Privatizace velkých českých bank přišla v nevhodnou dobu, říká bývalý člen bankovní rady ČNB Racocha
Premium
Seriál
PRAHA -
Kdyby banky byly soukromé dřív, jistě by přestaly poskytovat starým i novým podnikům měkké úvěry, které se pak nesplácely, myslí si Pavel Racocha, bývalý člen bankovní rady České národní banky, zodpovědný v 90. letech za dohled nad bankami.
Série krachů malých bank a miliardové injekce státu do očištění těch velkých, jež stály podle odhadů 300 až 500 miliard korun, jsou transformačními náklady, které stát přesunul do bankovního sektoru. „Nejsou to peníze, které se ztratily nebo byly ukradeny,“ říká Racocha. Tyto peníze šly na mzdy v potápějících se podnicích a zabránily masovému nárůstu nezaměstnanosti, vysvětluje.
LN: Jak hodnotíte ekonomickou transformaci?
Je to jednoznačný úspěch. Protože dneska, po 30 letech, máme restrukturalizovanou funkční ekonomiku s velmi silným bankovním sektorem. Je dobré se podívat zpátky na to, kde se ekonomika na konci 80. let nacházela.
LN: A jak tedy vypadala československá ekonomika na konci 80. let?
Stačí se projít po ulici jakéhokoliv českého města a ten rozdíl je vidět na první pohled: všechno je krásně opravené. Nevím, zda si pamatujete, jak před Listopadem byla všude lešení. Naše ekonomika byla pevnou součástí RVHP (socialistické Rady vzájemné hospodářské pomoci – pozn. red.), což znamenalo, že se nevyrábělo to, co bylo zapotřebí, ale to, co bylo naplánováno. V důsledku nebylo nic k dostání a pokud ano, tak špatné kvality.
LN: Po Vysoké škole ekonomické jste pracoval v Lidovém bytovém družstvu. Jak jste se pak dostal k bankovnímu dohledu ČNB?
Na začátku roku 1991 mě oslovil kamarád z tehdejší Státní banky československé (SBČS), že se začíná diskutovat o zřízení bankovní regulace, bankovního dohledu, a že by to mohla být cesta, jak přispět k přerodu transformační ekonomiky na ekonomiku normální. Docela mě lákalo, že o bankovním dohledu tehdy nevěděl nikdo vůbec nic. Bylo to pole neorané, takže jsem tam viděl určitou příležitost dovědět se něco nového a podílet se na vytváření nového systému.
Je dobré si uvědomit, že přestože se licence novým bankám udílely už v roce 1990, tak bankovní dohled jako takový vznikl až v roce 1992, kdy byl přijat zákon o bankách. Ten platí s mnohými změnami dodnes. Do té doby existoval pouze státní dozor nad bankami, který vykonávalo ministerstvo financí. A se současnou praxí to nemělo nic společného. Byl to dozor nad plněním plánů a podobných věcí, prostě relikt minulosti. Takže první skutečné takzvané obezřetnostní regulace tak, jak je známe dnes, byly vydány až v roce 1992.
LN: Takže všechny ty desítky polistopadových nových bank, které někdy kolem poloviny 90. let zkrachovaly, vznikaly za měkkých podmínek?
V letech 1990 až 1992 vzniklo nějakých 48 nových bank. Licence vydávala SBČS, respektive od roku 1993 ČNB, ale každou z nich po dohodě s ministerstvem financí. Licenční požadavky byly zpočátku velmi mírné a postupně se zpřísňovaly tak, jak se začaly projevovat problémy. Nejprve se dva roky vydávaly licence a teprve pak bylo umožněno ten sektor více regulovat.
LN: Pak se nelze divit, že z těch nových bank se velká část potopila...
Existoval obrovský tlak z politické scény na vznik nových bank. Říkalo se: vpusťme hbité štiky do rybníka, kde se válí staří tlustí kapři – Komerční banka, Česká spořitelna, Československá obchodní banka či Investiční banka –, a vytvořme jim nějakou konkurenci. Potřebujeme banky, které budou financovat privatizaci a obrovský rozmach podnikání.
Po listopadu 1989 tady vznikl možná milion nových podnikatelských subjektů. A pro ty banky – nové, staré, velké, malé – to bylo hrozně obtížné, protože nikdo z těchto podniků a podnikatelů neměl žádnou úvěrovou historii. Účetnictví neposkytovalo všechna potřebná data pro dobrou úvěrovou analýzu, kterou navíc nikdo pořádně neuměl. A neexistoval externí audit.
