Zemřela Meda Mládková. Sběratelce umění bylo 102 let |
Meda Mládková je komplikovaná osobnost, která má své nezpochybnitelné pozitivní, ale také negativní stránky. K těm pozitivním patří úžasná schopnost přežít, překonat nejrůznější překážky, nevzdat se tam, kde by se každý jiný už dávno vzdal. Když si něco usmyslela, šla za tím a neohlížela se na to, že bude muset vynaložit sebevětší úsilí.
K dalším jejím kladným vlastnostem patří, že se nikdy nebála vyslovit svůj názor. Nerespektovala žádné autority, když si myslela něco jiného, hned to řekla a nemyslela na důsledky. Někdy ovšem – a to patří k těm negativním stránkám její povahy – se chovala hrubě k lidem, kteří to s ní mysleli dobře, kteří jí chtěli pomoct, kterým imponovala právě ta její tvrdohlavost, s níž se snažila prosadit své touhy a představy.
Zájem o kvalitní české umění
A byly to velkorysé představy; chtěla v Praze vytvořit muzeum, kde by se její sbírky mohly trvale vystavovat. Ty představují velký kus historie. Uměla si vybrat poradce, kteří věděli, jací umělci jsou přínosem pro celkový vývoj. Mezi její poradce patřil Stanislav Kolíbal, který ji samozřejmě vodil jen ke kvalitním autorům, k nimž patřila například Adriena Šimotová. Ta byla velmi noblesní a vyjadřovala se o Medě Mládkové vždy s úctou, nikdy o ní neřekla křivé slovo. Říkala, že sice neplatila umělcům za díla, která si u nich vybrala, příliš – brzy si zjistila místní cenové relace –, ale že jim v těžkých letech normalizace dávala naději.
Byla totiž jedna z mála nebo takřka jediná, kdo tehdy o skutečně kvalitní české umění jevil jakýkoliv zájem. Stanislav Kolíbal ji nasměroval především na skupinu UB 12, což bylo naprosto logické, protože byl sám jejím členem. Ona se pak už podle sebe zaměřila právě na Kolíbala, ale také Věru Janouškovou nebo Vladimíra Janouška, od nichž získala řadu zajímavých děl.
Další odborník a přední teoretik, který Medě Mládkové radil, byl Jindřich Chalupecký. Ona sama říkala, že to byl její velký přítel, ale podle vyprávění některých významných českých umělců generace, která ji zajímala, tedy umělců začínajících tvořit po druhé světové válce, to bylo zřejmě trochu jinak. Jeden z nich mi vyprávěl, že když Meda ohlásila příjezd, Chalupecký je s touto informací obvolával a říkal jim, ať odjedou na chaty. Meda Chalupeckého potřebovala a správně vystihla, že právě on jí může dobře poradit, ale on ji, myslím, celkem nepotřeboval.
Nakonec se stýkala i s tehdejším ředitelem Jiřím Kotalíkem, který byl sice až příliš spojený s komunistickým režimem, jak jinak by víc než dvacet let vydržel v čele Národní galerie, ale rozuměl umění jako málokdo jiný a hlavně uměl rozeznat kvalitu obrazu či sochy. Meda Mládková s ním své nákupy také konzultovala.
Sovovy mlýny
Dlouho vybírala prostory pro své muzeum, chtěla získat takové, které by byly na krásném místě a zároveň dobře sloužily svému účelu. Přemýšlela o několika místech, například o areálu na Karlově nebo o Colloredo-Mansfeldském paláci, ale nakonec začala bojovat o Sovovy mlýny. Ty byly ve špatném stavu, navíc mají nebezpečnou polohu kvůli možným záplavám, což se nakonec také potvrdilo. Podařilo se jí tedy prosadit jejich rekonstrukci a získat finanční podporu od města. Za pomoci novinářů a ministra kultury překonala překážky s moderní přestavbou, na které spolupracovali především Václav Cigler a Marian Karel.
Sama přislíbila, že věnuje městu Praze ze svých sbírek přes dvě stě obrazů a hlavně kresebných cyklů Františka Kupky, jejichž cena dosud stoupá. Nikdy ovšem nebylo zcela jasné, jak mnohá z těchto děl získala, nikdy mi to v době, kdy jsem pracoval jako kurátor v Museu Kampa, neprozradila.
