Stát v 90. letech málo chránil domácí trh, myslí si bývalý šéf svazu průmyslu Stanislav Kázecký
Premium
Seriál
PRAHA -
Někdejší šéf svazu průmyslu Stanislav Kázecký považuje za chybu, že stát v 90. letech málo chránil domácí trh, zatímco země EU to dělaly běžně.„Chyběla podpora firem, byla to absolutní nepodpora při vývozu,“ vzpomíná na porevoluční dobu Kázecký, který 45 let profesního života věnoval výrobci vzduchotechnických zařízení ZVVZ Milevsko.
„Když byl ministrem zahraničí Josef Zieleniec, vysloveně zakazoval pracovníkům ambasád, aby pomáhali českým firmám. Odvolával se při tom na to, že vídeňské konvence zakazují diplomatům míchat se do obchodu.“
LN: Kde jste byl v listopadu 1989?
Hned po Vysoké škole ekonomické jsem nastoupil do obchodního oddělení ZVVZ Milevsko, největšího československého výrobce vzduchotechniky. Na konci 80. let, kdy už se situace uvolňovala a nezáleželo na nějakém politickém přesvědčení, jsem byl obchodním náměstkem. A v říjnu 1990 jsem byl pověřen řízením podniku.
LN: Cítil jste na konci 80. let, že se něco začíná dít?
Samozřejmě, ani na podnikové úrovni to nešlo necítit. Už za komunistického režimu se uskutečňovaly volby ředitelů. Já jsem se jich jednou zúčastnil, ale neuspěl jsem. Což možná bylo štěstí – pak přišel listopad 1989 a pro lidi, kteří byli v té době vedoucími představiteli firem, třeba i nezaslouženě, nastaly potíže. Při té turbulenci, která tehdy nastala a kdy převládal názor, že všechno bylo špatně a že teď to bude mnohem lepší, to řada lidí neustála. Vzniklo něco jako podniková rada, kde byli zástupci Občanského fóra a ministerstva průmyslu, pod nějž ZVVZ spadalo. Pověřovací dekret ředitele mi předával v říjnu 1990 ministr průmyslu Miroslav Grégr.
LN: Jaké to bylo, být najednou zodpovědný za celý podnik?
Jednou rovinou byla sociální stránka věci. V roce 1990 bylo v podniku 3100 lidí. A po 13 letech, kdy jsem z funkce generálního ředitele na základě vlastní žádosti odcházel, těch zaměstnanců bylo 1100. Milevsko přitom mělo deset tisíc obyvatel, takže situace s odchody lidí tehdy byla složitá. Nicméně to neznamenalo, že bylo všech těch asi 2000 lidí natvrdo propuštěno.
Byly tam uklízečky, zaměstnanci kuchyně, celá řada servisních činností, které se pak osamostatnily a které ZVVZ i nadále využívalo. A řada lidí odešla dobrovolně, bohužel to byli většinou ti nejschopnější, kteří pak privatizovali různé jiné aktivity. Vznikla celá řada firem a firmiček, které se živily hlavně vzduchotechnikou. Přesto zajištění toho procesu odchodů a jeho strávení nebylo jednoduché.
LN: Proč?
Dalším problémem byl rozpad východních trhů. My jsme sice něco vyváželi také do západních států, ale naším hlavním trhem byl tehdejší sovětský blok. A nacházet zakázky bylo v té době velmi složité. Doposud byly sortiment i dodávky centrálně plánovány, takže jsme byli na dva roky dopředu vyprodáni, a protože naše odběratelské firmy neměly devizy, tak na nás byly odkázané. A pak se to najednou otočilo a všichni, především elektrárny, cementárny a hutě, mohli dovážet z ciziny. Tak jsme se najednou dostali do situace, kdy nejenže jsme nebyli vyprodáni, ale museli jsme otočit a začít přesvědčovat zákazníky.
