Třicetiletý souboj mezi Havlem a Švejkem, hodnotí uplynulé dekády investor Jan Pravda
Jan Pravda.
| foto: Pravda Capital
Premium
Rozhovor
PRAHA -
Bez korupce nelze pracovat pro stát, naráží v rozhovoru pro LN nejen na případ privatizace Unipetrolu investor Jan Pravda. „Jsou to důsledky transformace po roce 1989, ale možná také posledních 500 let středoevropské historie,“ dodává.
LN: Byl jste 17. listopadu na Národní třídě. Kolik vám bylo let, co jste studoval a jaké jste měl plány do budoucna v době totality?
Ano, byl jsem tam až do konce a také jsem prošel uličkou, kde do nás bušili policajti. Tehdy mi bylo 27, studia geofyziky jsem už měl za sebou, zabíjel jsem čas v Československé akademii věd a byl jsem rozhodnut vypadnout na Západ, ať už jako odborník, nebo emigrant. Už jsem měl komunismu po krk. Nevěděl jsem ale, že i demokracie je neustálý boj o principy a hodnoty.
LN: Jak tyto plány změnila událost, které říkáme sametová revoluce?
Zase tak moc ne. V roce 1990 jsem jako geofyzik odešel do USA na Dartmouth College v Hanoveru ve státě New Hampshire, která patří mezi nejprestižnější americké univerzity. Měl jsem pocit, že než začnu do něčeho kecat, musím něco pořádně umět – a pak se vrátit domů. Nebylo pro mne představitelné, že i ti, kdo tenkrát řídili transformaci, také téměř nic nevěděli, avšak ochotně improvizovali a riskovali budoucnost ostatních. To, že nakonec u většiny převážily osobní zájmy, dodalo celému experimentu z pohledu veterána z Národní třídy velmi hořký nádech.
LN: A jak jste se v Americe prosadil? Kam jste to dotáhl?
Nejdříve jsem dělal doktorát v oboru geofyziky, ale titul Ph.D. jsem nezískal. Studium jsem ukončil předčasně, protože jsem chtěl jít do praxe. Nastoupil jsem do tehdy nejlepší firmy na světě ve svém oboru, do Geraghty & Miller. Zde jsem vyřešil několik skutečných problémů, například úkol kolem znečištění podzemních zásob pitné vody pro New York City po továrně zbrojařské firmy Northrop Grumman, která vyráběla stíhačky F-16. Několikrát mě povýšili, dali mi různé ceny, ale i tak jsem podlehl mámení Wall Street a touze dělat něco „důležitého“.
Po studiu oboru financí na Cornellovu univerzitu ve městě Ithaca ve státě New York jsem začal pracovat na Wall Street. Podílel jsem se na velkých transakcích, jako byla například privatizace rafinerií v Itálii, na emisi nových akcií další italské energetické společnosti, ENEL, či privatizaci brazilského Petrobrasu. Pracoval jsem i na fúzích a akvizicích. A vydělával jsem hodně peněz. Jenže pro mne to celé nakonec bylo zklamání, protože nešlo už o čistě odbornou podstatu, ale hlavně o testosteron a politiku.
JAN PRAVDA (57)■ Pražský rodák, původním vzděláním geofyzik. ■ Ve druhé polovině devadesátých let prošel vedoucími pozicemi v předních světových investičních bankách jako například Credit Suisse First Boston v New Yorku a Merill Lynch v Londýně. ■ Absolvoval Univerzitu Karlovu, ale i americkou Cornellovu univerzitu, kde získal titul MBA v oboru financí. ■ V Praze vedl oddělení korporátních financí v Patria Finance a následně v roce 2003 založil společnost Pravda Capital. ■ Je ženatý, má dvě děti. Zajímá se o hudbu, literaturu, filozofii a sporty jako mořský kajak, alpinismus, lyžování a běh. |
LN: Co máte konkrétně na mysli?
Honba za výdělky vede k nákupním horečkám mezi podniky a ty se, ponoukány investičními bankéři, předhánějí v tom, kdo koho dříve koupí a kdo bude větší na trhu. Lidově řečeno kdo ho má většího. Odtud pochází známý finančnický výraz „big swinging dick“, popisující bankéře, který dělá velké transakce, ale zcela bez ohledu na následky. Já jsem prostě nechtěl soutěžit o cenu „big swinging dick“ a zcela se nechat strhnout mamonem.
