Štamgasti si mě v mé vlastní hospodě srovnali, obrečela jsem to, říká v archivním rozhovoru Lucie Bílá
Lucie Bílá otevírá Divadlo Lucie Bílé
| foto: Kateřina Nováková
Premium
Rozhovor
Zpěvačka Lucie Bílá před dvěma roky vyprávěla, kdo u nich doma připravuje bramborový salát, jakou hudbu o svátcích poslouchá a proč vkládá energii do vesnického kulturáku.
Do své šatny v pražském hudebním divadle Karlín, kde už roky vystupuje jako muzikálová Carmen, vchází obtěžkaná taškami a rozdává jídlo v krabičkách. Lucie Bílá v roli svačinářky. Či spíše hospodské – večeři totiž nachystali v kuchyni Formanky kulturního domu ve středočeských Otvovicích, který zpěvačka před třemi lety koupila, když hrozilo, že se ze společenského srdce její rodné vesnice stanou kanceláře.
Pokud tam teď o nedělním odpoledni zajedete, bude všechno tak, jak má: lidé popíjejí u stolů pivo, z televize v rohu zpívá Vanessa Paradis svoje Joe Le Taxi a ve druhém rohu tiše stojí palma. Panuje tam poklidné bezčasí. Obyčejná vesnická hospoda a kulturák, na který je však Lucie Bílá mimořádně pyšná. Tam doma je to vlastně Hana Zaňáková, která si se sousedy na Štědrý večer popřeje klidné svátky, rozpálí purpuru a ke kaprovi si dá salát podle maminčina receptu.
LN: Už víc než měsíc zpíváte skoro denně vánoční koncerty. Vy toho v předvánoční čas asi moc nenapečete, co?
Kdykoliv se mě někdo zeptá, jestli peču vánoční cukroví, odpovídám: „Vy jste asi neviděli můj diář.“ Ale to neznamená, že Vánoce nemám, já je mám už od poloviny listopadu, tou dobou už mi doma svítí stromeček. A když 23. prosince skončím vánoční turné, těším se, že u něj dva dny budu.
LN: A nemáte na Štědrý den naopak Vánoc už dost?
Ne, ne, jediné, co nezvládám, jsou esemesky a maily. To se všem omlouvám. Nechci psát hromadný mail a hromadné přání v mobilu. Snažím se mobilu naopak vyhnout a Vánoce prožívám s lidmi, které mám nejradši.
LN: Co budete dělat na Štědrý den?
Doufám, že už tou dobou budu mít všechny dárky zabalené a budu se těšit, že jako vždycky přijede můj tatínek a přiveze bramborový salát, který dělá podle mámina receptu a který pochopitelně nemá chybu. Před třemi lety jsem u nás v Otvovicích koupila kulturní dům s hospodou, takže dostanu řízky a rybu, kterou si tam objednám. Jediné, na co si nenechám sáhnout, je štědrovečerní stůl. Mám doma obrovský stůl pro asi deset lidí a ten je plný mých andělů a věcí, které mám ráda, které jsem dostala od lidí, které miluju, od syna, od fanoušků. Pustím Popelku nebo nějakou instrumentální hudbu – hlavně nic, co by mi připomínalo práci, žádná Bílá u nás nehraje. A určitě si zapálím purpuru, abych to doma provoněla.
LN: Dodržujete nějaké vánoční rituály?
Mám jen jeden: vždycky před štědrovečerní večeří jdeme v Otvovicích k místní kapličce, kde si se sousedy popřejeme krásné svátky a zapálíme svíčku – jsou tam mé celoživotní kamarádky a lidi, které mám ráda, takže taky taková moje rodina. A pak teprve si jdeme dát toho kapříka.
LN: Když mluvíme o rituálech, jeden důležitý jste nedávno absolvovala: zádušní mši za Karla Gotta v Chrámu sv. Víta. Jak na to teď, s odstupem, vzpomínáte, jaké to pro vás bylo?
Jednou už jsem ze stejného místa Ave Maria zpívala. Šlo o sbírku na tamní varhany – a vůbec mi nedošlo, že tam budu zanedlouho stát znovu, z jiného důvodu. I já jsem patřila mezi ty, kdo si mysleli, že je Karel Gott nesmrtelný a že ho tu máme napořád. Ta mše byl jeden z nejtěžších okamžiků, jaké jsem při zpívání zažila, protože mému tělu se moc nechtělo, srdce mi bouchalo, motala se mi hlava. Musela jsem se nutit normálně dýchat, nutila jsem se smát, aby tvář zmátla duši a ta si myslela, že je všechno v pořádku. Já jsem měla pocit, že to nedám. Ono je těžké v nějakém psychickém vypětí mluvit, natož zpívat. I když si myslím, že mám slušnou techniku, a zpívala jsem už v nejrůznějších stavech, v nemoci i se zlomeninami, tohle bylo jiné – tohle bylo loučení s hodně blízkým rodinným příslušníkem, nás všech. Bylo to těžký.
