Lidovky.cz

Lidé

Tabu ‚sešívaných‘ rodin. Není povinností milovat nevlastní děti, tvrdí Šimůnková

Kamila Šimůnková | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Premium
PRAHA - Koučka a zakladatelka asociace pro nevlastní rodiče Kamila Šimůnková o tom, jak život v komponované rodině dokáže posílit vztah, proč není povinností milovat nevlastní děti a v čem to mají macechy a otčímové jiné.

Kamila Petrovská, dnes již Šimůnková, navázala romantický vztah s mužem, který měl z předchozího manželství dvě děti. Díky svým pedagogickým zkušenostem doufala, že svou roli v nové rodině lehce zvládne, nebylo to ale tak snadné. Chtěla se s někým poradit, zjistila však, že informací je poskrovnu.

Lidí, kteří žijí v komponované nebo též „sešívané“ rodině – totiž s nevlastními dětmi z předchozího vztahu partnera –, je přitom velké množství. V Česku se podle statistik rozpadá každé druhé manželství, z toho víc než polovina párů má při rozvodu nezletilé potomky, nevlastního rodiče pak má celá třetina dětí. Šimůnková se rozhodla díru na trhu zaplnit. Místo nelichotivého označení macecha a otčím vymyslela termín „třetí rodič“, založila stejnojmennou platformu pro ty, kteří se ocitnou ve stejné situaci jako ona, a na toto téma vydala i knihu Třetí rodič.

Jak vám říkají děti vašeho partnera?
Kamilo. Máme to tak od začátku a nikdy tomu nebylo jinak.

Témata: rodina, vztah, Česko

Je to pro daný vztah nejlepší varianta oslovení?
Určitě bude nejčastější. Samozřejmě je ale potom důležité uvést věci na pravou míru a objasnit, jakou roli ta osoba opravdu zastává. Není to „teta“ nebo „kamarádka“, ale nová partnerka.

Vy jste tuto roli nazvala „třetí rodič“. Opravdu jde o rodičovskou úlohu, když už dítě své rodiče má?
Do jisté míry ano, v mnoha ohledech se jí podobá. Slovo „třetí“ ale naznačuje, že je až třetí v pořadí. Nejprve je tam máma a táta. Pokud dítě vlastní rodiče má, nový partner by neměl rodiče nahrazovat.

Kamila Šimůnková
Kamila Šimůnková

Bavili jste se s partnerem o tom, jak vaši roli v rodině uchopit?
Dělo se to intuitivně. Člověk chce mít skvělý vztah s partnerem i s jeho dětmi, brzy si ale uvědomí, že je to jinak, než si na začátku představoval. Vždycky to někde začne skřípat. Já jsem měla pocit, že jsem se ocitla v určitém prázdnu.

Ptám se proto, že v komponované rodině se často mluví o vztahu mezi dětmi a novým partnerem, není ale spolupráce mezi partnery stejně důležitá?
Ta je na prvním místě! To, jaký mají partneři vztah a jak k celé záležitosti přistupují, se odráží na vztahu třetího rodiče s dětmi. Samozřejmě je to ale i naopak a vztah dětí s novým partnerem ovlivňuje partnerství.

Co přesně máte na mysli oním ,,prázdnem“, které jste zmínila?
Bylo to prázdno jednak informační, jednak „rolové“. V roce 2013, kdy jsem se v situaci nevlastního rodiče ocitla, chyběly k tomuto tématu informace. Narazila jsem na dvě knihy přeložené z francouzštiny, původní česká literatura ale neexistovala. Na internetu jsem našla jen pár rad z populárních časopisů a v poradnách psychologů byla často řešením jednoduchá věta: ,,Tak se s ním prostě rozejděte.“ V okruhu známých to nebylo o moc lepší. Téměř nikdo neměl osobní zkušenost, a pokud ano, tak negativní. Užitečnou radu jsem tenkrát nedostala. A prázdno jsem cítila i v nové rodině. Děti nevěděly, jak se ke mně mají chovat, a já zase jak k nim. Nenašla jsem zkrátka žádný návod, co třetí rodič dělat smí, nesmí, nebo co by naopak měl.

Platí, že vztah s člověkem, který má děti z předchozího vztahu, bude vždy komplikovanější?
Každý vztah je jiný. Já jsem byla velmi ostražitá, protože už jsem partnera s dítětem předtím měla – a po této zkušenosti se mi do podobného vztahu nechtělo. Pro toho, kdo ví, do čeho jde, to je velké dilema. Komponované rodiny určitě jsou složitější, co se týče organizace nebo spletitosti vztahů mezi všemi zúčastněnými. Nedá se ale říct, co je lepší nebo horší. Jen je třeba počítat s tím, že je to práce a že dosáhnout v tomto typu rodiny spokojenosti vyžaduje určité úsilí.