Ale malé banky na tom byly hůře, protože neměly pobočkovou síť. Tím pádem neměly tolik vkladů od veřejnosti a byly závislé na zdrojích financování od velkých bank. Proto se pak také ty problémy s nesplácenými úvěry před polovinou 90. let projevily nejdříve u malých bank.
LN: Stát zachraňoval také velké banky. Stálo to miliardy...
Příčiny potíží bank byly rozdílné. Základním problémem ale bylo to, že banky poskytovaly úvěry, které jim nebyly spláceny. Ať to bylo nově vzniklým firmám, kterým se z různých důvodů nepovedl jejich podnikatelský záměr, anebo úvěry velkým průmyslovým podnikům. Většina úvěrů, které pak skončily v Konsolidační bance (KoB, byla zřízena na začátku 90. let s cílem převzít od bank špatné úvěry a ty pak řešit – pozn. red.), byly z velkých bank. Bylo to i pod vlivem tehdejší atmosféry. Bankéři se cítili být součástí transformačního týmu a dávali úvěry i těm, kterým by dnes nepůjčili. Takže úvěry byly poměrně snadno dostupné.
Pro velké firmy to znamenalo, že se udržely ještě nějakou chvíli nad vodou, nebankrotovaly – ostatně tu dlouhou dobu nebyl zákon o bankrotu – nepropouštěly, a díky tomu se nezaměstnanost držela na slušné úrovni. Takže by se dalo říci, že si stát odložil část transformačních nákladů do bilancí bank. Místo aby podniky pro roce 1990 rychle krachovaly, se všemi náklady na nezaměstnanost a s tím souvisejícími problémy, tak byl ten problém o pár let odložen tím, že se jim poskytovaly měkké úvěry.
LN: Kolik nás ty transformační náklady odložené do bank stály?
Odhad celkových nákladů je někde mezi 300 až 500 miliardami korun. Ale je třeba říci, že to byla skutečná součást transformačních nákladů. Nejsou to peníze, které se ztratily, byly ukradeny. Jsou to peníze, které byly vyplaceny na mzdách v podnicích, které podniky odvedly formou různých odvodů a podobně. Rozhodně to nejsou peníze, které by z té ekonomiky nějakým způsobem utekly – naopak.
LN: V samotných 90. letech i později se hovořilo o propojení bank s politiky...
V minulosti se různě spekulovalo, zda premiér či vláda dávali příkazy, že má banka dát úvěr tomu a tomu podniku, možná k tomu i došlo. Myslím ale, že k tomu vůbec docházet nemuselo. Věci, jako že podnik potřebuje financování, se běžně projednávaly a nebylo tak nutné dávat žádné přímé pokyny. Na druhou stranu stát jako majoritní akcionář ve velkých bankách byl buď akcionářem v těch velkých podnicích, anebo je zrovna odstátnil, právě prostřednictvím investičních společností těch bank. Takže to bylo poměrně nepřehledné. Ale jednoznačně převažoval ten společný zájem držet velké podniky nad vodou.
LN: Existovalo tedy propojení bank s politiky?
Určitě. Třeba Richard Salzmann, generální ředitel Komerční banky, byl ekonomickým expertem, později senátorem za ODS. Jan Klacek, ředitel Ekonomického ústavu ČNB, byl ekonomickým expertem ČSSD a později generálním ředitelem Investiční a Poštovní banky. Navíc, Praha je relativně malá, a když si vezmete věkovou kohortu lidí řekněme tehdy mezi 40 až 60 lety, tak ti lidé se skoro všichni znali. Do 90. let tady byla jedna jediná ekonomická škola. I v mé generaci to bylo tak, že prakticky všichni, kdo tehdy byli součástí té nově budované ekonomiky, byli mí spolužáci.
LN: Česká spořitelna a ČSOB se privatizovaly v roce 2000, Komerční banka o rok později. Na hlavy tehdejšího Klausova transformačního týmu prší kritika, že to bylo pozdě. Šlo to dřív?
Dobrá otázka, nejednoduchá odpověď. Zaplať pánbůh za to, že se ty banky privatizovaly aspoň koncem 90. let. Na druhou stranu tehdy na privatizaci po měnových krizích v Česku a v jihovýchodní Asii nebyla moc dobrá doba. Začít privatizovat banky dříve by se mi zdálo čistší, ale mělo by to svoje náklady, které nedovedu odhadnout. Kdyby banky byly zprivatizované, zcela jistě by se nějaký čas věnovaly ukotvování vnitřních systémů, zavádění přísnějších pravidel pro řízení rizik. A zcela jistě by přestaly poskytovat ty měkké úvěry. To by bezpochyby vedlo k bankrotu mnoha firem, k výraznému růstu nezaměstnanosti a mohlo by to bývalo mít dopad asi i na společenskou podporu transformačních změn. Takže z politického hlediska asi bylo dobře, že se banky neprivatizovaly brzo, z ekonomického hlediska by asi bývala byla lepší dřívější privatizace.
