Ať jsme to zvorali, jak jsme to zvorali, byli jsme u toho, říká ‚otec‘ kuponové privatizace Tříska
Dušan Tříska, ekonom.
| foto: Foto Dan Materna, MAFRA
Premium
Seriál
PRAHA -
Cílem kuponové privatizace bylo přinejmenším vytvořit představu, že ti lidé jsou pozvaní, aby se toho také zúčastnili. Že je to reálná věc a že dostávají příležitost, vzpomíná na 90. léta ekonom Dušan Tříska. „Řekli jsme si, třeba ať z toho jsou skandály, ale hlavně ať to běží dál. Jinak by se privatizace zastavila. A to by bylo ještě horší. Takže běželo to a vznikly z toho maléry nejrůznějšího typu.“
LN: Za jakých okolností jste vstupoval do listopadu 1989?
V březnu 1989 Josef Zieleniec po létech uspořádal mezinárodní konferenci Východ–Západ, kam se nám podařilo pozvat dva Čechoameričany; jedním z nich byl Jan Švejnar. To jsme považovali za velký průlom. Tématem konference byl trh versus plán.
A naše příspěvky byly v zásadě o tom, proč je socialistický podnik tak strašně neefektivní, a byly postaveny na diferenciálních rovnicích, na samých matematických křivkách. O tomhle si komunistický dohlížitelský systém nemyslel, že by to mohlo nějak ideově škodit.
Ale asi 14 dní před konferencí se podepisovaly petice za propuštění Václava Havla, což z ní udělalo obrovské politikum. Tak jsem se strašně obával – můj podpis na petici byl na třetím místě –, že akci zakážou a rok práce na přípravách přijde vniveč. Dopadlo to jinak. Dokonce na závěrečný večírek konference přijel akademik Valenta (František Valenta, tehdejší místopředseda ČSAV – pozn. red.), nomenklaturně nejvýše postavený člověk ve společenských vědách. A bylo vymalováno – tedy jasno, že komunistický režim slábne.
A díky té konferenci jsem se v říjnu 1989 poprvé v životě ocitl na univerzitě v Bonnu. Tam mě na měsíc usadili do takové luxusní knihovničky, kde bylo vytapetováno knihami, z nichž půlka měla v názvu slovo privatizace. Půlku z nich jsem přinejmenším otevřel. A mezitím padl v NDR Erich Honecker (tehdejší vůdce východoněmeckých komunistů i celého východního Německa – pozn. red.) a byly ty vlaky s přesuny východních Němců na západ... Tak jsem si říkal, že to s tou privatizací možná není tak nesmyslný nápad.
Takže jsme byli takříkajíc ideově připraveni, ale netušili jsme, že to praskne tak brzy. Když jsem se vrátil do Prahy, už tady byl pád komunistického režimu. A na Václavském náměstí jsem potkal Václava Klause, který měl v podpaží můj text o manažerských teoriích, jejž měl následující den oponovat.
LN: Jak vlastně vznikala koncepce ekonomické transformace?
Já jsem začínal v oboru operační výzkum, operační analýza. Někdy na začátku 80. let se věřilo, mylně a hloupě, že socialismus je optimatizovatelný. Že díky příchodu výpočetní techniky dokážete přesně naplánovat, kolik je čeho potřeba, materiálu, energií, pracovních sil. Začali jsme malovat schéma, diagram dodavatelsko-odběratelských vztahů a brzy měli papírovou plachtu o rozměru pět krát šest metrů a asi 600 tisíc položek, u nichž bylo nutné určit cenu. Tak nám došlo, že je to kvantitativně nezvládnutelné a že tohle není schopen udělat ani počítač. Podotýkám, že naše úvaha, že jsou tyhle věci spočitatelné, a že na nich tedy lze stavět plánování, vycházela z uznávané teorie, s níž přišli v 30. letech 20. století dva američtí vědci. Nicméně jsme později objevili, že by se z této teorie dala aplikovat část o využití aukcí k simulaci působení trhu; to jsme posléze využili v kuponové privatizaci.