Osudy některých amerických investičních bank jako například Merrill Lynch i jiných mých bývalých zaměstnavatelů to potvrzují. Společnost First Boston prošla dvěma bankroty a skončila v náručí švýcarské banky Credit Suisse. Takže jsem po zkušenostech ve First Boston šel do investiční banky Merrill Lynch.
Ta zase explodovala během finanční krize v roce 2008. Asi i kvůli chování ředitele, který se věnoval především dekoracím své kanceláře za desítky milionů, skončila za pakatel v náručí Bank of America, která byla tenkrát u nás považována za něco tak nezajímavého jako třeba poštovní úřad. A nakonec jsem se vrátil do Prahy do české firmy Patria Finance, která je dnes už součástí ČSOB a nerozvíjí se tak, jak by bývala mohla. Z Patrie by se býval mohl klidně stát takový středoevropský power-house jako například investiční banka Morgan Stanley v Americe. Dnes už podnikám samostatně, začal jsem se soustředit na investování jiným způsobem, než se to dělalo dříve.
LN: Jak takový nový systém investování vypadá?
Již jsme dokončili a licencovali automatický analyzátor globálního trhu na principu NLAP (Non Linear Asset Pricing), který je několikrát výkonnější než běžný akciový fond. Jedná se o kombinaci fundamentální analýzy, umělé inteligence, ale i trochu přirozené lidské inteligence, abych v době zbožšťování robotů nezapomněl na lidi. Nový systém automaticky analyzuje všech asi sto tisíc obchodovatelných firem po celém světě a vydělává zhruba stejně jako ostatní fondy, ale s mnohem menším rizikem. Věřím, že je to opravdu mimořádná věc, která by se mně a týmu mladých matematiků a ekonometrů bez mnohaletého a soustředěného úsilí nemohla podařit, zejména kdybychom se honili za okamžitým ziskem postaveným na intrikách a politice.
LN: Kdy jste se vrátil do Prahy a co vás táhlo domů?
V Americe jsem poznal pár Izraelců, kteří se navzdory velmi dobrému uplatnění v USA bez váhání vraceli, aby budovali něco doma. Mimořádné úspěchy Izraele v oblasti technologií jsou toho dokladem. A také jsem v New Yorku příliš často poslouchal Novosvětskou symfonii, kterou Antonín Dvořák napsal na stáži v USA. Asi jsem podlehl sentimentu.
Středoevropské prostředí, tak jak jej vidím dnes, je pro takto smýšlející navrátilce ze zámoří velmi nehostinné. Dodnes se mi vybavuje rozhovor s usměvavým předsedou Fondu národního majetku o nepochopitelné diskvalifikaci společnosti Patria Finance, kde jsem vedl poradenský tým, z procesu privatizace Unipetrolu kvůli mimořádně nízké ceně, kterou jsme za poradenství na straně prodávajícího, tedy českého státu, požadovali.
LN: Co konkrétně řekl šéf FNM a kdo to byl?
Nechci jmenovat. Řekl něco v tom smyslu, že „je mi líto, máte sice nejlepší cenu, ale někomu se to tady nelíbí, je to nekalá konkurence a já s tím bohužel nehnu“. Tenkrát hovořil jako bezmocný úředníček, který o ničem nerozhoduje. Přitom o privatizaci Unipetrolu sotva mohl jiný místní poradenský tým vědět více. Takže jsme byli odmítnuti kvůli mimořádně nízkým poplatkům, což je jako vystřižené z Kafkova románu – nepochopitelné, neviditelné zlo. A nakonec výsledkem byla kauza pět českých na stole (případ, kdy šéf kabinetu premiéra Stanislava Grosse Zdeněk Doležel měl v roce 2005 po polském lobbistovi Jacku Spyrovi požadovat pět milionů korun za to, že v privatizaci českých rafinerií zlepší postavení firmy, kterou Spyra zastupoval – pozn. red.)
LN: Byl jste pryč v 90. letech, zrovna v době, kdy se v České republice v oblasti ekonomické transformace, jejíž součástí byla i privatizace, tzv. kalila ocel. Nelitujete toho? Dnes byste mohl být dolarovým miliardářem!