Na náš trh vkročily západní firmy, které zvaly naše odběratele na prohlídky zařízení do zahraničí. My jsme doposud byli dodavateli odprašovacích zařízení například pro již zmíněné cementárny. Jenže ty pak byly privatizovány zahraničními firmami a ty si začaly přivádět své tradiční dodavatele těchto zařízení z Itálie, Francie a Německa. To pro nás znamenalo ztrátu zakázek stejně jako třeba pro Přerovské strojírny, které pak kvůli tomu vlastně skončily.
LN: Jak jste zakázky sháněli?
Hlavní byly osobní vztahy. Já jsem profesí obchodník a kromě dvou atributů, že musíte mít kvalitní výrobek a že musíte být cenově a termínově v souladu s požadavky zákazníka, musíte být neustále v terénu. Takže jsem většinu pracovního času trávil schůzkami s vedením odběratelských firem a lobbováním. Naším sortimentem byla těžká vzduchotechnika. Pomohly nám dodávky pro jadernou elektrárnu Temelín a Mochovce, kde jsme se stali generálním dodavatelem vzduchotechniky. Systém prodeje je samozřejmě jiný, než když prodáváte textilní zboží nebo nábytek. Roli zde hrají dlouhodobé vztahy s odběrateli. V pražském metru je třeba do dnešní doby ve všech tunelech a stanicích naše odvětrávací zařízení. Musíte odběratele přesvědčit o tom, že vaše zařízení je kvalitní, a cenově musíte být akceptovatelní.
LN: Jak hodnotíte ekonomickou transformaci?
Po bitvě je každý generálem. Ve vašich rozhovorech s hlavními architekty a prosazovateli transformace jsem si přečetl protichůdné názory. Na jedné straně třeba exministra průmyslu Grégra a na druhé straně názory pana Dušana Třísky. Tak složitý proces, který jsme tehdy absolvovali, proběhl v rámci tehdejších možností poměrně dobře. I když to srovnáme s okolními státy jako Polsko, Maďarsko, NDR. Čímž ovšem nechci říci, že některé věci nešlo udělat lépe...
LN: Které třeba?
Když se na transformaci podívám z pohledu mikroekonomiky, tak byl určitě problém v takzvaných úvěrech na trvale se obracející zásoby (tzv. TOZ úvěry – pozn. red.). Za minulého režimu totiž podniky neměly žádné peníze, protože stát jim bral veškeré zisky i finanční přebytky a následně jim na základě centrálního plánu dával peníze na plnění přidělených úkolů. Pak na začátku 90. let vznikla Konsolidační banka (KoB), kam se ty staré TOZ úvěry převedly. A podniky byly najednou v novém režimu odkázány na normální úvěry, které ovšem měly úrokovou sazbu 20 či 22 procent. A k tomu byly zavedeny daně, které zpočátku představovaly třeba 60 procent. Podniky neměly žádné finanční zdroje, místo toho měly vysoké úvěrové a daňově zatížení, do toho většina z nich měla problém se získáváním zakázek. Myslím, že se situace průmyslu a podniků mohla řešit lépe.
LN: Jak?
Určitě nižší úrokovou sazbou. Stejně většina firem pak své úvěry nesplatila, spadly do té Konsolidační banky. My jsme začínali s TOZ úvěry ve výši asi 350 milionů korun. Spláceli jsme je sice pravidelně, ale tekla z nás u toho krev. A když jsme se dostali na 220 milionů a já jsem viděl, že řada podniků tyto své úvěry nesplácí a že se tak moc neděje, tak jsme splácení zastavili a začali jednat s Konsolidační bankou.
Pak nastala zajímavá okolnost, kdy nám byla zakázána dodávka vzduchotechniky do jaderné elektrárny Búšehr v Íránu – parlament na to někdy na konci 90. let, předsedou Poslanecké sněmovny byl tehdy Václav Klaus, dokonce vydal speciální zákon. A ten platí dodnes.
LN: O jaký zákon tedy šlo?
Zákon o zákazu dodávek ZVVZ pro jadernou elektrárnu Búšehr. Měl jen dvě stránky – na jedné text, na druhé už jen podpisy. Důvody byly politické, byť tehdy na Írán nebyly uvaleny žádné sankce, sankce byly proti Iráku.