Obecně jsme se po léta v tom obrovském intelektuálním podhoubí, které bylo kolem ekonomického a později prognostického ústavu, pořád mučili otázkou, čím to je, že centrální plánování je tak neefektivní. Věděli jsme, že tohle všechno musí vycházet z nějakého základu. A já jsem v tom říjnu v Bonnu – Václav Klaus to určitě měl jako obvykle vymyšleno daleko dřív než my – došel k závěru, že jádrem pudla jsou vlastnická práva. Jakmile neuděláte něco s vlastnickými právy, tak všechno bude jen bláznivá reforma nesoucí škody.
Ale jak na to, když máte ekonomiku, kde je všechno státní? Tenkrát neexistovalo ani soukromé vlastnictví, jen osobní vlastnictví. Přičemž bylo v zákonech vyjmenováno, co všechno do něj může a nemůže patřit: kartáček na zuby, holicí strojek, dům do sta metrů čtverečních. A zákon také vyjmenovával, co už je soukromé vlastnictví – to už zavánělo nedovoleným podnikáním, které bylo trestním činem a vztahoval se na něj trestní zákoník.
V Bonnu byl jakýsi Reinhard Selten, který dostal Nobelovu cenu za ekonomii (roku 1994 za přínos k teorii her – pozn. red.). A s ním jsme vedli řeči o tom, jak se dostat z toho stavu, kdy vše patří státu, jinam. Není to tak, že zapískáte a všichni začnou pokorně podnikat. Podle světoznámých ekonomů Buchanana a von Hayeka jsou mezilidské vztahy mnohem pevnější, než se zdá. A když to potom chcete institucionálně změnit, přejít z jednoho systému na druhý, máte vždy vítěze a poražené. Z definice je vždy méně poražených než vítězů. Ale vy musíte docílit toho, aby ti poražení měli aspoň trochu pocit, že to proběhlo férově. To je ten zásadní úkol.
Cílem kuponové privatizace bylo přinejmenším vytvořit představu, že lidé jsou pozváni, aby se toho také zúčastnili. Že je to reálná věc a že dostávají příležitost. Tohle vycítil Klaus, on byl takové politické zvíře, takže pochopil, že politické efekty jsou nejdůležitější, zatímco já byl takový technicistní týpek. Mou hlavní starostí bylo, jak se povedou aukce státního majetku, jak se podaří následně posbírat data, zda se obrazně řečeno nerozlijí po podlaze.
LN: Jak se kuponová privatizace prosazovala politicky?
My jsme někdy v roce 1991, kdy premiérem federální vlády byl Marián Čalfa a místopředsedou Valtr Komárek, byli na Úřadu vlády doslova mučeni reformátory 60. let a reformátory perestrojkového typu. Bylo to na zasedání komise pro reformu či přestavbu, teď už přesně nevím. Byli tam František Vlasák, místopředseda české vlády premiéra Petra Pitharta. Patřil k nim ještě Miroslav Grégr (ministr průmyslu – pozn. red.) či Věněk Šilhán (na začátku 90. let poslanec a rektor Vysoké školy ekonomické v Praze – pozn. red.). Milí, poctiví a pracovití lidé, kterým bylo strašně těžké vysvětlit, že jsme si vybrali jinou reformní cestu. A to byli naši nejúhlavnější nepřátelé. Na tom zasedání to bylo samé, proč jste zničili ty podniky...
A před pár dny jsem se ocitl ve stejné situaci na jedné ekonomické konferenci. Po skončení akce za mnou přišla jedna dáma a říká: Proč jste zničili úplně všechny podniky, celou ekonomiku? Já na to, kdybychom bývali zničili všechny podniky, tak by dnes nezaměstnanost byla na sto procentech. Ty socialistické podniky vyrostly na úplně jiných principech. Čím rychleji zmizely, tím rychleji vytvořily prostor pro vznik nových podniků. V ekonomické teorii se tomu říká kreativní destrukce.