Na toto neexistuje jednoduchá odpověď. I když vlastně existuje. Velmi pravděpodobně bych byl miliardářem. Počítal jsem to. (smích) Ale jak někteří víme, peníze nejsou všechno. Avšak opačný výrok, že peníze jsou všechno, evidentně diktoval a dodnes diktuje způsob chování mnoha bohatých Středoevropanů. Proto bych s většinou privatizačních miliardářů neměnil, neboť tak jako oni ani já bych nejspíše nezvládl udržet si zdravou perspektivu, že peníze nejsou všechno. Byl bych patrně méně šťastný než dnes. Vedl bych život boháče: dnes golf a luxusní šampaňské s ještě luxusnějšími modelkami, zítra lyžovačka ve Špindlerově Mlýně s osobním trenérem, pozítří Dubaj bez trenéra, zato ale s nějakým ministrem a pak honem za dalajlámou do Tibetu. To poslední by mne možná zajímalo… (smích)
LN: Vyhovuje vám český kapitalismus?
Samozřejmě, že nevyhovuje. To, že bez korupce jednoduše nelze pracovat pro stát, jak jsem již zmínil privatizaci Unipetrolu, i navzdory tomu, že člověk jako já chce opravdu jenom přispět a přiměřeně vydělat, je opravdu vážný problém. Jenže příležitost dostane většinou na politiky napojený intrikán, který musí vydělat desetkrát víc, než je normální. Mohu citovat autentického lobbistu převlečeného za právníka: „Za míň než milion nevstanu z postele.“
Ale nechci to dále omílat, vždyť o všudypřítomné korupci, o konfliktech zájmů či o nevymahatelnosti práva píšete vlastně v novinách už skoro třicet let. Jsou to důsledky nejen transformace po roce 1989, ale možná posledních 500 let středoevropské historie. Proto jsou Středoevropané jiní než Skandinávci, Američané nebo Izraelci. Jedna z teorií tvrdí, že zde dochází k negativní selekci, zůstávají ti „špatní“ a ti „dobří“ utíkají pryč. Problém je, že ani Amerika dnes není přesvědčivou baštou svobody, tak jak jsem USA zažil já.
LN: Jaké chyby se udělaly v devadesátých letech?
Abych nezabíhal do technikálií a nebyl po bitvě generálem, tak se omezím jen na charakterové vlastnosti privatizátorů, které trvale prorůstají střední Evropou a které mělo Havlovo vedení zastavit. Transformace nebyla nic, co by připomínalo například budování izraelského státu. Ano, stále se mi toto přirovnání vybavuje, protože jsem nedávno četl knihu Dana Senora a Saula Singera Start-up Nation, příběh izraelského hospodářského zázraku, a vidím ty rozdíly velmi zřetelně. Žijeme v desetiletí tzv. start-upové horečky a všichni marně bádají nad tím, jak být Izraelem, který s upřímnou a rozhodnou vizí něco obdivuhodného vybudoval.
Česká transformace byla taková velká národní malá domů, mezi Švejkem zalezlým ve státem vlastněné bance a Švejkem zalezlým v bývalém státním podniku, který byl zařazen na privatizační seznam. Ani jeden z nich neměl zájem o opravdové přebudování ekonomiky a společnosti. Jinak by neseděli na vyhřáté židli v socialistické bance nebo v socialistickém podniku. Mezi tyto Švejky se tu a tam vedral dravější, ale bohužel o nic státotvornější podnikatel, a ten obral všechny kolem, aniž by na něj někdo dohlédl.
Mezi těmito dravci-podnikateli je sice pár výjimečných, kteří pokračovali v budování již svých podniků, ale nevím o žádném takovém, který by si odpustil pustošení začínajících demokratických institucí formou korupce. To je ta nejzávažnější obecná chyba: pustošení rodících se demokratických institucí korupcí, dříve než tyto mohly začít plnit svoji funkci.
Proto dochází k extrémním jevům jako vražda novináře Jána Kuciaka. A zde je třeba varovat a vrátit se k USA. Americké a britské staleté demokratické instituce se dnes otřásají v základech. Nevím, proč věřit, že naše středoevropské zpustošené rychlokvašky, mám na mysli instituce, něco vydrží v době vážné krize. Je dokonce pravděpodobné, že se kruh opět uzavírá a že ti bohatí, kteří tyto instituce ničili, se na ně nebudou moci spolehnout při ochraně svého bohatství před rozzuřeným davem v době krize, která přijde. Střední Evropa představuje pro rozzuřený dav velmi úrodnou půdu.
