Víra není jen soukromá záležitost, říká exšéf Fondu národního majetku Roman Češka
Premium
Seriál
PRAHA -
Většina veřejnosti si ho pamatuje z 90. let a období privatizace coby šéfa Fondu národního majetku. Málokdo už ví, že ho postihla tragická událost. Zemřela mu dcera. Víra v Boha mu v nejtěžších chvílích, jak sám přiznává, velmi pomohla. Roman Češka kromě pražské VŠE studoval teologii a působil jako hlavní ekonom pražské arcidiecéze.
LN: Máme třicet let od získání svobody, začátku budování kapitalismu, vzniku soukromého vlastnictví, ale i svobody vyznání. Jak bilancujete v adventním čase?
Moc si vážím svobody, kterou žijeme. Ale ještě víc pro mě znamená to, že jsem vedle svobody získal víru. Smutné je, že společnost si s tou získanou svobodou moc neumí poradit. A ještě smutnější je, že zatímco já jsem víru našel, společnost ji nejen nenašla, ale i tu, co měla, ztrácí.
LN: Jste známý jako ekonom, který se celý profesní život zabýval majetkem, financemi, podnikáním. Proč chcete mluvit o víře?
Když jsem ve třiceti letech uvěřil, pracoval jsem jako náměstek ministra privatizace a později jako předseda Fondu národního majetku. Své práci jsem věnoval 12 až 16 hodin denně. Všechno ostatní – rodina, koníčky, odpočinek, i čerstvě zrozená víra – bylo v mém životě sice důležité, ale přesto svým způsobem na periferii. Dnes to mám opačně. Na prvním místě jsou vztahy a víra a to ostatní je svým způsobem na periferii. Když mám možnost si vybrat, mluvím s lidmi raději o víře než o ekonomických věcech.
LN: Proč je pro vás víra tak významná?
V ekonomických věcech jde o to, jaký kdo bude mít život. Jestli bude bohatší, úspěšnější, spokojenější. Ve víře jde ale o samotnou podstatu života. A především o to, jestli získáme nebo ztratíme život věčný. A uznejte, že život je víc než bohatství, úspěch a spokojenost. A věčnost je víc než tady a teď.
LN: Říkáte, že jste uvěřil až v dospělosti. Nebyl jste pokřtěn už jako dítě?
Byl. Na přímluvu babičky. Ale o víře jsem nic nevěděl. Žádné křesťany jsem neznal. Jen babička se nás snažila několikrát za rok dostat do kostela, ale tak nešťastně, že jsem tam jako dítě dost trpěl a později se tomu vyhýbal. Mé dětství bylo plně poplatné době, která Boha popírala a církev znevažovala.
LN: Kdy se to změnilo?
S dospíváním jsem začal být skeptický vůči celé komunistické ideologii, kterou do nás hustili pod tlakem. Oficiální ideologie materialismu a vědeckého ateismu se najednou zdála prázdná, lživá, zcestná. Rozumem jsem odmítl představu, že svět vznikl samovolně jako produkt neosobních kosmických, fyzických, chemických a evolučních procesů. Začal jsem svět vnímat jako dílo architekta, hybatele, oživovatele.
LN: Co vám nakonec Boha „definitivně“ přiblížilo?
Když jsem viděl, jak víra v Ježíše proměňovala mého blízkého kamaráda. Uvěřil na vysoké, kterou jsme spolu studovali, a začal se postupně proměňovat. Ne ze dne na den, ale z roku na rok. Stával se postupně silnou a moudrou osobností. Protože jsme zůstali přáteli, a dokonce spolupracovníci i po škole, mohl jsem to sledovat dál. Začal jsem si klást otázku, co ho tak proměňuje. Měl jsem potřebu o tom s ním mluvit. A on mi nenápadně, postupně začal odkrývat tajemství víry. Bylo to, jako když do sklenice postupně kape voda. Sklenice zachytává kapku po kapce, plní se a najednou spadne kritická kapka a ze sklenice nevyteče jen tato přebytečná poslední kapka, ale uvolní se povrchové napětí a vyteče celý pramen.
LN: Jak vypadal onen bod zlomu u vás?