A navíc se nebere v úvahu, že jakmile je podnik zprivatizován, zanikne ve své podstatě. Stane se něčím úplně jiným. Třeba Česká pojišťovna – už sídlí někde jinde, komunikuje úplně jinak, v jiném jazyce, pracuje úplně jinak. A to, že se náhodou jmenuje Česká pojišťovna, je matoucí. Kdysi mi Jozef Zieleniec vysvětloval, že když se změní ředitel Národního divadla, stane se z něj úplně jiné divadlo, jen ta budova zůstane stejná...
LN: Kritici spojují kuponovou privatizaci s rozkrádáním a nástupem různých šíbrů…
Prostě platí, že jakmile se ekonomika či společnost otevře, neuvěřitelně rychle se přizpůsobí, začne být jiná. Moje oblíbená libertariánka Ayn Randová (ruskožidovská spisovatelka a filozofka žijící v USA, 1905–1982 – pozn. red.) psala, že když společnost otevřete, pak samozřejmě všem a všemu. I nejhoršímu póvlu, jaký existuje – italské mafii, ruské mafii, teroristům z Afghánistánu... Ale nemáte jinou volbu. Jinak se společnost nepřizpůsobí. Vy na společnost prostřednictvím transformace navalíte strašnou horu a musíte lidem rozvázat ruce, aby začali zakládat firmy, aby se třeba mohli přestěhovat jinam, a když se zmocní nějaké firmy, protože způsoby jsou různé, aby ji mohli okamžitě rozdělit a spojit s něčím jiným. Navíc jsme se museli otevřít i kvůli liberalizaci zahraničního obchodu a cen.
Kuponová privatizace nemá špatnou pověst – aspoň v mé přítomnosti si nikdo nedovolí ji kritizovat. Já stále jezdím na diskuse občanského sdružení Lípa, dříve to byla ODA, pak Unie svobody, tohle už vymizelo a dnes je z toho totální „pražská kavárna“, a můj hlavní pocit je, že mi ti lidé strašidelně závidí. A to se týká i zahraničních akademiků. Protože ať už jsme to zvorali, jak jsme to zvorali, byli jsme u toho. A o tomhle všichni ti intelektuálové sní. Jako z filmu Ďábel miluje Pradu, kde se módní redaktorky nechávají slyšet, že by pro to či ono zabíjely, tak já říkám, že bych býval vraždil, jen abych mohl tehdy na ministerstvu financí být na té operativní poradě. Já jsem tam byl jako neplacený Klausův poradce, přešel jsem tam z Ekonomického ústavu ČSAV, kde jsem dal výpověď.
Jan Mládek (bývalý ministr ČSSD – pozn. red.), když ještě jezdil na Lípu, kuponovku kritizoval. Myslím, že když je někdo spojen se sociální demokracií, pokud si na veřejnosti aspoň jednou nekopne do kuponovky, tak u nich končí. Nedávno jsem byl na diskusi v Plzni, seděl proti mně Tomáš Sedláček (ekonom ČSOB, autor mnoha populárních statí o ekonomii – pozn. red.) a já jsem si říkal, ten by se mohl odvážit se do mě pustit. A to se nestalo. Podobně s profesorem Milanem Zeleným. Napřímo neřeknou nic a pak v ústraní začnou do všeho kopat.
LN: Vyčítá se vám, že jste pro kuponovou privatizaci dostatečně nezajistili přípravu institucionálního prostředí…
Pokud se v postprivatizačním období dělo něco nekalého – a já popírám, že by se dělo něco nad míru toho, co dnes a denně vidíme z okna –, tak že tohle měl na starosti Rychetský, nikoliv ministerstvo financí. Klaus nikdy nebyl v legislativní radě vlády, my jsme nikdy nepsali obchodní zákoník, nepsali trestní zákoník, nikdy jsme neorganizovali státní zastupitelství, nikdy jsme neměli pod kontrolou policii. Několikrát jsem tohle Rychetskému vmetl do očí, že by měl něco dělat, pokud se tady tunelovalo, rozkrádalo. Do dneška nikdo nepřinesl žádné číslo, jak velký byl rozsah toho údajného tunelování. Že známe čísla z konsolidační agentury, nějakých 200 miliard, to ano. Ale to nemá souvislost s privatizací. A hlavně ta naše makročísla; kdyby se majetek rozkradl a zdevastoval, nemůže mít česká ekonomika takové výsledky...