LN: Jak to vlastně bylo s investičními privatizačními fondy, které zakládaly banky?
Každá banka, která si vytvořila svůj investiční privatizační fond na sběr kuponových knížek a potom investování, bezpochyby přispěla k hladkému průběhu kuponové privatizace. Staly se velmi populárním vehiklem, jak se zúčastnit kuponové privatizace. Bohužel, kvůli tomu, že z bank se kromě úvěrových institucí staly částečně i vlastníci velké části ekonomiky, lze spekulovat o jedné věci.
A sice, že poskytování úvěrů podniků, na nichž měly i svůj vlastnický zájem, nebylo doprovázeno tak přísnou úvěrovou analýzou, jakou mělo. Někdy se tomu říkalo bankovní socialismus. Vznikaly tady velmi obtížně průhledné konglomeráty bankovně-industriálních skupin. Což zcela jistě nebylo dobré pro kvalitu úvěrového portfolia v bankách. Velká řada těchto úvěrů pak skončila v Konsolidační bance. Protože ti, kdo poté privatizovali české banky, s tímto nechtěli mít nic společného.
LN: Jakou část ekonomiky pokrýval tento bankovní socialismus? Tehdy se hovořilo až o dvou třetinách.
To nedovedu říci. Bankovní privatizační fondy byly rozhodně největší. A vzhledem k obrovskému objemu majetku, který se tehdy privatizoval, máte možná pravdu.
LN: Jak jste se v ČNB dívali na problémy pramenící z toho propojení bank se ztrátovými podniky?
Ty problémy vznikaly až později, někde ve druhé polovině 90. let. My jsme zkoumali kvalitu úvěrových portfolií bank, dostatečnost vytvořených opravných položek a s mnohými bankami jsme o tom vedli čilé diskuse. V řadě případů tyto diskuse vedly k navyšování kapitálu bank a dodatečných opravných položek a s mnohými bankami jsme o tom vedli čilé diskuse.
V řadě případů tyto diskuse vedly k navyšování kapitálu bank a dodatečných opravných položek a podobně. Nebylo to tak, že bychom jim mohli nařídit, odprodejte všechny majetkové účasti. Ale snažili jsme se, aby problematická aktiva byla pokryta opravnými položkami.
LN: Co privatizace České spořitelny?
To jsou všechno známé věci. Spořitelně byla před privatizací očištěna bilance od špatných úvěrů, a přesto měl o tu banku zájem jenom jeden jediný zájemce, rakouská Erste.
LN: Státní podíl ve výši 52 procent se prodal za 19 miliard korun. Proč tak málo? Jen výnosy z prodeje aktiv dceřiné investiční společnosti v následujících čtyřech letech činily osm miliard...
Privatizačním poradcem byla renomovaná společnost Merrill Lynch, dělala se hloubková due dilligence, takové to pečlivé zkoumání zdraví banky – a nejsem si vědom toho, že by tam byly nějaké nestandardní věci. Samozřejmě, bylo tam očištění od špatných úvěrů, které stálo víc, než kolik stát za ten svůj vlastnický podíl dostal. Že byl jen jeden zájemce o koupi, to mohu potvrdit.
LN: Čím to bylo? Navíc Erste byla ve srovnání se Spořitelnou trpaslík.
Erste měla relativně nové vedení, Andrease Treichla, který teď odchází do důchodu, ale tehdy tam přišel jako nová krev. A z té spořitelní kasičky chtěl udělat minimálně regionálního hráče. A tehdy nastala ta doba jeho akvizic v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a v Rumunsku. Možná to bylo tím, že Česká spořitelna byla vnímána jako velmi konzervativní, ne úplně transformovaná, ne úplně hbitá a efektivní banka. Navíc v zemi, která se trápí se svou transformací. Takže velcí hráči neměli podle mého názoru o tento typ finanční instituce zájem.
LN: Za svůj 60procentní podíl v Komerční bance ovšem stát dostal od Société Générale 40 miliard...
