Já ani netušila, že herečka může být zaměstnání, říká držitelka Českého lva Alena Mihulová

LN: Horko těžko jsme hledaly hodinu na rozhovor. To máte i v létě tolik práce?
Nemívám to v létě tak nabité, většinou si to hlídám, protože z celého roku mám nejraději právě léto. Dokonce i vstávám dřív, abych si ty krásné dny užila, jinak jsem, jak to bývá u herců, typická sova – do noci vzhůru, ráno si přispat. Ale teď jsem v květnu měla v Ungeltu premiéru představení Přítelkyně, kde hraju s Jitkou Smutnou. 

Byla jsem moc ráda, že mi Milan Hein (majitel a principál Divadla Ungelt) umožnil, abych si vybrala kolegyni. Jitka je skvělá herečka, má nad životem daleko větší nadhled než já, je s ní sranda. Učím se od ní. A pak jsem hned nastoupila na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě, do Zimní pohádky. Zatím jsme měli třicet repríz. A ještě na přelomu srpna a září jich máme sedm. No a mám teď i tři další velmi zajímavé nabídky, jde o dva filmy a jeden třináctidílný seriál. Ale ještě jsem nepodepsala smlouvy, tak o tom nemůžu mluvit.

LN: Nedávno jste řekla, že herec nemusí být příliš inteligentní. Že vysoké IQ se dokonce může stát jeho brzdou. To mi prosím vysvětlete.
No to říkával můj muž Karel Kachyňa. A já tomu vlastně tehdy moc nerozuměla, to až dneska to chápu a souhlasím s tím. Herec by zkrátka měl mít zdravej selskej rozum a měl by si umět jednoduše spočítat, co pro tu konkrétní roli funguje. Ale když to překombinuje, udělá si to komplikovaný sobě, ale udělá to nakonec komplikovaný i divákovi, takže to nebude fungovat.

LN: Chtěla jste být odjakživa herečkou?
Nikdy jsem nechtěla být herečkou. Já dokonce ze začátku ani netušila, že to je zaměstnání – to jsem zjistila až v sedmnácti, v roce 1983, při natáčení Kachyňových Sestřiček. Teprve tam mi došlo, že se to dá dokonce studovat a že se tím člověk může živit. Pak mě Jiřina Jirásková připravovala ke zkouškám na AMU.

LN: Jak je známo, při natáčení Sestřiček jste se s Kachyňou, který byl o jednačtyřicet let starší než vy, do sebe zamilovali. Ten vztah jste ale deset let tajili. Proč? Báli jste se, že vás lidi odsoudí?
To ale nebylo tak, že bychom to nějak cíleně tajili. Jen nebyl důvod to hned vytrubovat do světa. A bylo to taky proto, že jsem za Kachyňou dlouho dojížděla jen na víkendy, o prázdninách, nejdřív z Ústí nad Labem, kde jsem hrála jako elévka, potom z brněnské JAMU. No a pak už jsme spolu začali bydlet v tom našem domečku v Praze na Novém světě. A já už věděla, že to nikdo jiný nebude. Takže jsem myslela, že to prostě lidem řekneme, vezmeme se, normálně budeme manželé. Jenže on řekl, že si mě vezme, jen když budu těhotná. Což se pak taky stalo. K sedmdesátinám jsem mu porodila dceru.

LN: Vidíte dnes Karla Kachyňu ve své dceři?
Říká se, že matka je vždy jistá, otec vždy nejistý. Ale u Karolínky je to naopak – ona je mu podobná nejen fyzicky, ale i povahou, způsobem myšlení, mají stejný humor... Já bych řekla, že ona je z devadesáti procent Kachyňa a potom těch deset procent, to jsou ty ženské záležitosti, které má zřejmě po mně.

LN: Pořád bydlíte společně v domě na Novém světě, kde prý kdysi bývala márnice?
Ano, bydlíme společně, já nahoře a ona pode mnou, jsou to vlastně dva samostatné byty v jednom domě. Takže se vidíme, když chceme, ale nemusíme, kdybychom nechtěly. Máme samostatné vchody, ale Karolínka stejně většinou chodí přese mě, zastaví se třeba na kafe.

LN: V době, kdy se tu konal Prague Pride, festival LGBT hrdosti, jste zrovna byly u moře. Šla byste jinak v průvodu?
Určitě.

LN: Ptám se proto, že vaše dcera žije s přítelkyní a svou orientací se netají.
Já jsem jako máma upřímně ráda, že Karolínka neudělala to, co já kdysi s Kachyňou: že jsme deset let tajili, že se máme rádi a žijeme spolu. Jsem upřímně ráda, že je pravdivá ve všem svém konání, že nemusí žít ve lži. Protože tím udělala strašně moc hlavně pro sebe.

Celý rozhovor s herečkou Alenou Mihulovou si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 30. srpna. 

V magazínu dále najdete:

• Zmrzlina v těch nejroztodivnějších chutích: jak ji připravují vyhlášení pražští zmrzlináři. 
• Rozhovor s historikem Martinem Francem o tom, jak sladký byl život komunistických papalášů před rokem 1989.