LN: V rámci vánoční koncertní šňůry jste odzpívala i dva koncerty doma v Otvovicích…
… ty jsou nejvíc!
LN: Čím jsou pro vás jiné než ostatní vystoupení toho turné?
Tím, že nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem tam před lidmi v sedmi letech stála poprvé. Pamatuju si, co jsem měla na sobě, kde seděla moje maminka a co jsem zpívala: byla to oslava MDŽ a zpívala jsem Černé oči, jděte spát. Pamatuju si i pocity, byly zvláštní – chtěla jsem to mít rychle za sebou, ale hrozně mě to na jeviště lákalo.
LN: A co jste to měla na sobě?
Měla jsem krátkou sukýnku, modrou košilku... Vidíte, krátkou sukni nosím pořád – i dneska… Jsem šťastná, že mám příležitost paní učitelce, která mě na to jeviště dovedla, dodnes děkovat. Na všechny koncerty má dveře otevřené a může se svými přáteli přijít – ona je ta, která ve mně možná tu jiskřičku zažehla. I proto jsem si dala úkol zachránit ten kulturní dům nejen pro dnešek, ale i do budoucna. Aby vesnice dál měla místo, kde se lidi scházejí, kde se baví a kam chodí za kulturou.
Kdybychom ten dům neměli, už bychom se neměli kde scházet – a v té vesnici bychom jen bydleli, jen bychom tam spali, nic by nás nespojovalo. Někde se psalo, že jsem kulturní dům zachránila, ale já mám pocit, že on zachránil mě. Já jsem člověk, který potřebuje úkoly. Neříkám, že je mi kabát zpěvačky malej, ale je mi málo dělat jenom lalala a myslet si, že to je všechno, co ode mě lidi potřebují. Musím mít pocit, že jsem platná i jinak: zachránit kulturní dění ve vesnici, kde jsem se narodila a kde mám hluboké kořeny, pro mě bylo zásadní. Teď tam dělám besedy, koncerty, divadla, plesy.
LN: Vedete ten kulturní dům sama?
Mám partu pětadvaceti holek a kluků, se kterými jsem chodila do školky a na základku a se kterými jsme se dřív vídali, když přišli na moje koncerty. Byli i na všech mých premiérách. A to je všechno fajn, ale nedá se to srovnat s tím, když teď jako pořadatelé chystáme sál, připravujeme židle nebo když jsme umývali lustry a snažili se to tam rozhýbat. Dřív se tam totiž konala tak jedna zábava do roka – a teď zveme Jiřinu Bohdalovou, Ivu Janžurovou, byl tam Mirek Donutil, Eliška Balzerová, Hana Zagorová, Zdeněk Troška, Michal David, Olympic, Marta Kubišová…
LN: Už to jsou tři roky, co jste dům koupila. Jak se od té doby vesnice změnila?
Změnilo se hodně. Třeba v té naší partě si už nepovídáme jen o tom, že se moje premiéra povedla, ale najednou řešíme, kolik přišlo lidí, jestli bychom neměli koupit nějaké podsedáky na židle, že by lidi chtěli k čaji med, že by chtěli bernarda, protože jim to druhé pivo nechutnalo… Najednou máme témata. Ten kulturák znamená moc i pro mě, protože se s kolegy nemám šanci potkávat. Já jsem na svém jevišti, zatímco oni na těch svých, takže se nikdy nevidíme. Teď je můžu pozvat a zjistit, jak se mají a co dělají, dozvídám se věci, které by mě ani nenapadly, a ještě tím bavím lidi v sále.
LN: A jak vám jde práce hospodské?
Ona gastronomie vůbec není lehká. Mně se dokonce stalo, že mi lidé přestali do hospody chodit, protože jsem udělala spoustu chyb. Jako první jsem zařídila skvělou kuchyň. Když ji viděl Zdeněk Pohlreich, se kterým jsem se chtěla poradit, řekl mi: „Co blbneš? Tohle nemají ani na kosmické lodi.“ Také jsem zařídila skvělé zázemí a zrekonstruovala byt pro zaměstnance. Jenže jsem to měla udělat naopak. Nejdřív jsem měla zlepšit prostředí pro lidi, kteří tam přicházejí, jinak si strašně rozmazlíte zaměstnance, a nic tím nezískáte. Navíc jsem špatně vybírala lidi. Když jsme spolu mluvili, jejich první otázka byla, kolik budou mít za práci peněz. Když já dostanu příležitost, nikdy se nejdřív nezeptám, kolik za vystoupení dostanu, ale jestli mi to přinese nějakou radost. Číšník, který je víc motivovaný penězi než srdcem, se nebude usmívat.