A každého se ptám, jestli dnešní stav práva a právní vynutitelnosti je to, na co jsme měli čekat 30 let. A dodávám, že pořádek na trhu nedělají zákony, ale něco, čemu my kluci z jižní Moravy říkáme vzájemná důvěra. Subjekty se poznají a důvěřují si. A že když tohle někdo poruší, tak ostatní vědí, že to nechtěl, ale musel udělat. A neventiluje se to nikde. A že by někdo chtěl na jednoho bankéře nasadit tři policisty, to asi ne.
A musím se vrátit k tomu, že my jsme legislativu nedělali. A nedělal ji naštěstí ani ten, kdo to měl na starosti, a sice Rychetský. Kdyby s tím začal, tak by asi vznikla válka. Naši oponenti byli neskutečně nedisciplinovaní, nevzdělaní, neorganizovaní, takže boj s nimi by vše zastavil. Jedna historka z natáčení: nechtěli jsme podílové fondy. Tak jsme vymysleli něco, co by expanzi fondů a koncentraci vlastnictví podvázalo, omezilo, něco jako daň. Já jsem s tím šel na legislativní radu vlády a tam byli na jedné straně profesoři a na druhé straně úředníci, kteří tyto věci psali, všichni už starší pánové. Ti vůbec nevěděli, o co nám jde, a ti profesoři na nás zase začali hned křičet. Takže z toho nebylo nic. A fondy pak vygenerovaly Petra Kellnera. A také Viktora Koženého, na druhé straně.
LN: Takže ekonomická transformace byla vydařená a z dnešního pohledu byste neměnil nic?¨
Já dokonce přitvrdím: transformace střední a východní Evropy jako celku včetně Ruska proběhla velmi úspěšně. Kdyby mi někdo řekl, že to dopadne takhle dobře, že se Sovětský svaz rozpadne takhle jednoduše, že se tam nepostřílí, nepovraždí a že Rusko, které bylo v roce 1990 úplně na lopatkách, získá sebevědomí, nevěřil bych mu. Ekonomické teorie tvrdí, že přechod od reálného socialismu do demokratického kapitalismu je tou nejsložitější institucionální změnou na světě. Nikdo si tenkrát nedokázal představit, že to proběhne, aniž by někde vybuchla atomová puma. A přesto to proběhlo velice dobře a v České republice nejlépe. Považuji to za nevysvětlený zázrak.
Nedávno jsem na jedné přednášce v Mnichově o úloze Visegrádu zcela zaskočil publikum. Řekl jsem, že země Visegrádu, jakkoliv se mohou dnes chovat kontroverzně, vyřešily ten nejsložitější institucionální problém v dosavadní historii lidstva. A vy se tady patláte s jedním řeckým dluhem. A to máte ty think-tanky, univerzity, peníze. Já bych za ty peníze postavil nové Řecko těsně vedle toho starého. Tak se nedivte, že tento region získal sebedůvěru.
Vzpomínám na svou výpravu do New Yorku v únoru 1990, kde před americkým Kongresem s obrovským ohlasem vystoupil Václav Havel. Já jsem se na závěrečném večírku potkal s tehdejším ministrem zahraničních věcí Spojených států Henrym Kissingerem, který vyslovil pro mě památnou větu, že ve východní Evropě se bude opět dělit moc, majetek a že u tohoto se vždycky střílí, vždy u toho tečou potoky krve...
LN: Co bylo na začátku 90. let při budování základů ekonomiky nového typu nejdůležitější?
Od začátku jsme věděli, že klíčová je rychlost, než se vytvoří lobbistické struktury, které tomu začnou bránit. Jako třeba Zdeněk Bakala – přišel z Ameriky s pěti dolary v kapse, vystál frontu před mojí kanceláří, později propašoval sám sebe do pražské burzy cenných papírů a posléze začal chodit na ministerstvo. A pak: Tak teď zavřeme závoru, začneme licenční řízení a já budu v komisi, která bude zkoušet makléře. A já mu říkám, kdo vás vyučil v makléřství?
