Lidé s otevřenou hlavou jsou nám schopni na sebe prozradit úplně všechno, usmívá se anestezioložka
Premium
Rozhovor
Praha -
Anestezioložka Daniela Netuková o tom, jestli je narkóza bezpečnější než alkohol, o lékařské rodině Netuků a taky o tom, co všechno na sebe řekne pacient, kterému neurochirurg otevře hlavu.
Našlo by se asi dost lidí, kteří netuší, že anesteziolog, který je uspí před operací a po ní zase probudí, je taky lékař. Což možná souvisí s tím, že původně narkózu opravdu nepodávali doktoři, nýbrž řádové sestry.
Dnes by však bez lékařů-anesteziologů nemohla fungovat žádná nemocnice. A kdyby nebylo možné pacienta načas zbavit vědomí i bolesti a pak ho zase k vědomí bezpečně přivést, nebyl by žádný pokrok v intenzivní medicíně, žádné velké operace srdce, žádné transplantace. Celý rozmach chirurgie nastal vlastně až po objevení spolehlivé anestezie. možná pro svou tak zásadní roli v moderní medicíně bývají anesteziologové trochu romanticky přirovnáváni k dopravním pilotům. protože ti také musejí s pasažéry nejenom vzlétnout, ale pak i bezpečně přistát.
Doktorka Netuková pracuje jako anestezioložka v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Její manžel je ve stejné nemocnici neurochirurgem, zástupcem přednosty Vladimíra Beneše. Její švagr je pro změnu přednostou kardiochirurgie v IKEM. V pozoruhodné širší Netukovic rodině je tolik doktorů, že kdyby se sešli na jednom místě, mohli byste si je splést s malou poliklinikou.
Autor:
Alena Plavcová
LN: Jednu moji kolegyni napadlo, že celková anestezie je něco jako malá smrt. A že by vlastně bylo fajn, kdyby to opravdu takhle jednou bylo – že člověk usne a nic ho nebolí...
No, smrt to teda není. Člověk při anestezii sice usne a nic ho nebolí, ale je to takzvané řízené bezvědomí. Má totiž stále všechny životní funkce zachované – spí a nic necítí. a jak to s námi jednou bude, to fakt neví ani anesteziolog.
LN: Zdají se při anestezii sny?
Ano, zdají. Látky, které dáváme pacientům do žíly, mohou sny dokonce vyvolat. I já někdy pacientům, než je uspím, popřeju, aby se jim něco pěkného zdálo. Vy musíte člověka uspat, bezpečně ho provést tím „údolím stínů“, ale pak ho zase vzbudit.
LN: Která fáze anestezie je z vašeho pohledu nejrizikovější?
Nejrizikovější je takzvaný úvod do anestezie – tak se to říká odborně. Zkrátka chvíle, kdy člověka uspíte a podáte mu všechna potřebná farmaka. Ta mají ale za následek nejenom to, že člověk usne, ale ve většině případů taky to, že přestane dýchat. Takže vy musíte nějakým způsobem, který závisí na typu operačního výkonu, na délce operace, zajistit dýchací cesty. U krátkých, třeba desetiminutových operací stačí obličejová maska. U delších operací dýchání za pacienta přebírá přístroj.
Daniela Netuková (40)Vystudovala 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, absolvovala stáže v Německu. Pracuje jako anestezioložka v pražské Ústřední vojenské nemocnici na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Zaměřuje se na neuroanestezii včetně komplexních neurochirurgických výkonů. Anesteziologicky vede většinu výkonů, při nichž se operuje při vědomí. Vyučuje mediky. Je vdaná, jejím manželem je neurochirurg prof. David Netuka, zástupce přednosty Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky ÚVN. Je matkou dvou dětí. Ráda plave a lyžuje. |
LN: Máte pravomoc ukončit operaci, když vidíte, že na tom pacient není dobře?