LN: Teď už víte, jak na to?
Myslím, že už jsem to vychytala: mám fantastického provozního a skvělé kuchaře. Mám tam lidi, kteří jsou srdcaři, kteří tam jsou, protože mají rádi mě, ten prostor nebo tu práci. Vesnice se najednou do hospody vrátila a přitáhla jsem i lidi z širokého okolí, mám plnou zahrádku, plnou hospodu. Že je to nevratná investice, že jsem musela prodat bratislavský byt a byt na Šumavě a že ty peníze tam ještě nejsou ani vidět, to je všechno jedno. Mně to strašně dává – a dává to hodně i lidem, chodí za mnou a říkají: „My jsme se tady učili tancovat, děkujeme. My jsme si tady dali první pusu...“ Já sama jsem tam dostala v patnácti občanku. My to tam milujeme. Kdyby z toho kulturního domu najednou byly sklady nebo kanceláře, tak mi to srdce utrhne. Proto říkám, že ten kulturní dům mě zachránil. Jen už tam nemůžu chodit jako štamgast jako dřív, už jsem v jiné roli. I to je pro mě poučné. A to si pište, že si mě štamgasti srovnali, ti mi dali, ale to je v pořádku.
LN: Co se stalo? Zasedla jste jim místo?
No, myslela jsem si, že jsem jim rovnocenná, ale už nejsem. Obrečela jsem to, ale pak jsem si řekla, že je to tak v pořádku: „Chtěla jsi být král, tak buď, dobře ti tak.“ Ale mám to tam strašně ráda.
LN: Jaké to vlastně bylo, vyrůstat v Otvovicích, necelou půlhodinku jízdy od Prahy? Táhlo vás to do velkoměsta?
Já jsem ani nevěděla, že Praha je tak blízko. Můj tatínek byl velmi přísnej – a chválabohu za to. Měl mě teda držet trochu dýl, protože jsem utekla v nějakých sedmnácti, ale základ mám velmi dobrej a slušnej. Pro mě byl tenkrát vrchol dospělosti projít se sama po Václaváku, bez dozoru. Já jsem měla vůbec zvláštní sny. Jako dítě jsem měla sen mít dlouhý vlasy, džísku, a aby všude, kam přijdu, všichni věděli, že jsem to já – jako Popelka. Džísku už mám, dlouhý vlasy taky a i to třetí se mi splnilo, což není vždycky úplně fajn. Člověk si má dávat bacha na to, co si přeje.
LN: Měla jste bouřlivou pubertu?
Pubertu ani ne, ale měla jsem období, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Přišla jsem do Prahy s Neposlušnýma teniskama, s manažerem, který měl se mnou nějaké plány, ale já jsem uvnitř byla rocker, vždycky mě to k tomuhle žánru táhlo, od patnácti jsem rock zpívala po zábavách – a ty tenisky mi tuhle image i můj vnitřní pocit pochroumaly. Tak jsem po půl roce nebo tři čtvrtě manažerovi utekla – a následovalo šest let, kdy jsem nevěděla, co dělat. Šest let trvalo, než se něco změnilo. I proto se považuju za porevoluční dítě, protože teprve po revoluci se všechno otevřelo. Ale do té doby šest let, třináct pronájmů, málo práce…
LN: Letos jsme oslavili třicet let od revoluce. Vy jste tuhle zemi při koncertování objela několikrát kolem dokola. Jak se za ta tři desetiletí z vašeho pohledu změnila?
Lidi nejsou vystrašení, lidi jsou svobodní, lidi zapomínají a lidi hudrujou… Ale ani nevědí, jak se tady máme krásně. Neříkám, že není co zlepšovat, ale žijeme v úžasné době. Žijeme v zemi, kde jsme v bezpečí. Kde můžeme nadávat a nikdo nám neubližuje. Lidi chodí na koncerty, když mají peníze. Lidi mají chuť se smát, když řeknu fór. Lidi mají chuť zatleskat, když se jim něco líbí. Máme smysl pro humor, přestože to je naše národní povaha – jako naše jídlo, po kterém je někdy těžko, ale nedá se bez něj žít. Vepřo knedlo zelo – kdo si ho nedá rád? Ze všeho si děláme legraci, bože, my jsme na vtipy nejrychlejší: něco se stane, a lidi si okamžitě vymyslí fór. Jsem ráda, že žiju v téhle době a v téhle zemi.