Kdokoliv se kamkoliv dostane, hned zatáhne roletu a začne kádrovat, kdo kam může a kdo ne. Cechovní princip se tomu říká. A tohle dělal také Václav Havel. Několikrát jsem veřejně neváhal použít slova, že Havel byl velký problém.
LN: Proč právě Havel?
Václav Havel se skamarádil s Billem Clintonem. Ten jmenoval viceprezidentem a hlavním ekonomem Světové banky Josepha Stiglitze, čímž jej pasoval do role nejvýznamnějšího ekonomického myslitele světa. A po téhle linii s Havlem zahájili útok, hlavně na Klause. Ale i na mě. Mí studenti mají Stiglitzovy texty, v nichž přímo cituje mé věty a říká, jaký jsem zločinec.
Klaus mluvil negativně o zahraničních poradcích. Vždycky nám říkal, nemluvte s nimi o tom a o tom, oni řeší úplně jiné problémy, tohle nepochopí. A tak to také bylo. Já tvrdím, že když Stiglitz přijel v listopadu 1997 do Prahy, osobně svrhl Klausovu vládu. Po jeho odjezdu byl na Klause takzvaný sarajevský atentát (Část vedení ODS v listopadu 1997 veřejně vyzvala Klause, který byl v té době v Sarajevu, aby odstoupil z čela strany; jeho vláda pak padla, byla nahrazena úřednickým kabinetem a následovaly mimořádné volby – pozn. red.).
LN: To Stiglitz tak ovlivnil názory uvnitř ODS?
Stiglitz alias člověk na nejvýznamnější a nejprestižnější ekonomické pozici na světě řekl, že celá transformace je špatně, Klaus je špatně a Tříska je zločinec. Přitom byl také chvíli u mě v kanceláři. Tady si sedl a začal mi říkat, co všechno máme udělat. Například: Hoďte ty státní majetky na burzu. A já mu říkám, že nemáme burzu. A na to on: Tak si ji založte. Jenže založit burzu, to trvá 20 let, než se tam přivedou stálí investoři. A on: Tak si je dovezte jako bývalé východní Německo. Ti tam ale přivedli své západní Němce. Anebo: Proč si pro vaše potřeby nepřeložíte do češtiny německý živnostenský zákon? My jsme ale zaváděli úplně jiné pojmy, než měli Němci.
Ale hlavně – ty nové věci musejí přejít do krve všem těm podnikatelům, advokátům, notářům, ten systém se nedá nainstalovat ze dne na den ani odněkud dovézt. Transfer know-how, jak jsem se na vlastní kůži opakovaně přesvědčoval při svých návštěvách v jiných transformujících se zemích, je nemožný. Člověk si musí říkat, dělali jsme to tak a tak a bylo to to nejlepší, co se za takových a takových podmínek dalo dělat.
A častá příhoda z domovské půdy – opakovaně si nás někdy v letech 1990 až 1992 zval na kobereček americký velvyslanec v Praze v rámci oficiálních akcí US Aid a prý, co si to dovolujeme to dělat tak a tak, když oni nám jasně řekli, co je správně, a my tady vzdorujeme...
LN: Podle čeho tady fungovalo podnikání, když jsme neměli živnostenský ani jiné zákony?
Bylo tady právní vakuum. Shodli jsme se tehdy s Pavlem Rychetským, tenkrát místopředsedou československé vlády, a Zdeňkem Jičínským (tehdy poslanec Federálního shromáždění – pozn. red.), že v platnosti může zůstat první hlava trestního práva, pár paragrafů z rodinného práva, jinak nic. V roce 1990 jsem se podílel na třech zákonech, zbytek už dělal Rychetský. Byl to zákon o soukromém podnikání, který říkal, že podnikání není trestným činem. Dále zákon o akciové společnosti, ten měl také deset paragrafů a říkal, že existuje něco jako akcie a akciová společnost. Třetí byl myslím zákon o bankrotu. Jedinou socialistickou normou, která se dala jakž takž použít, byl zákoník mezinárodního obchodu. Z něj se použilo pár věcí pro privatizační zákon, byť to bylo o úplně jiných věcech.
