Je úterý v půlce října a já se chystám na svůj odpolední rozhovor s Dagmar Patrasovou. Úderem jedenácté mi zvoní telefon. Volá mi otec. „Tak co, jaká byla?“ ptá se plný vzrušení. „Zatím žádná,“ odpovídám s tím, že rozhovor mám naplánovaný až na 15. hodinu odpolední (jak už jsem ostatně dvakrát zmiňoval). O další hodinu později mi na mobilu cinkne zpráva: „Hlavně se jí nezapomeň zeptat na Déčko,“ připomíná mi pro změnu matka, která v 70. letech vedle Dagmar Patrasové protančila nejednu noc v legendárním klubu na pražských Vinohradech.
V tu chvíli mi to dochází - snad žádná jiná osobnost, se kterou jsem kdy dělal rozhovor, v mém okolí nerezonovala tolik jako právě Dagmar Patrasová. Zajímá nejen generaci dnešních šedesátníků, ale i mladí kolegové chtějí vědět, jaká tato osobnost, která je v posledních letech známá hlavně díky bulvárním médiím, ve skutečnosti je.
Ostatně i já jsem byl před rozhovorem nervózní. Skoro stejně, jako když jsem jí o přestávce koncertu k uvedení desky Pasu pasu písničky v roce 1988 nesl svazek sněženek. I dnes, více než třicet let po jejím vydání, znám hity z této multiplatinové desky nazpaměť - a s oblibou si je zpívá i šestiletá dcera mé kamarádky. Je navýsost jasné, že Dagmar Patrasová, jíž už dlouhá desetiletí nikdo neřekne jinak než Dáda, se během své kariéry stala nejen sexsymbolem, ale i idolem několika generací.
„S nosem nahoru svou roli nikdy nezahrajete dobře,“ říká Dagmar Patrasová (63), herečka, jež se v 80. letech minulého století stala díky pár filmům českým sexsymbolem.
Když mačkám zvonek u vchodových dveří vily patřící Dagmar Patrasové a jejímu manželovi Felixi Slováčkovi, vůbec netuším, kdo mne čeká uvnitř. Bude to sexy Manuela, rázná Xenie, usměvavá dětská písničkářka, nebo stárnoucí troska, nezvládající boj se svými démony? K mému překvapení se ve dveřích neobjevuje ani jedna z nich. Vítá mne žena, jejíž růžové tričko s Mickeym Mousem kontrastuje s její smutnou náladou. Nejenže její dceru Annu čeká náročná léčba zhoubné nemoci, navíc uběhly jen dva dny od pohřbu Karla Gotta, jehož smrtí je Dagmar Patrasová zasažena.
Když vstupuji do obývacího pokoje jejího domu, pochopím proč. Z několika Gottových obrazů s její podobiznou na stěnách je jasné, že k sobě měli blízko. Ostatně o Karlu Gottovi se zmiňuje i o den později během našeho focení - není divu, vždyť Felix Slováček, otec jejích dvou dětí Anny a Felixe, byl Gottovým blízkým spolupracovníkem. A herečka, která působí před celým týmem poměrně plaše, má na co vzpomínat. Když si na nás zvykne, začne vyprávět - například o tom, jak jednou se svým manželem a jeho přáteli hudebníky zavítala na večírek v legendárním domě na Hradčanském náměstí, který v té době obýval spisovatel Jiří Mucha, syn Alfonse Muchy. A samozřejmě se hned stala středem pozornosti.
Ale zpět do domu legendární herečky. Zatímco mi můj dětský idol připravuje kávu, rozhlížím se kolem. Stěny v místnosti patří obrazům, prostor podél zdí je zaplněn plyšovými medvědy, které Dáda sbírá. Na stole uprostřed, opatřeném plastovým ubrusem, se v míse skví několik mušlí. „Ty jsem si přivezla z pevnosti Boyard,“ říká mi pyšně o účasti v adrenalinové televizní soutěži, kterou absolvovala ve svých jednašedesáti letech.
Dagmar Patrasová působí velmi opatrně a uzavřeně, což je u člověka, který je od svých deseti let zvyklý na kamery, překvapivé. Na druhou stranu je velmi profesionální - ponechá bez mrknutí oka, když ji fotograf Salim oslovuje „Dášo“, a nerozhodí ji ani téměř hodinové čekání na taxík. Prostě bere věci tak, jak jsou.