Jednoho dne se naše povídání dostalo až k momentu, kdy mi kamarád vyprávěl, jak sám uvěřil. Jak poprvé připustil, že Bůh není síla, ale osoba. Jak ho poprvé oslovil a pustil do svého života. A jak ho to začalo proměňovat. Když jsem šel domů po tomto rozhovoru, udělal jsem totéž. Připustil jsem, že kamarádovo svědectví může být pravdivé a Bůh může být živou osobou s živým vztahem ke každému z nás. Oslovil jsem ho slovy: jestli Bože jsi, tak mi to dej vědět. A v té chvíli jsem uvěřil. Nebylo to tak, že by sestoupil z nebe anděl a mával přede mnou plamenným mečem. Ani jsem nezačal slyšet nějaké hlasy. Změnil se můj přístup a vnitřní pocit. Najednou mi vše dávalo smysl, nějak to do sebe zapadlo a já jsem se otevřel evangeliu jako pravdivé odpovědi na spoustu do té doby nevysvětlitelných otázek. Tato změna postoje a otevření se Bohu mě začaly proměňovat a stal jsem se věřícím a praktikujícím křesťanem.
LN: Jak žijete svoji víru?
Křesťanem jsem 25 let. Už mám hodně za sebou, ale pořád jsem toho dost nezvládl. Nepochybuji o tom, že Bůh je, protože ho znám osobně. Jeho existenci považuji za empiricky prokázanou.
Působil v mém životě někdy všedně, někdy zázračně, ale rozhodně pořád. Přesto denně bojuji o víru. Nepochybuji o Bohu, ale o sobě. O kvalitě svého křesťanství. O síle své modlitby. O tom, zda jednám správně a zda správně používám Boží dary. Jestli jsem dobrým svědkem, který lidi k Bohu přitahuje, a ne od něj odpuzuje. Váhám, zda správně rozumím tomu, k čemu mne Bůh vyvolil a co ode mne čeká. Zkoumám, jaká společenství a jaké vztahy jsou mému životu s Bohem nejvíc ku prospěchu.
LN: Co vám křesťanství dalo a kam vás dovedlo?
V první řadě mi dává určitou vyrovnanost, vnitřní jistotu, radost ze života a vynikající vztah s manželkou, se kterou svoji víru prožíváme společně. Dovedlo mě k aktivnímu životu v církevním společenství, ke studiu teologie a k práci pro církev. A to všechno je velké obohacení a úžasná zkušenost. I proto jsem se postupně začal stahoval z úspěšného podnikání a uvolňoval si ruce pro záležitosti církve a víry. Dnes chci raději pracovat na tom, aby lidé poznali Boha a začali s ním žít, než abych vydělával peníze. I když je pravda, že i s nimi se dá dělat mnoho dobrého.
LN: Období Vánoc se v mnoha ohledech proměnilo. Jako by se přetavilo ve svátek konzumu, který leckde startuje už v září. O víře, církvi a životě věčném se moc nemluví. Proč?
Dnešní doba dělá všechno pro to, abychom se zahltili svými starostmi a radostmi a řešili všechno jen tady a teď. Systematicky nás straší. A ještě systematičtěji nás zaplavuje nabídkou různých zábav. Chodíme do práce, protože se nějak živit musíme. Ale po práci se chceme bavit. Konzumujeme trvalý proud zábavy. Zábava je zlaté tele současnosti, kvůli kterému nemáme čas na sebe, na Boha, na důležité věci.
Skoro všude hučí televize a rádio, aby nás nenapadlo přemýšlet. V ruce máme pořád mobil. S přáteli se scházíme hlavně kvůli zábavě. Přemítat o vážných tématech víry je vzácné, a ještě vzácnější a těžší je mluvit o nich s ostatními. O životě věčném, o nebi, pekle, očistci, Božím soudu, o tom se nemluví vůbec.
LN: Není to tím, že na tyto věci dnes málokdo skutečně věří?
Možná ano, ale tyto věci jsou základem, bez něhož by křesťanství nebylo křesťanstvím. Bez nich je víra prázdná. Ženy se v průměru dožívají 82 let a muži 76 let. To jsou roky, o které se staráme a snažíme se je prožít co nejlépe. Ale Kristus říká, že za horizontem smrti nás čeká život věčný, Boží království. A to je sakra významnější než pár desítek let našeho současného života. Jestliže se křesťané mýlí, tak až zemřeme, bude jedno, jak dlouho jsme žili, jak moc jsme se bavili a kolik jsme toho odpracovali. Prostě nebudeme. Jestliže ale má křesťanství pravdu, pak riskujeme, že svým hedonismem a životním stylem zaměřeným výhradně na tady a teď svoji šanci na věčnost provaříme.
LN: Co vás tak silně na život věčný nasměrovalo?
Smrt blízkého člověka. Umírala nám dcera. A to vede k hodně hlubokému uvažování, o čem život a smrt vlastně jsou, o čem je křesťanská naděje. To je drsný lakmusový papírek křesťanské víry. Věřím, že smrt je přechodem ze současného života do života věčného, a ne žádná tragédie. Věřím, že dotyčný v životě obstál nebo svůj život promarnil. Věřím, že se ještě někdy uvidíme.