Jednu z nejtěžších koncepčních věcí mi vysvětlil Viktor Kožený (irský občan českého původu žijící v současné době na Bahamách, kterého se Česko a USA snaží kvůli finančním machinacím dostat před soud – pozn. red.). Kožený, jinak pozoruhodná postava ve světě financí, byl jediný, komu jsem z těch stovek lidí, kteří se na mě neustále dobývali, sám aktivně volal. Jednou se mě zeptal, zda může mít na své vizitce, že je poradcem náměstka federálního ministra financí, kterým jsem tehdy u Klause byl. A že Klaus kvůli tomu běsnil. Tak jsem mu to odsouhlasil, Jinak ovšem Kožený pro ministerstvo nikdy nepracoval a nic za to nedostal.
Ale Kožený prostě byl jediným člověkem, který mi, když jsem mu zavolal, řekl něco, co se dalo použít. Koncepční problém byl v pochopení toho, že akcionáři jsou jen majiteli akcií, nikoliv majetku, ten patří akciové společnosti. A ta že odpovídá za všechno, třeba za škodu. A že jedinými právy, co má majoritní akcionář, je právo hlasovat a právo na dividendu. Když jsem tomuhle porozuměl, protože my jsme sice byli velmi informovaní v oblasti ekonomických teorií, ale tyhle věci z praxe jsme vůbec neznali, tak jsem si řekl – aha, ze státního majetku vytvoříme akciovky. A privatizovat budeme ty akcie. Privatizovat budovy nebo pozemky, to by býval byl strašný problém. Tak jsme se rozhodli převést ty tři tisícovky podniků, které měly jít do první a druhé vlny kuponové privatizace, na akciovky. Výhoda také byla, že lidé cítili díky akciím větší šanci něco z toho státního majetku získat.
LN: Co byste dnes udělal jinak?
Na transformaci jako celku bych neměnil vůbec nic, jen některé dílčí věci. Mám plný šuplík návrhů, které neuspěly, a o každém si myslím, že kdyby nespadly do toho šuplíku, tak by to proběhlo nějak líp, než to proběhlo.
Zásadně jsem odmítal částečné privatizace, kdy část podniku byla předána městům a obcím nebo zůstala státu a na kupony šlo jen 30 či 40 procent. To bylo špatně, optimální bylo dát na kupony těch 97 procent akcií. Chybou byly restituce. Pak vznik nezávislých hybridních institucí. Jako třeba soudnictví s jeho doživotním jmenováním soudců, nezávislé na státu, které ale není ani soukromé. Nebo posvátná kráva veřejnoprávní Česká televize či pseudostátní ČEZ. Tu firmu bych vůbec neprivatizoval, energetická firma je vždy regulovaná, tak se na to nehodí. Spousta lidí obrovsky zbohatla na dividendách uměle vytvářených kvůli tomu, aby mohl inkasovat stát a vylepšit si výsledek rozpočtu. Nechápu, že tohle není označeno za tunel století, proti tomu solární elektrárny nejsou nic.
Pak jsem říkal, nedělejte podílové fondy v kuponovce, udělejte jen ty akciové. Podílový fond je strašně komplikovaný, jako vůbec všechny nástroje kolektivního investování všude na světě. A úplně na začátku si takovou těžkou kládu hodit pod nohy, to je strašně špatně. Ale stalo se. A pak se začaly valit ty privatizační seznamy stovek, tisíců podniků a my jsme viděli, kolik je v nich částečné privatizace. A nemohli a také nechtěli jsme s tím nic dělat. Řekli jsme si, třeba ať z toho jsou skandály, ale hlavně ať to běží dál. Jinak by se privatizace zastavila. A to by bylo ještě horší. Takže běželo to a vznikly z toho maléry nejrůznějšího typu.
