysvětluji, co mají před kamerou dělat, a pak je natáčím. A také mě zaměstnává život.
Čím konkrétně?
Celý ten proces – ráno vstát, jíst, pracovat, spát, jíst.
Kromě života vás ale zaměstnává i hraní.
V poslední době jsem točil hlavně reklamy a krátkometrážní snímky. Herectví je taková má láska. Pokud se mám vrátit k těm životním procesům, tak hraní je vůbec můj nejoblíbenější proces.
Studoval jste herectví?
Ne. Vystudoval jsem grafiku a typografii. Pocházím z umělecké taneční rodiny. Tančil jsem celé své dětství, asi do třinácti let. Hrál jsem, zpíval, dělal gymnastiku. A pak jsem se na to vyprdnul. Původně jsem chtěl pokračovat na konzervatoř, ale nakonec z toho sešlo.
Co se stalo?
Nějak mi to prostředí nesedělo. Přišlo mi něčím zvláštní. Nechci to nijak konkretizovat. Šlo spíš o emoce z prostoru a z celkové atmosféry. Takhle to mám vždycky. Někam přijdu, cítím nějakou emoci a s ní pracuji. V divadle to bylo ze začátku strašně super, bavilo mě to. Pak si ale člověk začne všímat takových mikro procesů v mezilidských vztazích – chození za někým, povídání o někom.
Takové chování se přece najde v každé profesi.
Jasně, ale mně bylo tehdy dvanáct. V takovém věku s tím člověk pracuje jinak. Šel jsem tedy studovat grafiku. Tomuto oboru se věnoval i můj děda. Vystudoval jsem tiskoviny a typografii. Školu jsem dodělal, ale pak jsem to už dělat nechtěl. Vůbec mě to nebavilo.
Nesedlo vám prostředí?
To ne. Grafiku jsem studoval čtyři roky, snažil jsem se v oboru uplatnit. Chtěl jsem pracovat sám na sebe. Jeden rok to i docela fungovalo, ale pak mě to jednoduše přestalo bavit. Přestalo mi to dávat duševní krmi. Nevěděl jsem co se sebou. Přemýšlel jsem a dumal, co mám dělat. A pak mi jednoho dne zazvonil telefon.
S nabídkou na natáčení seriálu Pustina?
Volala mi moje teta. Říkala, že právě spolupracuje na castingu pro HBO, a že mají projekt, který točí Ivan Zachariáš a Alice Nellis. Do jedné role sháněli atypického herce, zároveň neherce. V té době jsem dělal bojové sporty, měl nakrátko ostříhané vlasy, a byl jsem už i dost potetovaný. Tehdy jsem tetě řekl ne. Vždyť jsem deset let nehrál, co bych tam asi jako dělal? Ale nakonec jsem to zkusil. Přišel jsem na casting, seznámil se s Ivanem, zahrál to a roli dostal. Pustina mě k herectví zase vrátila.
Jak na natáčení vzpomínáte?
Bylo to geniální! Nejlepší rok mého života. Celý seriál je sice depresivní, ale natáčení bylo skvělé. Zázemí bylo neuvěřitelné, lidi výborní. Jsem velmi vděčný, že jsem mohl pracovat s režiséry Alicí Nellis a Ivanem Zachariášem. Mé velké díky patří i televizi HBO, producentovi Honzovi Bílkovi ze společnosti Etamp a jeho rodině. Dokázali vytvořit velmi rodinné prostředí. Cítil jsem se, jako když jdu domů, ne do práce. Všichni byli dobře naladění, byla tam správná atmosféra.
V seriálu jste ztvárnil zápornou roli Tibora Baloga, chovance z výchovného ústavu. Máte s ním něco společného?
Asi horkokrevnost. Nebyla hraná, ta je moje. Ale jinak je to hnusná postava. Prostě zm*d. Hrát ho bylo až zvířecí, hodně o egu. Pak vyjde ven a je z něj tragéd, naprostá troska.
Následovalo vaše hraní záporáků v seriálu Specialisté nebo Lynč. Nezaškatulkovala vás Pustina do herce, který je obsazován hlavně do negativních rolí?
Určitě. Zaškatulkovala mě stejně jako tetování.
Jste s tím smířený?
Nejsem.
Chtěl byste si zahrát kladného hrdinu nebo prince?
(smích) Chtěl bych hrát cokoli. Chci být multifunkční ve všem, co dělám. Chci si nechat všechny cesty otevřené. A zase se vracím k tomu životnímu procesu. Mít více možností je přece hrozně krásné.
Kromě herce jste i model…
Ne! Nejsem model!
Byl jste ale tváří kolekce návrháře Adama Kosta pro jaro a léto 2018, kterou jste také předváděl na mole v rámci pražského týdne módy. Dlouhodobě spolupracujete s módní značkou My Dear Clothing.
