Pavel Kysilka | foto: ČTK
Budovatelé kapitalismu |
LN: Jak se podle vás povedla transformace? Co by se bývalo mělo – viděno s odstupem 30 let – udělat jinak?
Když se ohlížím zpátky, nemohu ani často kritizovanou kuponovku považovat za chybu. Spíše za přednost transformace. Za obrovskou chybu z dnešního pohledu ale považuji něco, co mi nedošlo, když se tehdy věci schvalovaly na vládě a my jsme k tomu i jako ČNB dávali stanovisko. A to neřízený vznik privatizačních fondů.
U kuponovky se mělo jít spíš přes malý počet privatizačních fondů, klidně i státních a později privatizovaných, kam by dikové, tedy držitelé investičních kuponů, dávali své body, pokud nechtěli kupovat za body z kuponové knížky rovnou akcie firem. Neměly vzniknout desítky nebo možná stovky fondů. Protože přes ně se šíleně zdiskreditovala privatizace jako taková, a tím pádem částečně i celá transformace.
A rozhodně se nemělo dovolit bankám, aby vlastnily privatizační fondy. Tam jsme zaspali i v ČNB a napravovali to až v roce 1998. Banky vlastnicky spravovaly stovky firem a staly se největšími vlastníky ekonomiky. To bylo úplně špatně. Proto pak Jan Kalvoda (tehdy místopředseda vlády – pozn. red.) tento stav jízlivě nazval bankovním socialismem. Ale hodně pravdy na tomto označení bylo. I když se tomu výroku Václav Klaus šíleně bránil a skřípal zuby.
Pokud jde o kroky z let 1991–1993, tam bych nic neměnil. Jako ekonom bych preferoval rychlejší liberalizaci mezd a nájmů. To ale byla politická otázka. A pokud jde o korunu, mohli jsme dříve opustit pevný kurz vůči volně směnitelným měnám, třeba už v roce 1994.
LN: Proč tedy ke vzniku investičních fondů v této podobě došlo?
Dodnes nevím, co privatizační tým sledoval tím, že masový vznik fondů, včetně bankovních, umožnil. Jestli to, aby se privatizace snáz rozeběhla... Když jsem o tom později přemýšlel, dal bych skoro ruku do ohně za to, že se na zákoně o investičních společnostech a fondech začal lámat chleba. Že už se nesledovaly cíle obecného prospěchu, ale stále více i cíle individuálního zbohatnutí. Protože spousta lidí, kteří se kolem toho motali, skončila jako správci fondů s pohádkovou odměnou. Navíc nízké manažerské zkušenosti i tunelovací praktiky řady správců zdiskreditovaly privatizaci a transformaci. A možná trochu i trh, kapitalismus, demokracii a její instituce, jako je justiční systém. Otázka ale je, zda by i ten tehdy vyspělý západoevropský byl schopen se s tak obrovským vlastnickým manévrem vypořádat.
LN: Takže právě fondy jsou důvodem, proč je kuponovka tolik kritizovaná, či dokonce označovaná za zločin?
Kuponovka je neprávem označována negativně. Transformovala jen necelých 25 procent privatizovaného majetku. Byla výborným tahem, získala pro transformaci politickou podporu. A tu jsme potřebovali jako sůl. Ale to, jak na ní pak vyrostly investiční fondy, jak byly koncipovány, liberalizované, bez dohledu, je škoda.
LN: Řada lidí do negativního kontextu kuponové privatizace zasazuje dnešního miliardáře Petra Kellnera. Co tomu říkáte?
Upřímně, zaplaťpánbůh za privatizujícího Kellnera. Ten to, co nabyl v kuponovce, řádným a transparentním způsobem provozoval, rozvíjel a úspěšně prodal. Po dlouhé době. To v některých jiných fondech se kácelo jak v lesích. Nemluvě o tom, jak se fondy naprosto nešťastným způsobem prodávaly, třeba Kocábův a Kratochvílův, kteří zřejmě ani netušili, co a komu vlastně prodávají.