To jen dokládá, že tým Václava Klause, jehož jsem byl členem, byl ochoten položit hlavu na špalek a jít do nejrůznějších rizik. Vše vyvrcholilo aférou Jaroslava Líznera, ředitele Centra kuponové privatizace, který dostal šest let nepodmíněně (za korupci – pozn. red.), a my jsme tou dobou u výslechů, respektive při podávání vysvětlení trávili nejednu těžkou chvilku.
LN: A jak to s vámi dopadlo?
Na těch výsleších jsem policistům vysvětlil, a to byl možná můj největší životní úspěch, že to schéma kuponovky, které jsem nadesignoval, bylo naprosto neprůstřelné, naprosto bezpečné.
LN: Stala se z Česka opravdu montovna, jak někteří tvrdí?
My jsme s Klausem byli obrovští odpůrci investičních pobídek pro zahraniční investory. Ty zavedla už komunistická vláda, konkrétně Lubomír Štrougal (bývalý československý ministr a premiér – pozn. red.). Stejně jako zakládání společných podniků se zahraničními podílníky. Před ministerstvem financí pak stály fronty těch, co tímto způsobem chtěli ušetřit na daních. Byla to nesystémová blbost. Nic z toho nebylo.
A pak sem začali jezdit ti zahraniční ekonomové a poučovat nás, jak to děláme špatně. Mimochodem, kvůli tomu Stiglitzovi přestali zahraniční experti mně – kterého doposud zvali všude možně, aby jim popsal kuponovou privatizaci – zvedat telefon. Zahraniční experti byli prostě uraženi, že jim účast na privatizaci, vstup do českých firem nenabízíme.
A pak jsme se stali z velké části subdodavateli velkých německých firem. A v tu chvíli nedosáhnete na ty konečné zisky. Kasíruje ten na konci. Mzdy se neodvíjejí od produktivity práce vyjádřené v naturálních jednotkách, tedy kolik vyrobíte aut za jednotku času, ale od konečné ceny auta.
LN: Dalo se tomu zabránit?
Někdy v roce 1992 jsem jednomu vašemu kolegovi řekl, že se na nás valí takový ten kontinentální evropský pseudosocialismus z Rakouska a Německa. To byla globalizace. Jedna moje známá, hudební producentka, si stěžovala, že sotva uloví nějakého zajímavého interpreta, hned jí ho ukradnou do Vídně. Tržní síly prostě fungují, je to strašný tlak. Tehdy v 90. letech, když Volkswagen přijel do Prahy, tak celá vláda stála v předklonu.
Když jsme začínali, dělali jsme věci, které jsme měli opravdu promyšlené. Nemohlo se stát, že by nás kdokoliv z akademiků nachytal. A navíc jsme v tom žili. Pak je ovšem spousta témat jako globální oteplování či gender, věci, v nichž naše znalosti a zkušenosti, přinejmenším moje osobní, nebyly na takové úrovni. Jak čelit globalizaci za situace, kdy ona ovládá svět a činí otroky z každé země? Moje odpověď zní, že nevím. Nemám to rozmyšlené, nemám to zažité. Hrozně se mi to nelíbí, ale nemám na řešení tohoto žádný recept.
DUŠAN TŘÍSKA (73)■ Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT Praha, je kandidátem věd na Vysoké škole ekonomické Praha. ■ Neoficiálně se mu přezdívá otec kuponové privatizace,jejíž koncepci v 90. letech připravoval. ■ V letech 1979–1990 byl vědeckým pracovníkem Ekonomického ústavu ČSAV.Odtud přešel na tehdejší federální ministerstvo financí, kde byl nejprve poradcem a pak náměstkem ministra Václava Klause. ■ Po odchodu z této funkce založil soukromou firmu zaměřenou na vývoj softwaru, například pro administraci životního pojištění. ■ Působí na VŠE a soukromé vysoké škole CEVRO Institut, je autorem řady odborných publikací vydaných doma i v zahraničí. |
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