Ale necítím se modelem. Já tomu říkám herecké ztvárňování na fotografii. (smích) Možná mi jen samotný název „model“ přijde takový zvláštní. Ale nebráním se tomu. Naopak chci dělat hezké věci. Adam Kost je navíc můj kamarád. Oslovil mě s tím, že by chtěl vytvořit kolekci a k jejímu nafocení použít mě. Že je taková floutkovská a čerpá z prvorepublikových střihů. To je mi hrozně blízké. Mám vyloženě rád kabáty. Strašně se mi líbí prvorepublikové obleky, vestičky a takové ty hovadiny. S Adamem jsme se sešli, začali jsme si povídat a hned jsem si řekl, že do toho jdu. Všechny ty Adamovy modely byly super a hlavně z něj šla úžasná energie. Mám ho hrozně rád a neuvěřitelně si ho cením za to, co a jak dělá. Ten kluk je fakt nebeskej. Profík. On byl také jedinou výjimkou, kterou jsem udělal, že jsem chodil po mole. A spolupráce s My Dear Clothing byla hlavně o video kampani. To mě moc bavilo.
Vaše maminka je Dana Gregorová, tanečnice a spoluzakladatelka taneční skupiny Uno. Není jí líto, že jste nezůstal u tance?
Určitě. Ona chtěla vždycky holčičku baletku. Nenarodila se holčička, ale chlapeček, který na baletu dlouho nevydržel. Mezi holčičkama jsem to moc nedával. Bylo mi asi pět let a kluk se v partě holek stydí. Všechny stojí na špičkách a cupitají. Bylo to divné, totálně nekomfortní.
Dávaly vám najevo, že jste jediný chlapeček mezi holčičkami?
Ani ne. Byl to jen můj pocit. Takhle jsem si to spíš interpretoval. Všichni se na sebe díváme, očima si předáváme různé informace, a každý je čteme jinak. S baletem jsem tedy skončil, ale do šestnácti let jsem dělal breakdance. V osmnácti jsem začal s bojovými sporty.
Není to velký skok – od tance k bojovému sportu?
Naopak. Ve spoustě momentů si jsou tyhle disciplíny podobné. V rytmice, v dýchání, v síle. Třeba gymnastika je ta nejlepší průprava, jakou můžete na bojové sporty mít. Je to o mobilitě, o filozofii.
Na těle máte spoustu tetování. Co znamenají?
Na pravé ruce mám tetování od japonského tatéra, rodinného známého. Strejda s tetou totiž v Japonsku dlouho žili. Celý výjev je příběhem z japonské mytologie. Kapr koi plave v moři, ale chce se stát drakem. Chce to tak moc, že jednoho dne vyskočí z vody, stane se drakem a odletí. Je to příběh o proměně, o znovuzrození. Na druhé ruce mám tetování okultního rázu. Je to starý alchymistický pentakl s rozdělením planet. Každá planeta symbolizuje jiný hmotný prvek – železo, zlato, stříbro. O alchymii se zajímám. Uchvacuje mě její symbolika.
Přes celá záda máte krasopisně vytetováno slovo Linie. Má nějaký hlubší význam?
Je to životní křivka. Člověk se narodí jako jeden bod, různě se vyvíjí, někde celá křivka končí. Když jsem si tohle tetování nechal udělat, byl jsem mladý, nerozvážný a plný entuziasmu. (smích) Ale nelituji toho. Měl jsem hrozný strach, že budu svých tetování litovat. Ale jsem s nimi naprosto sžitý.
Co znamená Bratrstvo? Tenhle nápis máte na hrudi.
Bratrstvo je filozofie. Vyrostl jsem na Rychlých šípech a byl jsem vychovaný v prvorepublikovém stylu. Učili mě, že se k ostatním lidem mám chovat hezky a mít respekt ke starším. To se mi samozřejmě ne vždy dařilo. (smích) Ale přijde mi, že se v dnešní době sami od sebe lidsky oddělujeme. Není v nás moc souznění s ostatními. Bratrstvo je postavené na tom, že je hezké stmelovat se s lidmi, ke kterým člověk cítí sympatie a věří jim. Má k nim důvěru a může se na ně spolehnout. Ne na nich viset a být koulí u nohy, je to spíše forma bratrství, jak ho vnímali třeba Keltové.
Stejné tetování jako vy mají i další členi Bratrstva?
Mají, ale nenazýval bych je členy. Neházel bych to do nějakého kultu. Bratrstvo je jednoduše filozofie, která se nám líbí. Když to řeknu od huby, tak naším cílem je eliminovat zm*dy ze svého života.
Co musí člověk udělat, aby se stal součástí Bratrstva?
Nic. Prostě se to stane. Je to to samé, jako kdybyste vyznávala taoismus a já se vás ptal, co mám udělat, abych patřil mezi taoisty. Ne každý musí mít Bratrstvo vytetované na těle, ani ho nemusí mít vytištěné na tričku. Je to prostě skupina lidí, která se ráda schází. Každý den projdou určitým procesem, potkají spoustou lidí, kteří je třeba i štvou. Je jedno z jakého důvodu, je jedno, jestli to náhodou není jejich chyba. Prostě je se*ou a necítí se mezi nimi dobře. Ale na konci dne vidí, že mohou někomu zavolat, s někým se sejít. Člověk se pak cítí dobře.
Tibor Balog by do Bratrstva asi nezapadl.
(smích) Ale možná že jo. Já si myslím, že každý by měl mít tu možnost se vyvíjet. Když mu tu možnost nedáte, tak už nepoznáte, jestli by to s ním nemohlo dopadnout jinak.