Nejšťastnější období života
Lehké uvolnění atmosféry cítím až ve chvíli, kdy pokládám otázku týkající se divadla Semafor, které letos slaví 60. výročí od svého vzniku a kde Dagmar Patrasová zažila divadelní debut. Tehdy jí bylo osmnáct let a na konkurz před Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka se dostala hlavně na přímluvu Jiřího Menzela, po jehož boku si o dva roky dříve, v roce 1973, zahrála ve filmovém muzikálu Třicet panen a Pythagoras.
„To divadlo jsem milovala odmala. Suchý a Šlitr u nás doma hráli pořád dokola a já jsem všechny jejich písničky znala nazpaměť. A i když jsem na tom konkurzu byla naprosto v obraze a měla jsem tu semaforskou atmosféru nasátou do morku kostí, cítila jsem se trapně,“ vzpomíná.
První role, kterou tehdy v Semaforu -ještě coby studentka konzervatoře - získala, byla ošetřovatelka Chloe v novém recitálu Sladký život blázna Vincka. „To angažmá mi dalo víc než celá konzervatoř. Bylo to asi nejkrásnější období v mém životě,“ vypráví herečka, pro kterou bylo divadlo Semafor domovskou scénou více než 14 let.
Když se Dagmar Patrasové ptám na osobnost, která ji během kariéry nejvíc ovlivnila, bez přemýšlení zmiňuje právě Jiřího Suchého. „Setkání s ním považuji za to nejdůležitější, co mě v životě potkalo. Hodně mi toho dal, v začátcích mi pomáhal nejen profesně, ale i lidsky. Učil mě, jaké číst knihy, jak se dívat na obrazy a jak celkově vnímat umění. Být v jeho souboru neznamenalo jen hrát, snažil se nás vzdělávat, a díky tomu se mu dařilo naladit nás na tu správnou notu. Ostatně myslím, že to tak dělá dodnes,“ říká.
I když se na prknech legendárního divadla už pěkných pár let neobjevuje, semaforský kolík v rodinné štafetě chvíli držela její dcera Anna a dnes je to syn Felix, kdo se objevuje hned v pěti semaforských hrách.
Stačil šampon a fén
Jak už bylo řečeno, prvním filmem, kterým vstoupila do všeobecného diváckého povědomí, byla Hoblova hudební komedie Třicet panen a Pythagoras. Diváci si tehdy Dagmar Patrasovou zafixovali i díky ikonickému účesu, který ji pak provázel během celé kariéry.
Ten přitom nevznikl coby výsledek kreativity kadeřníků ve vyhlášeném pražském salonu ve Smečkách, jak by se dalo předpokládat, ale spíš jako pubertální revolta. „Moje maminka mě celé dětství stříhala hodně nakrátko - a já tím děsně trpěla. V pubertě jsem si pak vydupala, že si vlasy nechám narůst. Nijak zvlášť jsem o ně ale nepečovala, tehdy mi stačil obyčejný šampon a fén,“ směje se.
Jediným, kdo si dovolil do jejího účesu zasáhnout, byl v roce 1982 tým východoněmeckého režiséra Horsta Seemanna. „Když jsme natáčeli třídílný seriál Hotel Polan und seine Gäste, přišla jsem jednoho dne ráno do maskérny, nikdo se mě na nic neptal - a najednou jsem měla na hlavě trvalou. Vůbec je nezajímalo, že mám roztočený další film, kde mám vlasy rovné,“ vypráví. „Vypadala jsem strašně a trvalo to pěknou chvíli, než se mi vlasy zase dostaly zpátky do formy. Nicméně za pomoci olivového oleje, žloutku a citronu se to povedlo,“ vzpomíná s hrůzou v očích.
Pro diváka mnohem výraznější změnu účesu prodělala Dagmar Patrasová ještě o rok později, tedy v roce 1983, během natáčení kultovního seriálu Návštěvníci, kde se v úvodních scénách objevila s holou hlavou. Tehdy se však o své vlasy bát nemusela. „Všechno bylo domluvené, věděla jsem, že mě neoholí,“ směje se. „Před natáčením jsem trávila v maskérně tři hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme natáčeli na různých místech a několik dní, absolvovala jsem ten proces hned několikrát. Vlasy mi tehdy obtočili kolem hlavy, rozpustili mýdlo a tou hmotou mi vlasy zafixovali. Pak na ně nasadili pleš, přechody zalepili a vše doťukali make-upem, který tu masku sjednotil s kůží,“ vypráví Dagmar Patrasová, kterou si i díky jejímu sexy vzhledu oblíbily nejen československé, ale i zahraniční filmové produkce. Ostatně velkým tématem nejen mladých mužů začátkem 80. let bylo i to, že Dagmar Patrasová se v Návštěvnících objevila na okamžik zcela nahá.