My jsme tehdy jednali s ruským dodavatelem jaderných elektráren. A na té smlouvě už scházel jen můj podpis. Ale ukázalo se, že to politicky nebylo vhodné, a jiná možnost než to zakázat zákonem prakticky nebyla. Tehdy stejně jako teď platilo, že představenstvo musí jednat s péčí řádného hospodáře. A nepodepsat zakázku, z níž plyne značný zisk, by šlo velice jednoduše kvalifikovat, jako že s péčí řádného hospodářské nejednáme. Přičemž akcionářů, kteří by nás bývali teoreticky mohli vinit, bylo hodně. Takže aby se představenstvo nedostalo do právních problémů, šlo to udělat jedině takhle.
LN: Jak to pokračovalo?
Kvůli zákazu jsme chtěli nějakou kompenzaci. Výsledkem bylo, že nám KoB ve spolupráci s ministerstvem průmyslu úvěr odepsala. A to tak, že stát v hodnotě toho úvěru navýšil základní jmění ZVVZ. Stát se tím znovu stal vlastníkem 13 procent naší firmy.
LN: A to bylo špatně?
To bylo dobře, bylo to lepší než mít těch 220 milionů. Ale to byl mimořádný případ. Většině firem se tohle nepodařilo. Ovšem náš podnik byl tím zákazem vyvézt naše zařízení do Búšehru skutečně poškozen. Šlo o dodávku v hodnotě několika desítek milionů amerických dolarů; kurz dolaru byl v té době kolem 30 korun... A znovu zdůrazňuji, že na Irán tehdy žádné sankce nebyly. Požádali jsme o vývozní povolení, to jsme od ministerstva průmyslu dostali.
LN: Vraťme se ještě k transformaci. Které věci byly podle vás špatně?
Chyběla podpora firem. My jsme dodávali odprašovací zařízení pro všechny elektrárny v tehdejším Československu. A v roce 1989 se začalo dělat odsíření elektráren, do té doby se nedělalo. Respektive se k nám dovezlo zařízení ze Sovětského svazu, u nějž se ukazovalo, že není moc funkční. Tak jsme začali vyvíjet vlastní odsiřovací zařízení a měli ho brzo i odzkoušené, takže jsme získali i zkušenosti se zařízením tohoto druhu.
A když začala více než z poloviny státní energetická firma ČEZ připravovat odsíření svých elektráren, nabízeli jsme na pozadí získaných zkušeností, že koupíme licenci a budeme jim zařízení dodávat. Jednal jsem o tom s řadou ředitelů elektráren a s politiky, ale neměli zájem. Teď jsem mluvil konkrétně o ZVVZ, ale myslím, že podporu by si bývaly zasloužily i jiné firmy.
LN: A kdo pak ty zakázky na odsíření dostal?
Japonci, Nizozemci, Francouzi. Dopadlo to nakonec tak, že téměř na každé elektrárně bylo odsiřovací zařízení od jiné firmy...
LN: Tuhle zakázku chtěla i Škoda Plzeň. Její někdejší šéf Lubomír Soudek v rozhovoru pro LN naznačil, že za roztříštěným nákupem zařízení byly provize tehdejších ředitelů elektráren...
O tom nic nevím.
LN: Vidíte ve vztahu k politice tehdejších transformačních ekonomů ještě nějaké kdyby?
Absolutní nepodpora při vývozu. Konkrétně v době, kdy byl ministrem zahraničí Josef Zieleniec. Ten vysloveně zakazoval pracovníkům ambasád včetně těch, kteří tam původně byli jako obchodníci, aby pomáhali českým firmám. Odvolával se přitom na to, že vídeňské konvence zakazují diplomatům míchat se do obchodu, když to řeknu zjednodušeně. Přitom třeba speciálně v tom odsíření francouzský či holandský velvyslanec lobbovali za to, aby jejich firmy tu zakázku dostaly. Pak se to zlepšilo, ale za Zielence to bylo opravdu tristní.
LN: Jak se vlastně ZVVZ privatizovalo?