LN: V 90. letech jste se vložila do politiky. Do toho už se pouštět nebudete?
Ne, už se do toho pouštět nebudu, ale tenkrát to bylo správné, mělo to svůj význam. Teď už je doba úplně jiná. Politika a víra u nás rozdělují – a já lidi nechci rozdělovat. Já bych jim chtěla nosit jenom laskavé zprávy. Nechci je ani rozčilovat, bohužel jsem tak strašně vidět, že se dostanu na černou listinu, aniž bych za to mohla.
LN: Co rozčiluje vás?
Nejvíc mě rozčílí, když mi někdo kazí práci. Já jsem workoholik, věnuju své práci málem tisíc procent svého života, svého dne, své energie. A když mi ji někdo zkazí, je prý ze mě dvoumetrový naštvaných chlap a jde ze mě strach. Vezměte si to: dva roky jsem chystala velký koncert v O2 areně, na kterém mi záleží – 3D technika není jen tak, stojí strašnou spoustu peněz, a ta technologie je taková, že se nesmí nic zkazit. Měla jsem obrovský orchestr, velký sbor, kapelu… Chystala jsem se na to jako na olympiádu. Ale stačí, když je něco špatně na kostýmu, na make-upu, na botách, cokoliv… to jsem čert. Na tak velkém koncertě musí všechno klapat. Je to jako letadlo: ono letí, ale stačí jedna malá blbost, a je vymalováno. Já jsem tolerantní vůči všemu, ale ne vůči svým chybám a lidem, kteří kazí moji práci.
LN: A když přeci jen během koncertu něco zkazíte, nadáváte si, nebo se na chybu snažíte rychle zapomenout?
Když se z té chyby nedá udělat záměr… Na to, aby člověk odpouštěl svoje vlastní chyby, potřebuje hodně síly. Udělala jsem spoustu chyb, ale já mám tu smůlu, že je dělám veřejně a nemůžu říkat, ne, to se mě netýká... Když někdo udělá chybu, uteče z vesnice nebo z města, ale já bych musela utéct do jiné země. A to nejde, protože jsem nepřesaditelná jako Petřín.
LN: Nedávno jste vydala nové album a na něm pracovalo i pár lidí, kteří stojí mimo pop či mainstream. Jak si vybíráte lidi, s nimiž budete pracovat?
Musí mezi námi fungovat nějaká chemie. Nevyberu si lidi, se kterými by to pro mě bylo utrpení, ale naopak lidi, kteří mě zajímají nebo které mám ráda. Času je strašně málo. Ani bych nechtěla zpívat písničky někoho, ke komu nemám blízko. Proto Jana Kirschner – vážím si jí. Proto Káťa Knechtová – je to neuvěřitelný miláček, v její hudbě je tolik pravdy. Proto Marek Ztracený – ten mě baví a umí pojmenovávat věci. A proto dvojice Jananas – za ně jsem moc vděčná, protože písnička Tenkou nití s lehkostí pojmenovává téma, které mě baví, a tím je Panna Marie. To jsou ty mé růžence, víra, kterou mezi lidi nenásilně pouštím, křížky na mých náramcích... Aniž by si toho lidi všimli, nosí vlastně Ježíška s sebou. Já jsem Jananas poprosila, aby do druhého plánu přidali něco, na čem mi záleží. Od Marka Ztraceného jsem zase žádný druhý plán nechtěla, od něj jsem chtěla přímočarost, a proto třeba jedna ze dvou písniček pro mého syna z alba zní: „Mám druhou půlku, je mu teď přes dvacet, právě vylétá mi z hnízda, snad se bude rád vracet.“ Která máma si tohle jednou nezazpívá? I když nevím, jak tohle budu zpívat za dvacet let…
LN: Dřív jste spolupracovala i s písničkářkou Radůzou. Proč s ní?