Samozřejmě můžeme navrhnout, aby byla operace ukončena. Stává se to. Například zrovna nedávno jsem uspávala asi šedesátiletého pána, jemuž po uvedení do anestezie začalo nepravidelně bít srdce a jeho krevní tlak se snížil tak, že jsme se, i vzhledem k povaze výkonu – šlo totiž o velký nádor pod mozkem –, rozhodli operaci ukončit. Takže jsem pána probudila, operace byla odložena.
LN: Stalo se vám někdy, že by se pacient probudil uprostřed operace? Nebo si něco z operace zpětně vybavoval?
To se stává docela často, že se operovaný trochu „připrobudí“. Ale protože my pacienta neustále monitorujeme, hned vidíme na přístrojích, že mu stoupá tlak, zvyšuje se mu tepová frekvence – a můžeme přidat léky, které ho zase uspí. O té takzvané intraoperační bdělosti, kdy lidé tvrdí, že slyšeli, co se na sále během operace dělo, byly dokonce natočeny filmy. Ve skutečnosti pacienti zpravidla nejsou schopni pod vlivem narkózy rozeznat, co se jim jen zdálo a co byla realita.
LN: V USA je ale prý hodně soudních žalob právě na to, že pacient část operace vnímal. Setkala jste se s něčím podobným u nás?
Ne, nikdy. Teoreticky by se to stát mohlo… musím ale něco vysvětlit: před operací totiž kromě léků na uspání dáváme pacientovi i léky na uvolnění svalového napětí, které způsobují, že se nebude moci v průběhu operace hýbat. Že mu zkrátka úplně ochabnou svaly – to je důležité pro operační výkony například v dutině břišní. Mohla by tedy nastat situace, že vám někdo dá jen tuhle látku, a neuspí vás, takže byste všechno vnímala, ale nemohla se pohnout.
LN: Námět na horor – kdyby se začalo řezat do špatně uspaného člověka.
Jenomže my bychom tu pacientovu bdělost okamžitě viděli na přístrojích. Stoupl by mu tlak, měl by vysoké pulzy – hned bychom zasáhli. Pokud by se něco takového stalo, muselo by jít třeba o záměnu léků – a to je krajně nepravděpodobné.
LN: Profesor Vladimír Beneš tvrdí, že když jde člověk na operaci, měl by se víc než o operatéra zajímat o anesteziologa, protože mu může hodně uškodit. Myslíte si to taky?
Já si spíš myslím, že anesteziolog může pacientovi hodně pomoci. Anesteziolog je jeho průvodce, strážce, který je po celou dobu operace s ním, hlídá ho. A cokoli se během operace stane, vždy jde za anesteziologem, anesteziologa se to týká vždycky.
LN: Tak trochu anděl strážný?
Někdy si tak i připadám...
LN: Jak může anesteziolog pacientovi uškodit?
Každý může udělat chybu. Zvlášť když je anesteziolog nezkušený.
LN: Co konkrétně se může, kromě záměny léků, o které jste mluvila, stát?
Komplikace může nastat kdykoli. Žádná operace není stoprocentně bezpečná a není ani anestezie, která by byla úplně bez rizika. Ale vážné komplikace způsobené anestezií jsou opravdu strašně vzácné. Běžná rizika jsou, že pacient po operaci zvrací, může mít svalové bolesti, které souvisejí s anestezií. Fatální komplikací může být těžká alergická reakce. To je nepředvídatelná, ale velmi vzácná věc. Já pracuju v oboru zhruba patnáct let, a takovou tu opravdovou alergickou reakci jsem ještě nikdy neviděla. Komplikace může nastat i při intubaci do jícnu místo do hrtanu. Naštěstí dnes máme bezpečné přístroje, které by na takový problém okamžitě upozornily.
LN: Kolem narkózy koluje mnoho „zaručeně pravdivých“ zvěstí. Lidé se například bojí, že jim kvůli anestezii odumře velké množství mozkových buněk.Může narkóza opravdu poškodit mozek?
Ne. Dokonce podle posledních odborných studií to vypadá, že některá anestetika naopak chrání mozkové buňky, odborně říkáme, že působí neuroprotektivně. Ale samozřejmě velice záleží na tom, jak anesteziolog anestezii vede.