Byli jsme v druhé vlně kuponové privatizace, na kupony šlo 92 procent našich akcií, protože kromě Restitučního fondu dostalo pět procent město. Po skončení druhé vlny bylo v podniku šest větších vlastníků. Byly to privatizační investiční společnosti bank – České spořitelny, Investiční a Poštovní banky, Agrobanky, z nebankovních například společnost Expandia. Větší vlastníci měli asi 60 procent a zbytek byl rozdělen mezi drobné akcionáře včetně zaměstnanců.
LN: Co říkáte tehdejšímu „bankovnímu socialismu“?
Všechny banky vlastněné státem měly svoje investiční společnosti, které po privatizaci vlastnily bývalé státní podniky. Takže to vlastně nebyla skutečná privatizace. Ale asi to tehdy jinak nešlo.
který 45 let profesního života věnoval výrobci vzduchotechnických zařízení ZVVZ Milevsko.
Vedou se diskuse o tom, že mělo být více přímých prodejů a la Škoda Mladá Boleslav. Také si to dovedu představit, ale nebylo to tak jednoduché, když víme, jak dopadly snahy prodat Škodu Plzeň (o koupi se zajímalo několik velkých zahraničních firem, ale po mnoha měsících jednání skončila neúspěšně – pozn. red.). Nedotáhlo se to do konce a nakonec podnik získal Lubomír Soudek. Já ale Soudka nevidím tak negativně. Já jsem viděl v ZVVZ v menším, s čím se potýkal. Vzhledem k tomu, jak široký sortiment měl na hrbu, byť dobrovolně, tak si nemyslím, že s tím mohl dělat nějaké zázraky. Takže když se podívám na tohle, tak si myslím, že kuponová privatizace nebyla špatným krokem.
Co ale považuji za diskutabilní: poté, co akcie do své správy převzaly investiční společnosti a fondy, tak se – když to zjednoduším – tihle správci díky tehdejší zákonné úpravě často stali majiteli těch akcií. To nebylo košer. A myslím, že tohle považoval za chybu i tehdejší ministr privatizace Tomáš Ježek (tehdy v ODA) a že proti tomu svého času vystupoval. Ale na druhou stranu, tohle z pohledu mikroekonomiky privatizovaných firem nehrálo žádnou roli. Kromě některých extrémních případů – pokud je ti noví majitelé nevytunelovali.
LN: Proč tedy Škoda Plzeň nakonec musela být rozprodána po kouscích a část poslána do konkurzu?
Nechtěl bych teď vystupovat nějak kriticky, jako že všemu rozumím. Ale tam prostě byl z mého pohledu hrozně široký rozsah výroby. Slévárna, ocelárna, výroba počínaje elektrárnami přes jaderné elektrárny až třeba po plechovky na pivo. Bylo tam asi 30 eseróček a Soudek ten konglomerát neustále rozšiřoval. Ovšem Škoda dopadla výrazně lépe než ČKD...
LN: Zmínil jste se o nedostatečné podpoře exportu...
Ze začátku hlavně byla nepodpora – abych použil výrazivo jednoho našeho čelného politika minulé doby... Ale pak se ukázalo, že tato země vždy vyráběla více, než kolik bylo potřeba, že byla vždy závislá na exportu. A to nám zůstalo dodnes.
V této souvislosti bych řekl ještě jedno: škoda, že jsme nezavedli euro. Je to důležité pro průmysl a mohli jsme z toho profitovat jako Slovensko. Víc než 80 procent vývozu jde do Evropské unie, z toho 64 procent do eurozóny, především do Německa, firmy mají účty a úvěry v eurech. Je to handicap i z hlediska občanů. A má to dopady i na investice sem do Česka. Investoři jdou raději tam, kde je euro. Odrazuje to také zahraniční turisty. Teď jsem cestou sem (v pražské) Vodičkově ulici viděl opravdu velké fronty lidí u směnáren. Za negativní považuji také devizové intervence, které prováděla naše centrální banka v nedávných letech. Byl to doping v době, kdy to nebylo třeba. Navíc má dnes ČNB na účtech obrovské množství eur se všemi dopady, které to přináší. A euro také znamená politické ukotvení.