Radůza mě láká asi nejvíc, teď jsem na vánočních koncertech začala zpívat její písničku Rozhovor mezi Pannou Marií a svatou Annou, její matkou – a to je prostě dokonalost. Radůza mi je strašně blízká a ráda bych s ní víc spolupracovala, kdyby měla čas, protože ona umí věci pojmenovávat. A kromě toho, že má obrovskou duši, je to velká žena, což se mi na ní líbí. Gábina Osvaldová je geniální, ale ve svých textech nedává moc naději. Já mám ráda happy endy, mám ráda, když to dobře skončí. Ten člověk nemusí hned chcípnout, když mě nemá rád, což je citace z textu Gábiny. Ale hlavně, já mám ráda nové věci. Lidi se mě občas ptají: „Proč už nejsi v Talentu (televizní soutěž Česko Slovensko má talent)?“ A já na to: „Vždyť jsem tam byla šest let.“ Proč zůstávat na večírku do zavíračky, proč neodejít v nejlepším? Už jsem dost velká na to, abych věděla, kdy mám odejít, kdy už mám pocit, že mi to nic nedává nebo že nejsem přínosem. Musím jít dál a nestýská se mi. Protože jsme každý jiný, je důležitý, aby člověk zjistil, co mu dělá dobře a co ne, kým se má obklopit a kým ne, komu je platný a komu ne. Najít si pravidla hry. Život je strašně složitý a nejhorších je prvních sto let. A já na tohle nechci přijít pozdě.
LN: Myslíte, že už jste na ta pravidla přišla?
Pořád ne, já mám vždycky pocit, že jsem na to přišla, a zase mě život překvapí odjinud: „A tohle ještě nemám vychytané, aha!“
LN: Překvapilo vás teď něco konkrétního?
To ne, jen mě napadlo, že je třeba mít se rád. S tím mám největší problém, ale vlastně nevím, jestli to takhle není dobře. Představte si, že bych uvěřila všem lidem, kteří mi píšou, kteří chodí na mé koncerty. Kdybych uvěřila všem lidem, kteří mě zahrnují pozorností a superlativy. Co by se mnou bylo? Chválabohu že stojím pevně na zemi a vím, že se všechno netočí jenom kolem mě. To je strašně důležité, je osvobozující to vědět. Bylo by hrozné zamilovat se sama do sebe. Ale taky se to nesmí přehánět, protože si umím strašně vynadat. Zazpívám skvěle koncert, ale dám špatně děkovačku – a mám chuť vracet vstupné.
LN: Příští rok to bude pětatřicet let, co jste Lucie Bílá…
Příští rok?
LN: V roce 1985 jste začala jako Lucie Bílá vystupovat, ne?
Vidíte, pětatřicet let… To jsem mládě. Nechám si změnit občanku: Jakých padesát tři?
LN: Kdo se dneska u vás ráno probouzí: Lucie Bílá, nebo Hana Zaňáková?
To jsou takové hry se jménem. Já jsem oboje. Je to jako přezdívka, najednou ji máte, ani nevíte jak. Je to už tak dlouho… Pro mě je to tak přirozený stav, že když jdu nakupovat, beru s sebou kromě kreditek i podpiskarty, ale jinak žádná změna. Mám práci jako každý jiný, jen je víc vidět. Dělám ji ráda, dělám ji poctivě, dělám ji upřímně. Ale důležité je to, co vůbec není vidět. Než vyjdete na jeviště, musíte se obklopit těmi správnými lidmi, kteří se na vás jen nedívají, ale jdou stejným směrem. Lidmi, se kterými to zafunguje: ať jsou to textaři, zvukaři, osvětlovači, manažer, vizážista, garderobiérka... Já tyhle lidi nemám náhodně. Okolo mě neuvidíte špatného člověka. A když to ve vztahu zasyčí, okamžitě toho člověka měním, protože jedu strašně rychle.
LN: Je těžké říkat lidem, tak se rozloučíme?
To je jedna z nejtěžších věcí. Když jsem měla v tašce výpověď pro svého prvního pana provozního a musela jsem mu říct, „děkuju, mám vás ráda, ale já mám o té práci jinou představu“, bylo to těžký. Přitom jsem byla poslední, kdo se za něj pral. Ale snažím se říkat i ošklivé věci hezky. Není vůbec jednoduché pořád někde brát sílu na ty velké konve, kterými zaléváte požáry. Ani nevíte, kolik jsem jich zalila a o kolika se nikdy nikdo nedozví. Ten můj obor je podle mě jeden z nejtěžších. Můj bratr říká, že kdyby věděl, kolik je u mě práce, radši by šel do dolů.
LN: Bydlí taky v Otvovicích?
Bude, už začínáme stavět. To je můj druhý úkol: dostat bratra domů.
LN: Kde žije teď?
Ve Veltrusích, ale stýská se mu po místě, kde jsme se narodili. A já ho potřebuju mít blízko, abych k němu nemusela autem, aby u mě byl za pět minut. Rodinné vztahy jsou základ – a my k sobě máme opravdu blízko. I když nám někdy nefungovali partneři nebo práce, naše spojení vždycky fungovalo. Můj bratr je pro mě absolutní maják.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