Ještě ke Kellnerovi. On i mnozí další měli jakousi dávku intuitivního profesionalismu. Jejich záměrem bylo vydělat, ale ne tunelováním. Tím, že zakoupenou firmu dají do pořádku a pak ji prodají. Jejich strategie byla standardní, podnikatelská, pro všechny prospěšná, byť se říká, že trochu predátorská. Pro mne v dobrém slova smyslu. Koupím něco, co kulhá, spravím to a pak pustím do světa.
LN: Co se z hlediska transformace povedlo v bankovním sektoru?
Povedly se tři věci. Tou první bylo, že jsme banky odstřihli od vlastnictví privatizačních investičních fondů. Za zdviženého obočí, ale nikoliv zásadního odporu ze strany několika lidí ve vládě.
Další věcí, která se povedla, byla privatizace bank v letech 2000 až 2003. Kterou mimochodem začala připravovat vláda Václava Klause. Pak projekt jako dočasný premiér převzal Josef Tošovský a dodělal Miloš Zeman. Je to hezký paradox. Klaus s Tošovským a Zeman se privatizaci bank dlouho bránili. Když přišel do ČNB Luděk Niedermayer, dynamický mladík, podpořil mě a už nevím koho dalšího v ambici privatizovat velké banky. Bylo tehdy už jasné, že stát neumí banky řídit a vlastnit. O tom jsem něco věděl, protože jsem byl vedle viceguvernérské pozice i místopředsedou prezidia Fondu národního majetku, který formálně vlastnil i banky.
A třetí věc, která se povedla – a nespadli jsme díky tomu do devizově-úvěrové pasti jako Poláci a zejména Maďaři –, je, že jsme zabránili nezdravému úvěrování v zahraničních měnách. Miliony lidí a firem v Maďarsku si nabraly úvěry v markách nebo v dolarech. A pak po devalvaci domácí měny neměly na splácení. Prvně se dostanou do problémů firmy, pak úvěrující banky a nakonec to odskáče daňový poplatník přes pomoc bankám ze strany státního rozpočtu. Poskytování devizových úvěrů jsme zavčas tvrdě limitovali. Úvěr v dolarech byl totiž za pět procent, zatímco úroková sazba v korunách byla na 15 procentech i více. Firmy i domácnosti by devizové peníze braly všemi deseti, riziko neriziko.
LN: Co vlastně znamená pojem bankovní socialismus?
Prošli jsme si bohužel údolím několika roků, kdy banky místo toho, aby úvěrovaly dobré firmy s dobrými projekty, úvěrovaly primárně to, co vlastnily. Platilo nezdravé heslo: úvěruji, co vlastním, vlastním, co úvěruji. Čili uměle se udržovaly za stovky miliard korun mizerné firmy při životě. A ty dobré často úvěr nesehnaly. A principiálně: jednoznačným a správným cílem privatizace bylo převést firmy do rukou soukromých vlastníků. A místo toho jsme najednou měli firmy ve vlastnictví státních bank. Tedy vlastně neprivatizované. Po privatizaci bank let 2000–2003 se česká ekonomika skvěle rozběhla a prožívala první zlaté období, které skončilo až globální krizí v roce 2008. Teď prožíváme druhé. Neříkám, že to způsobil jen privatizovaný bankovní sektor, ale rozhodně k tomu obrovskému růstu a blahobytu přispěl. Je vidět, že jsme v 90. letech pozdrželi privatizaci bank příliš.
LN: Václav Klaus ovšem i s dnešním časovým odstupem říká, že nejprve bylo nutné řešit podniky a až pak banky.
Já jsem u těch debat tenkrát byl snad stokrát. Nemohu říci, že by to Klaus chápal jinak. Říkával: Nemusíte mě přesvědčovat o tom, že dobře se může chovat jedině privátní banka, ale v tomhle postupujme postupně. A velice se bál negativního příkladu Živnobanky. Ta jediná byla zprivatizovaná ihned, protože byla nevýznamně malá. Klaus vždycky říkal: Podívejte se, co ona dělá, nebo spíše nedělá. Neúvěruje, drží se svého salonního byznysu s bohatými entitami. Nepodporuje českou ekonomiku tím, že by úvěrovala nadějné firmy a projekty.