Komerční banka měla úplně jiné portfolio. Měla mnohem víc korporátních klientů, takže ovládnutím banky se její nový majitel dostal k velké části podnikového sektoru. Zatímco Spořitelna ještě z dob socialismu sloužila spíše jako obrovská kampelička, kam si chodili ukládat drobní střadatelé, a pak ty peníze poskytovala jiným bankám, které je půjčovaly dál.
LN: Jak to bylo s Investiční a poštovní bankou? Proč zkrachovala?
Investiční banka, později po fúzi s Poštovní bankou Investiční a poštovní banka (IPB) vznikla počátkem 90. let jako specializovaná banka. Velmi brzy se z ní stala univerzální banka. Dlužno přiznat, že na rozdíl od České spořitelny, která se po Listopadu nijak neměnila, nebo od Komerční banky, která při svém vzniku získala pobočky při své delimitaci ze státní banky, IPB pobočky neměla. A musím říci, že byla bankou docela inovativní, velmi podnikavou. A během pár let obsluhovala možná dvacet procent české ekonomiky. Bohužel to, co ta banka podle mého názoru nezvládla, byla řádná správa společnosti.
LN: Co konkrétně?
Banka se pouštěla mnohem více než ostatní banky do skupování podílů v různých podnicích a vytváření nejrůznějších struktur, které nebyly úplně průhledné. To by na jednu stranu nebylo nic tak špatného, na druhou stranu na tyto investice poskytovala úvěry různým spřízněným stranám. A je třeba si uvědomit, že to vše bylo financováno z vkladů občanů. To nebylo správné.
A IPB měla takovou dramatičtější historii, kdy koncem první poloviny 90. let stát zvláštním způsobem přišel o majoritu a o možnost ovlivňovat dění v bance. Viděli jsme velké prorůstání IPB do ekonomiky a vytváření velmi komplikovaných struktur. A v určitých chvílích docházelo i k určitému ukrývání aktiv.
LN: Ukrývání aktiv?
Ano. Proto jsme někdy v roce 1999 poslali do banky hloubkovou kontrolu, která se vrátila s alarmujícími zjištěními. IPB se tehdy proti výsledkům kontroly odvolala, odvolání mělo deset tisíc stran. Mezitím se jednalo s externím auditorem, s akcionáři, které zastupovala Nomura, pan Randall Dillard, a celé to dospělo k tomu, že IPB, které už pak nechtěly půjčovat ani ostatní banky na trhu, oznámila ČNB, že není schopná dostát svým závazkům. Proto jsme se tehdy rozhodli na ni uvalit nucenou správu.
LN: Řekl jste, že stát přišel v IPB za zvláštních okolností o majoritu. Co to znamená?
Mám pocit, že někdy v roce 1994 valná hromada navyšovala základní jmění a Fond národního majetku (FNM) se z nějakých mně neznámých důvodů tehdy toho navýšení nezúčastnil. A od té doby stát tahal v IPB za kratší konec.
LN: Nebyla neochota FNM podílet se na zvýšení základního jmění IPB pro ČNB varovným signálem?
Bylo to zvláštní, ale my jsme s tím nemohli nic dělat.
LN: Proč IPB převzala zrovna ČSOB?
Protože byla připravená a byla ochotna o tom převzetí jednat.
LN: A co bylo dál, když ČSOB převzala IPB? Nakolik využila možnost vyvést z převzatého peněžního ústavu špatné úvěry do KoB?
ČSOB kupovala do značné míry zajíce v pytli. V té velice krátké době nebylo možné podívat se na bonitu jednotlivých aktiv. Navíc existovalo asi 20 či 40 miliard aktiv schovaných v těch strukturách na Kajmanských ostrovech, ke kterým nikdo – ani centrální banka – neměl přístup.
Nevěděli jsme, co v nich je. Proto byla ČSOB vydána garance, limitovaná tuším 160 miliardami korun. S tím, že se může rozhodnout do roku 2016 nějaká aktiva do té KoB převést. Zároveň si KoB mohla vyžádat zpětný převod aktiv. K nějakým převodům následně došlo. Myslím, že tam byly i nějaké soudní spory.
LN: Mluví se také o tom, že management IPB dráždil ČNB a bankovní komunitu – to že bylo jedním z důvodů jejího pádu...
Jak už jsem říkal, správa společnosti IPB byla trochu jiná než v jiných institucích, kde je odpovědný management a představenstvo a činnost kontroluje dozorčí rada. V případě IPB to byla dozorčí rada, kdo schvaloval veškeré velké obchody. Takže tam docházelo k určitému míchání pravomocí a odpovědnosti. Ale jinak nevím, jaký typ jednání byste mohla mít na mysli.