Při pohledu zpět: Co tato zkušenost vašemu vztahu přinesla?
Určitě ho posílila. Máme za sebou náročné situace, které se nám ale podařilo zvládnout, a žijeme spolu spokojeně dál. Kdybychom byli ve vztahu bez dětí, takové to hezké, romantické období zamilovanosti by trvalo déle. My jsme ale v podstatě hned museli řešit spoustu věcí. Co se v běžném vztahu odhaluje i několik let, se ve vztahu s dětmi ukáže okamžitě. Jde se na dřeň. Velice rychle se dozvíte pravdu o sobě, o tom druhém i o vás obou – a není to vždy příjemné zjištění. Když se ale překoná, je to pro vztah velká posila.

Co jste se o sobě naučila?
Především určovat si hranice, jaké situace či chování už jsou pro mě přes čáru. Naučila jsem se dávat najevo své emoce a o věcech také jasně mluvit. Překvapilo mě, že mě děti dokážou vytočit zdaleka více, než jsem si původně myslela. Nastalo hodně chvil, kdy jsem to chtěla vzdát. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že když mám před sebou problém, dokážu ho řešit – třeba tím, že o něm napíšu knihu. (směje se) A i když to nějakou dobu nebylo vidět, ukázalo se, že investice do budování důvěry a respektu s bonusovými dětmi se vyplatila.

Jaké to bylo, stát se třetím rodičem, když jste sama děti neměla?
Nejdřív jsem si myslela, že to bude v pohodě. Hodně jsem s dětmi pracovala a myslela jsem si, že to s nimi umím. Až když jsme byli ve společné domácnosti, zjistila jsem, že být s dětmi v rámci školského systému a v rodině je něco úplně jiného. Narazila jsem na to, že nástroje, které jsem měla, nefungovaly – a neznala jsem žádné jiné. Dneska můžu říct, že tato pozice je v komponované rodině úplně nejtěžší. Nejen proto, že nemáte jako rodič vlastní zkušenosti, je tam i velká nerovnováha. Ten bez dětí se musí víc přizpůsobovat, přichází o své soukromí, hodně toho pro partnerovy děti dělá a dává ze sebe. Vůči vlastním dětem je to přirozené, vůči nevlastním náročné. Partner s dětmi navíc toto omezení a upozadění nezažívá. A pak je tu otázka role v rodině. Děti mají svou mámu, tátu, a vy jste kdo? Někdo si svou úlohu rychle najde, chopí se třeba vaření nebo chodí s dětmi běhat, jinak se ale v rodině může cítit málo zakořeněný.

Jaké změny přineslo narození vaší vlastní dcery?
Ohromně nám to všem pomohlo. Získali jsme pokrevní vazbu, kterou jsme předtím neměli. Moje nevlastní děti teď mají sestru, já jsem její máma a moje dcera má sourozence. Toto jedno dítě má vazbu ke všem v rodině, skrze něj máme všichni něco společného. Propojilo nás to.

Jak se v komponovaných rodinách řeší, aby rodič neupřednostňoval vlastní děti před nevlastními?
To je velké téma. Určitá disbalance je daná přírodou. Je přirozené, že k nevlastnímu dítěti necítím to samé jako k vlastnímu. Je potřeba nehrát si na to, že jsou pro nás všechny děti stejné, realita je, jaká je. Důležitá je ale vnitřní práce dospělého, aby situaci dokázal zpracovat tak, aby děti netrpěly a měly pocit relativní rovnosti. Například ve složené rodině mé kamarádky se dohromady sešlo šest dětí a ty nevlastní měly pocit, že musejí dělat horší domácí práce než její vlastní. Jakmile systém změnili a práce se mezi dětmi začaly točit, problémy ustaly. Je také naprosto v pořádku říct, že občas potřebujeme čas jen s vlastními dětmi, kdy jim třeba můžeme dopřát víc, než když jsme všichni pohromadě.

Musí třetí rodič nevlastní děti milovat?
Nemusí. Myslím, že tohle zjištění je pro mnohé třetí rodiče velice úlevné. Často pociťujeme obrovský tlak, že je musíme mít rádi, někdy tomu ale nejde dostát. S nevlastními dětmi nám příroda nedala to, co s vlastními. Nemilujeme je, jen co je spatříme. Můžeme s nimi mít krásný vztah, někdy ale trvá i léta, než se vybuduje. Většina třetích rodičů říká, že nevlastní děti má ráda, už méně pak, že je miluje. Nemusíme je ale mít ani rádi – a stejně tak ony nás. Žijeme ovšem v jedné rodině a je důležité se navzájem respektovat.