V tom měl pravdu, Živnobanka se tak opravdu tehdy chovala. A říkal, že takhle to dopadne, když zprivatizujeme banky a jejich zahraniční matky jim tady zakážou úvěrovat ten riskantní český byznys. Pojďme na to raději postupně. Až pod zmíněným tlakem, téměř regulační podmínkou ze strany ČNB, privatizaci rozjel. Přispěla k tomu bohužel nejen bankovní krize, kdy se kácela jedna malá banka za druhou, ale třikrát jsme z totálního průšvihu zachraňovali ČSOB, dvakrát Komerční banku a dvakrát Českou spořitelnu. Nepříliš veřejně a transparentně, aby nevznikla panika. A to už nešlo udržet.
A opět jeden historický paradox. Když se uznalo, že privatizace bank je nevyhnutelná, a to do rukou strategického zahraničního investora, řeklo se spořitelna naposled. Jsou tam úspory lidí a domácností, a je to tedy extrémně politicky citlivé. Nakonec šla spořka jako první, ale dlouho jsme si mysleli, že se neprodá, protože dlouho nikdo neměl zájem. Nakonec se přihlásil jediný zájemce, a to s velkým váháním.
LN: Jak se vám spolupracovalo s Václavem Klausem?
Byl to Václav Klaus, kdo si mne prosadil na pozici viceguvernéra nově vzniklé ČNB poté, co se mi povedlo hladké rozdělení československé koruny a zavedení té české. Nemluvě o tom, že se o ekonomické vzdělání nás mladých po roky staral svými semináři ještě před Listopadem.
LN: A co Václav Havel, zasahoval nějak do transformace?
Havlovy pohledy na ekonomickou transformaci byly na začátku podobně naivní jako jeho názor na mezinárodní instituce. Vzpomínám si na jeho výrok z roku 1989, že by se Varšavská smlouva a Severoatlantický pakt měly rozpustit. A pak druhý výrok, ten mi rezonuje dodnes v uších: Nezaměstnanost musí v Československu zůstat nulová. Ať to ekonomové zařídí, jak chtějí. Tak jsem si tehdy řekl dobrá, tak tady držme socialismus, protože to je jediná šance, jak to udržet. Komunisté měli postavenou ekonomiku přesně tak, aby udrželi plnou zaměstnanost. To byl přece jejich hlavní argument proti kapitalismu – armády nezaměstnaných na Západě.
Na kuponové privatizaci neprodělal nikdo, ale ne každý vydělal majlant, myslí si exministr Dyba |
Já jsem si tehdy říkal, že je fantastické, že máme člověka s takovýmto kreditem, jako je Havel, ale jeho mnohé názory na zahraniční a vnitřní věci byly hodně nepoučené. Ale Havel se hrozně rychle stáhl v ekonomických otázkách do pozadí a přestal do nich v zásadě mluvit. Dále sice naslouchal lidem, jako byl Václav Valeš (komunistický politik a v letech 1990–1992 místopředseda první federální vlády – pozn. red.) nebo Lubomír Mlčoch, velký a vynikající kritik socialistické ekonomiky. Ten když ale viděl, jak jde transformace směrem k privatizaci a návratu kapitalismu, cukl jako věřící před barbarem a vydal se na jinou dráhu.
Rozhodně pozitivní vliv na Havla měli bývalí pravicoví disidenti, Václav Benda a budoucí zakladatelé ODA Daniel Kroupa a Václav Bratinka, ale i Jan Kalvoda. A Rita Klímová. Na ty dal a ti ho usměrňovali. I když s Václavem Havlem to bylo v ekonomicko-politických diskusích těžké. Daleko vytrvaleji stál za svými původními názory než Klaus, o němž se tvrdilo, že má tvrdou hlavu.
Transformace se týkal i onen pověstný projev v Rudolfinu, kde se hodně jednostranně, nevyváženě soustředil na stinné stránky, na tunelování, tajemnou roli pézetkářů (šéfové bývalých podniků zahraničního obchodu – pozn. red.). Ale v rozhodujících prvních letech transformace nám ekonomům neházel fatální klacky pod nohy, nakonec u něho nastal navzdory vnitřnímu přesvědčení jakýsi vývoj. Možná i pod vlivem toho, že jezdil do zahraničí, kde měl velké renomé. Tam slýchal chválu na československou transformaci. Zhruba od nějakého roku 1991 se o ní naučil mlčet.