Co se mě osobně týče, nikdy jsem se za žádnou krasavici nepovažovala. Herečka má na sobě šaty, Marciano by Guess, prodává Fade, Palladium, nám. Republiky 1, Praha 1.
Herečka natáčela v Nizozemsku, Německu, ale i ve Francii, kde ji na večeři pozval sám Alain Delon. „Tehdy bylo naprosto nemožné, aby člověk na ulici potkal svůj zahraniční idol, natož aby s ním mohl jít na večeři. Dodnes si vzpomínám, jak tehdy srkal ústřice a při tom na mě koukal tím svým magickým pohledem,“ směje se.
Představa, jak krásná a nadějná šestadvacetiletá herečka z východního bloku potká světoznámou hvězdu, která ji pozve na romantickou večeři, by sama o sobě vydala na celovečerní romanci. Pro Dagmar Patrasovou to ale tehdy byla realita. Najednou seděla v restauraci uprostřed Paříže po boku muže, jemuž ležely u nohou zástupy žen z celého světa.
Jak se v tu chvíli cítila? Byl právě to ten okamžik, kdy si uvědomila, že je opravdovou kráskou? V mládí si totiž prý moc nevěřila. „Víte, rodiče mě vychovávali ke skromnosti a kladli mi na srdce, abych se nikdy nad nikoho nepovyšovala. Nikdy jsem nedávala najevo, že jsem kočka, protože jsem si tak nepřipadala. Když mě v kostymérně oblékli a udělali mi make-up, možná to tak mohlo vypadat, ale co se mě osobně týče, nikdy jsem se za žádnou krasavici nepovažovala,“ vypráví skromně, a zároveň se potutelně usmívá, když přihazuje řadu vzpomínek na neodbytné nápadníky, mezi nimiž byl třeba i jeden japonský milionář, který ji bombardoval telefonáty (kvůli časovému posunu bohužel ve čtyři ráno, což velmi nelibě nesl otec Dagmar Patrasové, protože v té době ještě bydlela s rodiči).
Šaty podle scénáře
Když přijde řeč na oblečení, které je samozřejmě pro sexbombu důležité, Dáda doslova rozkvete. „Když jsem byla mladá, oblečení mi ze světa vozil tatínek, který byl sólistou České filharmonie. S tím jsem si vystačila dlouho, ale samozřejmě jsem si šatník doplňovala i v českých obchodech - nebo jsem si nějaké věci nechávala šít. V NDR, kde jsem čas od času pracovala, měli v obchodech krásnější a luxusnější věci než u nás, ale ty jsem si domů vozit nesměla. Vzpomínám si ale, že se mi vždy povedlo přivézt si nějaké boty. Třeba takové černé holínky nad kolena, které jsem obula i v několika scénách v Arabele (1980). Takové se u nás totiž sehnat nedaly,“ vypráví s tím, že něco takového se při natáčení stávalo jen výjimečně, protože všechny kostýmy v seriálu Arabela pocházely od legendárního výtvarníka Theodora Pištěka.
„Dóďa byl člověk, který měl neuvěřitelný smysl pro humor, byl milý a hlavně se s ním dalo o kostýmech mluvit. To bylo hodně důležité, protože herec se pak na place mohl cítit dobře,“ vzpomíná s tím, že nejraději měla hedvábný růžový top s výstřihem a nabíranými rukávy, ke kterému Theodor Pištěk svolil použít jako doplněk právě její vysoké holínky z NDR. „Opravdu nezapomenutelné ale byly ty jeho princeznovské šaty, které mi splnily snad všechny dětské sny,“ vzpomíná na oblečení postavy Xénie.
Z vlastního šatníku Dagmar Patrasové pocházel i svetr s vypletenou liškou, který si herečka oblékla ve filmu Vrchní, prchni! během rande s Daliborem Vránou, kterého ztvárnil Josef Abrhám. „Kdysi jsem si ho nechala uplést na zakázku. Smoljakovi ten motiv s liškou přišel do té scény hodně vtipný, a tak svetr zdárně prošel konkurzem,“ směje se.