LN: Jak vidíte dnešní stav ekonomiky? A co říkáte kritice, že nás vysávají dividendy odtékající do zahraničí?
Odliv dividend je spojen s tím, že u nás investovali zahraniční investoři. A ti chtějí efekt ze svých investic zpátky. Ne že by se mi to líbilo, ale tak to prostě je. Hovoří se také o tom, že jsme montovna. Mě se nezdá, že bychom byli jen montovna. Spíš bych řekl, že jsme velkoskladem. Když jedete od Prahy po dálnici třeba na Brno nebo na Plzeň, tak vidíte spoustu skladovacích prostor...
Na druhou stranu je tu celá řada firem, které jsou velice úspěšné, jako třeba výrobce nemocničních lůžek a příslušenství Linet. A jsou tu další, které ještě nejsou tak známé, ale které mají sofistikované produkty. Navíc se i průmysl mění, překlápí se do IT. Mimochodem – když začala transformace, tak už ve světě probíhala globalizace a spousta výrob se přenášela do Číny, do Vietnamu a do dalších zemí s levnou pracovní silou. To například zlikvidovalo český textilní průmysl. Byla to první věc na ráně, protože se veškerý textil začal dovážet z levnější Číny. Protože jsme úplně otevřeli náš trh zahraničí, dost rychle jsme se otevřeli světu...
LN: Takže myslíte, že to otevírání se světu mělo být pomalejší?
Myslím, že ano. Aspoň některé obory jsme měli chránit víc.
LN: Jakou formou?
Třeba cly nebo netarifními bariérami. Třeba pro ZVVZ prostě nebylo možné prorazit na německém trhu. My jsme jako dodavatel vzduchotechniky vyrobili díly, ale pak jsme to zařízení museli na místě u zákazníka smontovat. A tady jsme naráželi na takzvané netarifní bariéry. Měli jsme prostě problém, aby nám Němci nechali naše montéry třeba velký třímetrový ventilátor smontovat. Do cesty se nám stavěly německé odbory, protože naši lidé byli levnější. Anebo jsme nabízeli odvětrávání tunelu ve Švýcarsku – tam byl předpis, že dodavatel musí souhlasit, že 30 procent dodávky musí být přímo z místního kantonu.
Tady u nás se takové věci, že by bylo možné je také uplatnit, vůbec nebraly v úvahu. A to ještě po vstupu Česka do Evropské unie tam naši lidé po určitou dobu nesměli pracovat. Země EU se takhle bránily vstupu levnějších pracovních sil na jejich trh. My jsme se místo toho světu otevřeli absolutně.
Na jedné straně nás to naučilo rychle plavat, ale někdo se utopil. Na druhé straně to má svá pro a proti. Například bývalé NDR pomohli, ale většina východoněmeckých podniků skončila a nastal exodus lidí do západního Německa. Ovšem všechno bylo tehdy daleko složitější a ze zpětného pohledu se nedostatky vidí lépe než v momentě dění...
STANISLAV KÁZECKÝ (71)■ Vystudoval VŠE v Praze, kde po inženýrském titulu získal ještě titul kandidáta věd. Poté v roce 1972 nastoupil do podniku ZVVZ Milevsko, s nímž spojil následujících téměř 45 profesních let.Před listopadem 1989 byla firma největším československým dodavatelem vzduchotechnických zařízení. Její zařízení dosud fungují v pražském metru, v tunelech a dolech, v klasických i v jaderných elektrárnách. ■ V letech 1991–2003 stál Kázecký v čele firmy, poté až do roku 2017 působil v různých funkcích v představenstvu a dozorčí radě ZVVZ. ■ Roku 1994 se stal viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR (SPČR), v letech 2001–2004 svaz vedl. Poté v SPČR až do letošního dubna působil v různých funkcích. ■ Je také předsedou dozorčí rady Nemocnice Písek a členem dozorčí rady Jihočeských nemocnic. |
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