LN: A co vztah Klaus–Havel?
Občas si nám Havel posteskl, jak se opět s Klausem poštěkali na Vikárce, kam spolu chodili pravidelně na pivo, ale to už nebylo nad ekonomickými věcmi. Pak to prezident Havel zrušil, protože ho tam premiér Klaus prý trošku peskoval a poučoval. Jezdil jsem pravidelně do Lán do vily Amálie, kde se konala – jak říkal Havel – setkání staré party. Tedy disidentů, kterých jsem si velmi vážil a dodnes vážím. Přibrali mne do party, protože jim naprosto chyběl ekonom – a Michal Kocáb doporučil mne.
Co jsem zjistil, bylo, že jim nejen chyběl ekonom, ale jakékoliv aspoň minimální povědomí o ekonomických principech. Žasl jsem, že měli odvahu bez této aspoň elementární výbavy převzít odpovědnost za onu velkou společenskou změnu. Ale byli vnímaví a naslouchali. A v duchu se jim za svou kritičnost omlouvám, když dnes slyším, jaké nebezpečné nesmysly jsou schopni vyprodukovat Bernie Sanders či Jeremy Corbyn. Tedy politici, kteří se ucházejí o vrcholovou moc, ale jsou nedotčeni základními principy ekonomie, a usilují tak o koncepce, kterými mohou zničit prosperitu a stabilitu své země.
V té partě respekt a pokora nechyběly. A s malým úsměvem dnes vzpomínám na to, jak jedna debata začala právě povzdechem Václava Havla nad Václavem Klausem a srovnáním jeho chování s Milošem Zemanem, s kterým je přece jen lepší porozumění, podá vždy ruku a vůbec chová se vždy uctivě a slušně. No, tak nevím, co by Václav Havel na dané téma říkal dnes.
LN: Jak jste se dostal do nejužšího kruhu transformačních ekonomů?
I když jsem byl o generaci mladší než otcové transformace, Karel Dyba mi v prosinci 1989 zavolal, zda bych nechtěl nastoupit jako jeho šéfporadce a věnovat se transformaci. To byl ministrem pro hospodářskou politiku a rozvoj v české vládě Petra Pitharta. Spolu s českým ministrem financí a českým ministrem pro privatizaci Tomášem Ježkem zastupovali českou stranu v neoficiálním, ale neuvěřitelně vlivném tělese zvaném Finanční rada.
LN: Co to bylo?
Byl to orgán, který neměl žádné ukotvení ani v ústavě, ani v zákonech, nikde. Byla to iniciativa Václava Klause. Řešila všechny záležitosti transformace. Byla tam česká, slovenská i federální ministerstva a také zástupci Státní banky československé. Já jsem tam chodil s Dybou jako jeho poradce. Byla to platforma, kde se politicky dohodly klíčové obrysy i detaily transformace, které se pak legislativně a exekutivně realizovaly na federální a obou republikových úrovních. Byla to nestandardní akce, ale v porevolučních dobách ta správná. Zákony nepamatovaly na žádné těleso, které by mělo federální a republikový dopad, kde by se dělala klíčová politická rozhodnutí o ekonomice.
Ve Finanční radě se koordinovala finanční – tedy rozpočtová a měnová – politika, liberalizace a privatizace. Rada existovala nejméně po celý rok 1990, než se plně spustila transformace v lednu 1991. Poté ztratila svůj význam a v roce 1992 se už na vrcholové úrovni řešily otázky existence a neexistence federace. A to úzce souviselo s dalším osudem ekonomické transformace. Podle mého pozorování sehrály ekonomické reformy vedle slovenského hladu po samostatnosti klíčovou roli při rozpuštění federace. Sílící odpor slovenské strany k liberální tržní transformaci zásadně přispěl ke zvýšení ochoty na obou stranách společný stát rozpustit. Naštěstí pro ekonomiku velmi řízeně a civilizovaně.
LN: Co bylo na ekonomické transformaci nejrizikovější? Co mohlo zbortit celou stavbu?