LN: Další „zaručená informace“ tvrdí, že u starších pacientů může narkóza vyprovokovat Alzheimerovu chorobu.
Tak tohle není pravda vůbec. Samozřejmě ale starší lidé můžou narkózu snášet hůř – stejně jako snášejí hůř operace vůbec, všechno se jim také hůře hojí. Jejich centrální nervový systém bývá k anestetikům citlivější. Závisí to samozřejmě i na dalších onemocněních, která starší pacienti mívají.
LN: Znám ale seniora, který po narkóze zapomněl,jak se otevírají dveře domu, nebyl schopen se nalogovat do počítače, což dřív běžně dělával, začal se bát řídit auto...
Někdy se stává, že po anestezii může dojít k nějaké zmatenosti, k výpadkům paměti. Ale není to běžné. Zřejmě se zrovna v tomhle případě stalo ještě něco jiného.
LN: Jsou anestetika bezpečnější než alkohol?
Tak to zcela jistě. Protože u anestezie u vás vždy stojí anesteziolog, který všechno řídí a hlídá vás. Zatímco na nějakém večírku nikdo nehlídá, kolik toho vypijete.
LN: Reaguje každý člověk na anestezii jinak?
Samozřejmě. Anestezie je velice individuální záležitost.A jak říkám studentům, celá anestezie je hodně empirická věc, tedy že vychází především ze zkušenosti. My vlastně sledujeme základní životní funkce pacienta a podle toho dávkujeme léky. Samozřejmě jsou nějaké normy, kolik čeho bychom měli dát, ale záleží na váze, na věku, na lécích, které pacient užívá, taky na tom, zda třeba není zvyklý brát analgetika, zda bere drogy nebo pije alkohol.
LN: Když je někdo drogově závislý, je větší problém ho uspat?
To bývá opravdu velký problém. Protože součástí anestezie jsou i léky proti bolesti. No a u narkomana mu můžete dát, dá se říct, kýbl takových léků – a nezabírají.
LN: Když vám to sám neřekne, poznáte, že pacient je alkoholik?
On to na sebe málokdo řekne. Ale my to vidíme z laboratorních výsledků, z předoperačních vyšetření. Zejména z jaterních testů bývá jasné, o co jde. Alkoholika je taky těžší uspat? U alkoholika je to dost podobné jako u narkomana. I alkoholici potřebují daleko větší dávku sedativ.
LN: Jsou například Asiaté vnímavější k anestetikům než Evropané?
Právě Asiaté jsou opravdu hodně citliví na léky proti bolesti. Stačí jim fakt strašně málo, aby byli úplně v rauši. Je to zřejmě geneticky dané.
LN: Před lety jsem musela na operaci.A když mě vezli na sál, přišel ke mně mladý anesteziolog, představil se mi a řekl, že se o mě bude starat. A já se docela přestala bát. Byl to nadstandard, nebo takový přístup patří k povinné výbavě anesteziologa?
Mělo by to tak být, určitě by anesteziolog měl být i psychologickou oporou pacienta. Uklidnit ho před operací. Tím spíš, že my jsme vlastně ti poslední, koho pacient před operací vidí, a pak zase první, koho uvidí po probuzení.
LN: Setkala jste se někdy na sále s kuriózní situací spojenou s anestezií?
Kuriózní situace zažíváme na sále skoro každý den... Ale pro mě osobně jsou nejzajímavější takzvané awake operace, kdy pacient vlastně nespí. Používají se v neurochirurgii, což je profese mého muže. A já velmi často uspávám právě na neurochirurgickém sále.
LN: Takže pacient je operován při vědomí?
Ano. V takovém případě to není operace v celkové anestezii. Ale i tito pacienti dostávají léky. Typicky mívá taková operace několik fází: v první fázi pacient spí, ale lze ho probudit; v další fázi musí být při vědomí, musí s námi při výkonu hovořit, aby neurochirurg věděl, do jaké oblasti mozku se právě dostal; a pak, v poslední fázi operace, třeba zase spí.