S upnutými béžovými šaty ze slavné scény ve vaně, které se díky proudu vody změní ve zcela průsvitný model, to ale bylo jinak. „Ty šaty byly ušité kostýmní návrhářkou Helenou Dubovou přesně pro tu scénu. Stejně jako byl daný scénář, byl daný i materiál šatů, který se měl zachovat přesně, jak se zachoval,“ vypráví o modelu, který ji proslavil ještě před Návštěvníky. Když totiž 1. ledna 1981 vstoupil film Vrchní, prchni! tvůrčího dua Svěrák-Smoljak do kin, změnil se Dagmar Patrasové život. Samozřejmě že populární byla už o pár let dřív, objevila se třeba ve filmu Smrt stopařek natočeném podle skutečné události. Ale až po roli krásné Manuely, obnažující se v erotických představách Josefa Abrháma, se zapsala do historie národa jako sexsymbol. Dagmar Patrasová se tehdy stala středobodem zájmu. A i když jí musel být obdiv davů příjemný, na druhou stranu si na svůj vzhled musela na veřejnosti dávat pozor.
„Svým způsobem to byla zátěž, ale ten mladý organismus se s pozorností vyrovnával daleko lépe, než jak se s tím vyrovnávám dnes,“ říká herečka. „Víte, stárnutí je přirozené, čas plyne tak, jak má. Já se o sobě občas dočtu, kolik mám plastik, ale pravdou je, že jich mám méně než můj manžel. Já jsem si nechala upravit horní víčka, on má upravená i ta spodní,“ říká mi s úsměvem. „Plastickým operacím se ale samozřejmě nebráním. Až mi někde jednou začne viset něco, co viset nemá, budu to řešit. Zatím ale nemám tu potřebu,“ svěřuje se herečka s tím, že má dobré geny po mamince.
Ani kosmetiku prý nijak zvlášť neřeší. Ačkoliv se často objevuje na akcích estetických klinik a kosmetických salonů, žádné luxusní krémy prý nepoužívá. „Maminka se celý život mazala mandlovým krémem AB ultra mastný - a měla krásnou pleť. Já ho také kupuji, ale už to není ono, už nevoní jako ten původní,“ stýská si.
Rodinný byznys
Koprodukční seriál Návštěvníci Jindřicha Poláka natočený roku 1983 stylově uzavřel tříletou etapu Dagmar Patrasové coby národního sexsymbolu. Dáda v něm opět odhalila svou dokonalou figuru a kromě českého publika zaujala i diváky v cizině, kde se seriál také vysílal. Bylo to právě v době, kdy herečka absolvovala pařížskou večeři s Alainem Delonem a je jasné, že kdyby ji tenkrát svým intelektem neokouzlil Felix Slováček, mohla dnes být sexsymbolem světovým. V roce 1983 však přišla svatba, další rok pak narození syna Felixe.
I když se později pokoušela prorazit v několika celovečerních filmech, jejich úspěch nikdy nepřekonaly ten, který měla s pohádkami. Princezny i chudé holky, které ke štěstí přišly, se staly jejím osudem. Bylo to právě i díky zděděným genům, že třicetiletá ráčkující princezna v pohádce O princezně, která ráčkovala působila na plátně mladistvěji a křehčeji než její o pět let mladší herecký partner Jan Čenský.
Když pak v roce 1986 přišel Felix Slováček s nápadem, aby Dáda zaplnila díru na trhu a natočila desku písniček pro děti, za sexsymbolem 80. let se zavřela voda. Nicméně myšlenka to byla velmi chytrá a nastartovala druhou kariéru Dagmar Patrasové. A co si budeme nalhávat, na její dětská představení chodili se svými ratolestmi i tatínci, aby se podívali na hereckou hvězdu osmdesátých let a její vnady.
„Byl to obrovský úspěch. Najednou jsem měla tolik práce, že na nic jiného nezbýval čas,“ vzpomíná herečka, která tou dobou odešla z divadla Semafor, začala odmítat nabídky filmových a televizních studií ze zahraničí a upřednostňovala televizní tvorbu pro děti.
Během pár let se tak plakáty s její podobiznou objevily jak na pracovních skříňkách otců, tak na stěnách pokojíčků jejich dětí. Napadá mě, jestli ji nemrzí, že tak slibně rozjetou kariéru vyměnila za plyšovou žížalu Julii a putovní dětské divadlo.
„Občas si na ty nabídky, co jsem dostávala, vzpomenu a říkám si, jaké to asi mohlo být. Pak si ale řeknu: No a co? To, že jsem se vydala jinou cestou, mě vlastně nikdy nemrzelo. Zanechala jsem nějakou stopu v dětech. Ty jsou dnes často už rodiči, a na mých písničkách tak vyrostly už nejméně dvě generace. Kdybych se vydala tou druhou cestou, možná by tady po mně nezůstalo nic,“ bilancuje.
Když se později na zahradě jejího domu loučíme, rázně přivolá svého vlčáka, který střeží její soukromí, a já v ní, byť jen na okamžik, zahlédnu tu starou dobrou Xénii ze svých dětských let.