Výhodou československé transformace v letech 1990 až 1992 a pokračující české transformace 1993 až 1995 – a politickou zásluhou Václava Klause – bylo, že byla vozidlem na čtyřech kolech. Nic tam nechybělo. A aby to auto jelo, musela se rozjet všechna čtyři kola najednou. Prvním kolem byla liberalizace, zejména zahraničního obchodu a cen, ale také vstupu do odvětví, takže uvolnění podnikání. Druhým kolem byla restriktivní rozpočtová a měnová politika, protože když liberalizujete, musíte uhlídat inflaci.
Dalším, velkým kolem byla privatizace. A pevný kurz koruny k zahraničním měnám, takzvaná nominální kotva, k tomu mzdová a úvěrová brzda a omezení pohybu kapitálu, to bylo to čtvrté kolo. Mzdové a úvěrové limity se podařilo záhy zrušit, už nebyly potřebné, přirozený trh je nahradil.
LN: Ale něco rizikového mezi těmi čtyřmi koly bylo, ne?
Spíš jsem vnímal politická rizika. Restituce a malá privatizace byly něčím, co pozitivně rezonovalo v lidech a změnilo tvář měst a nabídku zboží. Ale privatizace zároveň otevřela obavy ze skupování půdy a majetku ze strany cizinců, speciálně Němců díky kupní síle jejich marky. To se oslabilo pojistkou v podobě restrikce vlastnictví ze strany zahraničních osob.
Ale když se ptáte na ekonomická rizika koncepce, zejména bych řekl růst cen a udržení kurzu koruny. Cenová liberalizace vzbuzovala obavy z pádivé inflace. Upřímně řečeno, nikdo jsme nevěděli, jak velký je takzvaný měnový převis, tedy převis úspor lidí nad nabídkou zboží. Tím, že socialismus fixoval pevné ceny, trpěl chronickým nedostatkem zboží. Bylo jasné, že mezi lidmi je daleko více peněz než zboží při daných cenách na trhu. Ale bylo nezměřitelné, jak velkou přesilovku úspory a mzdy hrály. Když spustíte cenovou liberalizaci, najednou mohou dřímající úspory vyhnat ceny vzhůru, jak se to stalo v Polsku, kde hyperinflace vymazala úspory lidí a firem. Václav Klaus a další reformátoři – a nevím, zda to hráli, nebo tomu věřili – uklidňovali, že inflace se přes měnovou a rozpočtovou politiku vybrzdí. Věřil jsem tomu také a realita nám dala za pravdu.
Ale úplně největším rizikem byla rychlost, jakou transformační auto pojede. Pomalé tempo znamená největší nebezpečí pro ekonomickou transformaci, protože vyvolává protitlaky prostředí. Ve spoustě zemí, kde se změny dělaly postupně, se ukázalo, že se vytvořila extrémně silná protitransformační opozice. Že vznikly skupiny, které do ní začaly vnášet své byznysové a politické zájmy a byly pískem v soukolí. To u nás nastalo také, ale naštěstí až někdy v roce 1994 nebo 1995.
Ale zásluhou, kterou transformačnímu lídru Klausovi už nikdo nikdy nevezme, je, že si uvědomil, že máme malinké historické okénko příležitosti. A že když je nevyužijeme, budeme se tady neustále plácat v netransformaci a nereformách jako Slovinci, Slováci, Ukrajina, Rusko, Bulharsko, Rumunsko... Povinný transformační balík se do toho čtyřiadevadesátého zvládl. Na můj vkus se mělo pokračovat dál, stále žijeme s nedodělky, ale nejsem politolog. Veřejnost byla unavená a sám Klaus cítil, že podpora začíná drhnout a že se etablovala opozice proti změnám.
Veřejnost znejistěla z kolapsu řady firem a publicity jejich tunelování a ten obrovský aplaus, který transformátoři sklízeli do roku 1993 včetně, utichl. Namalovat transformaci v roce 1990 uměl leckdo. Ale politicky ji prosadit a vypustit první stupeň rakety, který ekonomiku vynese na setrvačnou oběžnou dráhu, to bylo důležité zvládnout rychle a to se povedlo. Když jste se ohlédla, zjistila jste, že ta raketa je na oběžné dráze a letí. Občas z ní odpadne nějaký kus, ale letí, pohybuje se velmi uspokojivě dodnes.