Co bývá pro třetí rodiče nejtěžší?
Začátek. Když spolu rodiny začínají žít, nechtějí udělat chybu a přicházejí si pro radu, jak děti s novým partnerem seznámit nebo jak dopomoci tomu, aby se sourozenci měli rádi. Velké téma je také partnerská komunikace. Třetí rodiče se často ocitají v situaci, kdy se cítí od partnera nevyslyšení, nedocenění, mají pocit, že upřednostňuje děti před nimi nebo jim nedává hranice. Do jisté míry jsou na partnerovi závislí, protože vlastní rodič má na děti většinou větší páku, a když spolupráce mezi partnery nefunguje, děti to vycítí, můžou si třeba víc dovolovat – a třetí rodič nezmůže nic.

Kvůli nevlastním dětem se vztahy i rozpadají.
Ano. Anebo se nerozpadnou, může to ale být zátěžové téma. Mám kamarádku, která je ve šťastném vztahu, její děti si ale s novým partnerem nerozumějí a je to pro jejich rodinu velký problém.

Je role třetího rodiče jiná pro ženy než pro muže?
I když už se pomalu upouští od genderových stereotypů, pořád si v praxi nějakých všímám. Když si žena najde muže s dětmi, často to společnost vidí tak, že muže odlákala od rodiny. Zatímco muž s partnerkou s dětmi je vnímaný jako hrdina, který ženu, která na to byla chudinka sama, zachránil. Rozdíl je také v rolích. Muž v nevlastní rodině s dětmi nejčastěji sportuje, bere je na výlety, případně pomůže s úkoly z matematiky, tím to ale většinou končí. Zato od ženy se očekává, že bude dětem vařit, prát, ale také dávat lásku. Muž často chce, aby žena jeho předchozí partnerku předčila v partnerské a milenecké roli, ale zároveň ji nahradila i jako matka. Ani muži to ovšem nemají lehké. Jsou to většinou ženy, kdo dostává děti do plné péče, muž proto s nevlastními dětmi tráví víc času. Partnerka si také může dělat finanční nároky. Obecně pro muže bývá větší výzva najít si v nové rodině své místo. Možná jsou na ně v domácnosti kladeny menší požadavky, o to méně ale vědí, jakou roli vlastně zastávají, a může to být velmi frustrující.

Je pro muže ve vztahu k nevlastním dětem podstatné, že nejde o pokrevní vazbu?
Na to neumím odpovědět. Celkově si ale všímám, že to v komponovaných rodinách funguje lépe, když třetí rodič, ať je to muž, nebo žena, bere děti skoro jako vlastní. Jsou ale situace, kdy to může být těžší, například když dítě skočí rodičům do postele nebo když se před ním převlékají. Intimnější chvíle se s vlastními dětmi zvládají snáz.

Hraje roli věk dětí?
S mladšími dětmi se rodina může snadněji sladit. Je překvapující, jak rychle děti dokážou k novému člověku přilnout a projevit emoce. Vztah mezi nimi a třetím rodičem se může utvořit naprosto přirozeně. Na druhou stranu máte záruku, že s nimi budete žít ještě dlouho. Se staršími dětmi může být proces sbližování komplikovanější, objevuje se odmítání a bývá to větší práce. Intenzivní společný čas je ale kratší a také je zde větší prostor pro komunikaci, kdy se o problémech dá promluvit a společně je řešit.

Jak by se měl třetí rodič zachovat v obdobích, jako je například puberta?
Záleží, jaký má dítě vztah se svým biologickým rodičem. Pokud je vazba narušená, může ho nahradit bonusový rodič. Někdy se s ním určité intimní záležitosti řeší snadněji než s vlastním. Když je ale biologická rodina zdravá, třetí rodič by z vlastní iniciativy neměl přebírat roli rodiče. Vstupuje tak na území, kam nepatří.

Dá se na roli třetího rodiče nějak připravit?
Je dobré si na začátku ujasnit, jestli mi za to partner opravdu stojí. A pokud ano, je třeba si uvědomit, že to nebude procházka po růžovém chodníčku. Ta práce se vyplatí, není ale jednoduchá. Určitě bych doporučila vyhledat si informace nebo si přečíst mou knihu. Člověk tak zjistí, že to, co prožívá, je přirozená součást procesu. Rozhodně však pomáhá humor a nadhled.

Jsou lidé dnes víc otevření se o tématu bavit?
Určitě se o tom více píše a přibylo literatury a informací, tabu to ale do jisté míry zůstává. Partner s dětmi jako by pořád byl trochu méně než partner bez dětí. Pro lidi je také občas těžké si přiznat, že situaci nezvládají. Na začátku vztahů taky často stojí rozpad rodiny nebo nevěra, což je hodně bolestivé. V rodinách se zkrátka děje spousta věcí, o kterých raději příliš nemluvíme.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.