LN: Cítíte to nějak hlouběji během adventu?
Ano, cítím. Advent nemá smysl, pokud není přípravou na skutečné setkání s Bohem. Velikonoce jsou zase připomínkou vzkříšení, které nás čeká. Křesťanství není jen o chození do kostela a o mravnosti, ale o budování vztahu s živým Bohem a o přípravě na život věčný. Láska není jen emoce, pozornost a dárky, ale také spoluzodpovědnost za to, aby i moji blízcí poznali Boha a přišli do nebe. Víra není jen soukromá záležitost. Kdo si věří jen pro sebe a o víře mlčí, je spoluzodpovědný za každého, koho mohl dovést do věčnosti, ale nedovedl, protože mlčel.
LN: To zní přísně.
Víra se ale vždycky odehrávala ve společenství a předávala osobně. Nelze ji žít jen sám pro sebe. Křesťan by se neměl se svojí vírou zavřít doma nebo v kostele. Pokud se spokojí s tím, že se snaží žít mravně a chodí do kostela, je to málo. To není křesťanství, to je sobectví. Křesťan má v sobě mít vnitřní klid a pokoj, protože má vědět, že věci mají hlubší význam a vše zlé se může v dobré obrátit. Zároveň ale by z něj měla víra vyzařovat. Má být plný ohně, neklidu, angažovanosti, protože má mít starost o ty, kdo zatím Boha neznají. Křesťanství je pro lidi, ne pro sebe. Ježíš nežil pro sebe, ale pro ostatní. Měli bychom využívat každou příležitost ke svědectví a předávání víry.
LN: Studoval jste teologii. Jak jste si vysvětlil, že vám zemřela dcera v mladém věku?
Michalce bylo 23 let, když umírala na rakovinu. A bylo to zlé. Není to ale tak, že ji Bůh někomu vzal. Bůh nezpůsobil její nemoc. Bůh ji naopak přijal, když se její život naplnil. Pokud obstála před Božím soudem a tráví teď s Bohem svůj život věčný, bylo největší zlo (smrt) překonáno největším dobrem (život věčný s Bohem). Jestli jsme něco s manželkou prožívali opravdu úzkostně, tak otázku, zda jsme udělali všechno, co jsme mohli, aby Michalka obstála a skončila u Boha.
LN: Váš vztah ke smrti je vlastně překvapivě pozitivní. Jak to?
Je to takový paradox. Všichni chtějí do nebe, ale nikdo nechce zemřít. Upínáme se k tomu jedinému, co známe – k životu tady a teď. Přestože nám sám Bůh sdělil, že nám ve svém království nachystal něco tak dobrého, že si to ani neumíme představit, pořád se upínáme zuby nehty jen na svůj současný život. Snažíme se ho nesmyslně prodlužovat o každý den, o každou hodinu. Pouze lidé hluboké víry to chápou jinak, protože smrt neberou jako ztrátu. Naopak jsou připraveni ho obětovat za jiné, pokud si myslí, že to má smysl.
LN: Myslíte nějaký konkrétní příklad?
Vezměte si příklad Maxmiliána Kolbeho, polského kněze, který v Osvětimi dobrovolně nabídl a obětoval svůj život za život jiného vězně, který byl otcem od rodiny (papež Jan Pavel II. ho v roce 1982 prohlásil za svatého – pozn. red.). Ani neměl jistotu, že dotyčný skutečně přežije. Když se na to dívá světský člověk, nepochopí ho. Když se na to podíváte z hlediska věčného, neudělal nic jiného, než že sám vykročil k Bohu a druhému člověku dal šanci prožít svůj život s jeho blízkými. Nic neztratil, naopak způsobil dobro.
LN: Pomohla vám víra, když jste působil veřejně?
Moc to nestihla, protože jsem do veřejné služby nastoupil ve 26 letech a skončil ve 34. Uvěřil jsem ve 30 letech a první roky jsem byl křesťanské nedochůdče. Hodně mi pomohla až ve chvíli, kdy jsem za poměrně bouřlivých okolností končil. Média byla plná útoků. Rozjela se kauza Mostecká uhelná, která vyvolala vlnu útoků politických. A k tomu všemu se projevily zdravotní problémy Michalky. Byla to skutečně hrozná doba. V práci samé špatné zprávy. Doma samé špatné zprávy. V té době mě skutečně vztah s Bohem držel nad vodou.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