LN: Není tajemstvím, že jste ve společnosti Patria Finance pracoval pro Zdeňka Bakalu, jehož angažmá v OKD, ať se jedná o samotné doly, či o osud více než 40 tisíc hornických bytů, se dává za příklad špatně provedené privatizace. Jak byste ho popsal?
Rozhodný, odvážný, na první dojem přátelský. Míval jsem jej docela rád, byli jsme skoro přátelé. Dnes už vím, že byl i nezodpovědný. Můj dojem byl, že vždy dával přednost intrikám před prací, lobbistům před poctivými lidmi, i těmi, co opravdu něco umějí. To jej podle mě dostihlo v OKD, které získal intrikami, ale již neměl kolem sebe nikoho dost silného, aby to uřídil a hlavně korigoval smysl celé akce. Někoho, kdo by mu řekl „Dost, dluhů máme moc!“ nebo „Dost, byty musíme vrátit!“ Je to velká škoda pro střední Evropu. Zdeněk nevyužil šanci zanechat velmi pozitivní stopu na středoevropském kapitalismu a demokracii. Mohl se stát Václavem Havlem středoevropského kapitalismu. Tak jsem jej já chápal v roce 1998. Havel by na něj dnes asi hrdý nebyl. Knihovna neknihovna(americký finančník českého původu Zdeněk Bakala, který OKD nejdříve finančně vysál a pak nechal doly zbankrotovat, dlouhá léta štědře financuje Knihovnu Václava Havla, v jejíž správní radě post místopředsedkyně zastává finančníkova žena Michaela Bakala – pozn. red.).
LN: Co si myslíte o kuponové privatizaci?
Byl to nedotažený experiment ignorující dobře míněné rady zkušených. V případě Škody Auto se to obešlo bez kuponovky, to je třeba Zdeňku Bakalovi, který při privatizaci mladoboleslavské automobilky radil státu, uznat. Kuponovka není něco, na co mají být autoři hrdí, není to know-how, co lze vyvážet do světa jako nějakou ekonomickou teorii nebo dokonce školu à la Rakouská škola Friedricha Augusta von Hayeka. Nikde, kde se to provozovalo, od Šumavy přes Tatry až k Uralu, to nedopadlo úplně dobře, protože v tomto modelu chybí funkční kapitálový trh, inovace váznou, nůžky mezi bohatými a chudými se otevírají rychleji.
LN: Co říkáte stavu, že v České republice po třiceti letech kapitalismu je prakticky celý finanční sektor v rukou zahraničních subjektů? Je to světový unikát…
Je to kvůli té již zmíněné celostátní malé domů mezi Švejkem v bance a Švejkem v průmyslovém podniku. Je smutné, že celý finanční sektor privatizátoři prodali pět minut po dvanácté, navíc za směšné peníze, přestože zde byly banky, které nebyly zcela prohnilé.
LN: Někdo by na to mohl říci, že jen kritizujete. Proč nejdete napravovat nepravosti, bojovat proti korupci? Nepřemýšlel jste o tom, že byste nabídl státu svoje služby a vstoupil do politiky?
Dobrá otázka, samozřejmě že přemýšlel. Služba je i tento rozhovor, protože jsem upřímný, věnuji tomu čas a i to má svá rizika, přesto to dělám, protože toto téma je nejdůležitější, jaké máme v době, kdy bilancujeme uplynulých třicet let. Služby jsem mnohokrát státu nabídl, ale vždy to nakonec dopadlo tak, že součástí poptávky ze strany státu byla nějaká křivárna, malá nebo velká domů. Nemá to smysl.
Bojuji tak, že se na korupci nepodílím a o to víc makám. Vstoupit do politiky je pro mne, kdo bere věci vážně, dnes neproveditelné. Myslím, že by mne v tom bahně rychle utopili. Kdyby společnost dospěla do takového stavu, že bude prokazatelné, že jsou lidé ochotni za změnu obětovat své středoevropské pohodlíčko, tak jsem připraven přiložit ruku k dílu. Jinak jsem se svým životem spokojený. Mám skvělou rodinu, jsme zdraví, máme mnoho zájmů, dokážeme se radovat z lecčehos.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