Zřejmě část dostala od Františka Kupky, s nímž se seznámila poměrně krátce před jeho smrtí a k němuž tehdy pravidelně docházela do jeho ateliéru v Puteaux na předměstí Paříže. Je pravda – a sama to přiznávala –, že nevycházela dobře s malířovou ženou, která jí dokonce zakázala jít na jeho pohřeb. Muselo mezi nimi dojít k nějakému ostrému sporu, který je navždy znepřátelil. Mohla to být žárlivost na mladší ženu, které tehdy bylo přes třicet pět let, mohlo v tom být něco jiného. Meda Mládková vyprávěla, že se přesto přišla těsně před pohřbem s Kupkou do krematoria rozloučit.
Další velkou osobností českého umění, která ji zajímala, byl Jiří Kolář. Jeho koláží a objektů nasbírala kolem dvou set padesáti. Ale také vlastně často neexistují doklady o tom, jak je získala. Jiří Kolář byl velkorysý a mnohé jí jistě věnoval, ale říkal, že když se Mládkovi po jeho výstavě v Guggenheimově muzeu v New Yorku rozhodli, že koupí asi čtyřicet jeho koláží a objektů různého typu, sice se dohodli na ceně, ale potom z nich dlouho nemohl své peníze dostat, ačkoliv dohoda byla prý jasná.
Dominantní žena
Meda Mládková ovšem přece jen dělala pro české umělce hodně. Například organizovala jejich výstavy v Americe. Především sklářům a dalším svým oblíbeným výtvarníkům (Stanislav Kolíbal, Alena Kučerová...), které získala pro své sbírky. Sledovala ale své cíle, potřebovala příslušný rozruch, a tak kolikrát neváhala zdůraznit, že jde o umělce, kteří doma vystavovat nemohou, aniž by to s nimi konzultovala. To jim přineslo spíš problémy než výhody a režim je začal ještě víc sledovat a komplikovat jim už tak dost obtížnou situaci.
Meda Mládková si tedy uměla získat dobré poradce, což je pro sběratele základ úspěchu, když se sám zcela neorientuje. U nás a na Slovensku si vybírala dobře, horší už to bylo s výběrem v zemích bývalé Jugoslávie, Maďarsku a Polsku, na které také soustřeďovala svou pozornost a snažila se tak sbírky orientovat na země střední a východní Evropy, které byly pod jhem Sovětského svazu. Tam situaci znala méně, a proto se jí také nedařilo vždy vybrat to nejlepší.
Z českého umění měla ovšem vynikající výběr hlavně v pracích na papíře, tedy v kolážích, kresbách a grafikách. Měl jsem možnost udělat z jejích sbírek výstavu právě českých autorů, jako byli Jan Kubíček, Zdeněk Sýkora, Čestmír Kafka, Jiří Kolář, Radek Kratina, Aleš Veselý, Stanislav Kolíbal, Ladislav Novák – z těch nejslavnějších. Celkem bylo vybraných prací kolem čtyř set, výstava proběhla v Galerii hlavního města Prahy v domě U Kamenného zvonu. Výstavu jsem celou připravil a napsal texty do katalogu. Ona napsala krátký úvod. Sama pak výstavu zahájila, a když s ní novináři mluvili, řekla: Tohle je snad moje nejlepší výstava. To píšu proto, abych naznačil, jak byla vždy dominantní a těžko snášela kohokoliv vedle sebe. Přesto si myslím, že pro mě bylo přínosné pracovat v Museu Kampa, protože sbírky jsou z velké většiny krásné a kvalitní.
Záslužná činnost
Paní Mládková se každopádně stala výjimečnou osobností na české, a nejen české scéně. Stačí třeba připomenout její pařížské nakladatelství Sokolova, pojmenované podle jejího dívčího příjmení. Tam vydala českou exilovou poezii, pak malou a velmi časnou monografii Toyen, pro kterou získala původní text Andrého Bretona nebo Peroutkovy texty. Pozitivní bylo, že české umění neustále propagovala i za svého života ve Spojených státech amerických. Když dělala výstavu, razila heslo, že se všechno musí zkusit. To však někdy instalaci značně komplikovalo, když chyběla základní koncepce. Pak se tedy výsledek rodil dlouho a v bolestech.
Meda Mládková se mnohdy dokázala chovat velmi nepříjemně a to jí leckde úplně zbytečně zavíralo dveře. Ale jindy jí zase třeba úředníci na ministerstvech nebo pražském magistrátu raději vyšli vstříc, aby měli klid, protože dokázala vyvolat skutečně frustrující atmosféru. A tak jí některé její vlastnosti, jako cílevědomost a urputnost, často pomáhaly, ale někdy také škodily. Výsledek její činnosti byl však samozřejmě spíš pozitivní, vždyť své peníze si mohla utrácet, za co chtěla, a nemusela nakupovat umění, ale třeba kožichy nebo nemovitosti.