LN: Jak to dopadlo v jiných zemích, kde se transformace dělala postupně?
Polsko zlikvidovalo lidem úspory vysokou inflací, čímž je totálně naštvalo, pokud zrovna nešlo o dlužníky, kterým naopak inflace finančně pomohla snížením dluhu. Slováci ztratili šest let nereformováním. Tam, kde ekonomika zůstala dlouho polostátní a neliberalizovaná, to je případ Bulharska, Rumunska a některých zemí bývalé Jugoslávie, jde o příklady zpackaných transformací. Nerůst, nízká životní úroveň, nenálada.
LN: Jak to bylo s kurzem koruny?
Václav Klaus jako federální ministr financí udělal rozhodnutí stanovit kurz na 28 korun za americký dolar. Bylo to v rozporu s představami Mezinárodního měnového fondu a československé centrální banky, konkrétně Josefa Tošovského, kteří doporučovali hlubší devalvaci až na těch 33 korun za dolar. A samozřejmě šel tvrdě proti vůli levicově orientovaných ekonomů a politiků, kteří naopak chtěli korunu silně nadhodnotit.
To by nás zničilo, podobně jako zničil Helmut Kohl východní Německo. Přes ostré protesty šéfa centrální banky populisticky při sjednocení revalvoval východoněmeckou marku na úroveň 1 : 1 k západoněmecké, čímž zničil na několik dekád konkurenceschopnost východoněmeckých firem a vyvolal mnohamilionový odchod produktivních lidí z bývalé NDR na západ země a východ učinil závislý na penězovodu ze Západu.
Musím říci, že rozhodnutí Václava Klause o kurzu bylo jedno z nejodvážnějších a nejlepších. Jeho kurz v zásadě vydržel až do roku 1996 a ekonomice pomohl.
LN: Lidé měli úspory. Jak jste při hlídání cen dosáhli toho, aby lidé všechny ty úspory nevytáhli a nezačali nakupovat – protože zahraniční obchod byl také uvolněn – zboží z dovozu?
Ceny po lednové liberalizaci roku 1991 vyskočily, ale už za tři měsíce se stabilizovaly. Mzdová regulace pomohla utlumit poptávku, ale zejména zafungovala měnová a rozpočtová obezřetnost, restrikce. Uvolnění zahraničního obchodu zaplavilo trh zahraničním zbožím, takže nabídka na trhu už byla velká. A přirozeně se srovnaly hladiny poptávky a nabídky a ceny přestaly nadměrně růst. Nicméně pořád rostly ročně dvouciferným tempem, až v roce 1999 se nám podařilo srazit inflaci na jednocifernou a pak jsme velmi rychle došli k těm dnešním dvěma procentům.
PAVEL KYSILKA (61)■ Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze, kde zůstal jako odborný asistent až do roku 1989. V letech 1986 – 1990 zároveň působil v Ekonomickém ústavu ČSAV. ■ Od září 1990 do prosince 1991 byl poradcem ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj Karla Dyby. ■ V roce 1992 zahájil svou sedmiletou kariéru člena vedení a viceguvernéra ve Státní bance československé, respektive její nástupkyni České národní bance. Ostruhy si vysloužil úspěšným provedením měnové odluky po rozdělení československé federace. ■ Když se tehdejší guvernér ČNB Josef Tošovský stal v prosinci 1997 premiérem úřednické vlády, byl Kysilka pověřen řízením centrální banky. V té době se také jeho podpis dostal na dvousetkorunovou bankovku. Ta je dnes sběratelskou raritou, protože je na ní podpis s šifrou v. z., tedy v zastoupení. Na ostatních bankovkách jsou podepsáni guvernéři. ■ V roce 2000 vyměnil své působení v centrální bance za Českou spořitelnu, od roku 2011 byl generálním ředitelem. ■ V roce 2016 se stal zakladatelem a předsedou správní rady společnosti 6D Academy, která se zaměřuje na poradenství firmám v éře digitalizace. ■ V létě letošního roku usedl do křesla předsedy dozorčí rady Českých drah. |