LN: Třeba to, že vedení banky nebylo ochotno podat informace ke konstrukci určitých produktů nebo ke konkrétním transakcím.
Je pravda, že když jsme potřebovali zjistit něco ke stavu banky, museli jsme tam poslat své lidi. A že když přišlo těch deset tisíc stran podkladů, indikovalo to určitou snahu řešení těch problémů oddálit a schovat tu vlastní materii v tom obrovském množství papírů.
LN: Bývalý místopředseda představenstva IPB Libor Procházka v rozhovoru pro LN řekl, že banka měla stejně jako ostatní problémy s úvěry kvůli dramatickému zvýšení ceny peněz, ale že jí na rozdíl od ostatních nebylo umožněno vyvést špatné úvěry do KoB. Prý proto, že měla soukromého akcionáře.
Tohle byl hlavní argument společnosti Nomura, hlavního akcionáře IPB, v mezinárodní arbitráži. A musím říci, že ta arbitráž jí dala částečně za pravdu, jakkoliv si myslím, že to úplně takhle nebylo.
IPB nebylo pomoženo nikoliv proto, že měla soukromého akcionáře a stát chtěl zvýhodňovat státní banky. Ale ten rozdíl byl v tom, že ostatní velké banky stát očišťoval proto, aby je mohl prodat za víc peněz. Státní podíly pak byly prodány za 20 až 40 miliard. IPB deklarovala nejpozději od poloviny 90. let, že má silného soukromého akcionáře. A ten podíl státu Nomura nekoupila za desítky miliard, ale pokud si správně vzpomínám, za nějaké tři miliardy. Z toho důvodu se stát podle mého názoru oprávněně domníval, že získat neočištěnou banku za zlomek ceny očištěné je velmi férové. Ale uznávám, že tento argument byl shledán jako oprávněný v mezinárodní arbitráži.
LN: Jak ta arbitráž vlastně dopadla?
Verdikt byl, že se s IPB nezacházelo úplně stejně jako s ostatními. Jakkoliv já si myslím, že pro to byly dobré důvody. Ale arbitráž se moc nezabývala tím, zda byla Nomura poškozena, či nebyla...
LN: Podle Procházky dostala IPB příslib pomoci, něco se mělo podepisovat těsně, snad pár hodin předtím, než tam ten pátek 16. června 2000 přišel nucený správce...
Pokud se něco podepisovalo, tak to muselo být se státem nebo s FNM. K tomu se nedovedu vyjádřit.
LN: Bylo opravdu nutné, aby nuceného správce doprovázela Urna, tedy policejní Útvar rychlého nasazení?
Nebylo. Z ČNB, odkud vycházel námi jmenovaný nucený správce, to bylo do centrály IPB zhruba sto metrů. Urna byla přítomna proto, že při nočním jednání vlády s tím přišel tehdejší ministr vnitra Stanislav Gros (ČSSD). A bylo paradoxní, že tým z ČNB, který nuceného správce doprovázel, čekal před budovou IPB pár minut, než Urna tou spletí jednosměrek nuceného správce do banky přiveze.
Mně jako úředníkovi se zdála přítomnost Urny naprosto zbytečná. Možná to ale mělo působit tak, že někdo statečný přichází do doupěte plného nástrah...
PAVEL RACOCHA (57)■ Vystudoval VŠE v Praze a Columbia University v New Yorku.Po univerzitě nastoupil do Lidového bytového družstva. ■ V roce 1991 nastoupil do České národní banky,kde měl možnost být u vzniku dohledu nad bankami. ■ V letech 1996 až 1997 pracoval jako konzultant ve Světové bance ve Washingtonu. Specializoval se na rozvoj finančních systémů v rozvíjejících se ekonomikách. ■ Poté se vrátil do centrální banky. V roce 1999 jej prezident Václav Havel jmenoval členem bankovní rady ČNB.Za svého působení v ČNB získal pověst muže, který vnesl do výkonu bankovní regulace svěží vítr a cenné znalosti z USA. ■ Po skončení svého mandátu v Bankovní radě ČNB v roce 2005 nastoupil do Komerční banky jako výkonný ředitel interního auditu. ■ V roce 2014 se stal výkonným ředitelem a předsedou představenstva KB Penzijní společnosti. Libuje si, že jeho zaměstnavatel sídlí poměrně daleko od centra Prahy a že tak může – alespoň občas – dorazit do práce na kole. ■ Je prezidentem státní Rady pro veřejný dohled nad auditem. |
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