LN: Co vám ten člověk, který má otevřenou lebku, říká?
To je právě to zajímavé. Protože se nám v podobných situacích už u několika pacientů stalo, že nám s hlavou otevřenou na sebe řekli úplně všechno. Asi jak se bojí. Nejenom o rodině, ale třeba před pár lety nám začal jeden pacient vyprávět o své milence. Jiný mladý muž mi zase nedávno říkal, že mám krásné oči a že mě miluje. No, asi si v tu chvíli neuvědomil, že ho operuje můj manžel... Někdy se nestačíme divit, co všechno se na sále dozvíme. Ale jsme profesionálové. A všechno, co pacient v takové chvíli prozradí, musí samozřejmě navždy zůstat na sále.
LN: Co je to ten takzvaný umělý spánek, do něhož jsou uváděni lidé po těžkých úrazech?
O umělém spánku se většinou mluví u pacientů na odděleních intenzivní péče. Bývají to lidé, jimž selhávají základní životní funkce, ty za ně přebírají přístroje. A aby pacient toleroval, že za něj například dýchá přístroj, nepral se s ním, musí být utlumený. Takže většinou dostává léky, které způsobují takzvanou sedaci, uklidnění, otupění.
LN: Lidé si často myslí, že anestezie, která znecitliví jen spodní část trupu a píchá se do zad, se dává přímo do míchy. Tak to ale asi není, že?
To určitě ne. Pokud bychom píchli do míchy, opravdu hodně bychom pacienta poškodili. Tento typ anestezie se píchá k nervovým kořenům nebo do oblasti, kde je mozkomíšní mok.
LN: A jak to poznáte, že nejste v míše?
(rozesměje se) No poznáme to. Jedna z těchto typů anestezie se píchá nad mozkovou plenu neboli epidurálně – proto se tomu říká epidurál. Abych to vysvětlila, mozková plena stejně jako v hlavě vystýlá páteřní kanál. A my se díky speciální technice dokážeme jehlou dostat nad tu plenu a tam aplikovat lokální anestetikum.
LN: Je těžké se to naučit?
Není to těžké. Je to věc praxe. Pak je druhá metoda, takzvaná spinální anestezie. Samozřejmě ani ona se nepíchá do míchy. My víme, že mícha končí v oblasti druhého bederního obratle, níž už mícha není. A tahle anestezie se právě píchá níž.V tomto případě se plena mozková propíchne a anestetikum se aplikuje do mozkomíšního moku. A to, že jste jehlou v mozkomíšním moku, poznáte, protože se vám ten mozkomíšní mok vrací, začne kapat z jehly ven.
LN: Anestezie pochopitelně funguje i na zvířata. Ale prý byl prokázán účinek anestetik i na rostliny: zastavil se jejich pohyb, přestaly reagovat na okolí… Není to divné, když nemají nervovou soustavu? Víte o tom něco?
Tak o tom jsem zatím neslyšela. Ale proč ne? Výzkumy se dělají na všechno možné. Třeba jednou v budoucnu, než utrhneme mrkvičku, budeme ji muset nejdřív uspat...
LN: Váš manžel, profesor David Netuka, je přední neurochirurg v Ústřední vojenské nemocnici.Pracujete někdy na sále spolu?
Ano, operujeme spolu docela často. Tak jednou za čtrnáct dní býváme spolu na sále. Vlastně jsme se na sále i poznali.
LN: Na sále? Ale tam jsou přece všichni v rouškách a legračních čepicích – v takovém outfitu člověk asi nikoho neoslní...
To máte pravdu. (směje se) Ale my se samozřejmě vidíme i mimo sál. Musím říct, že pro mě je to výhoda, pracovat s manželem – a doufám, že i pro něj. Protože se při operaci dokážeme skvěle domluvit, někdy beze slov. Operace je týmová práce, kde především operatér a anesteziolog musejí dobře komunikovat. A protože je to můj muž, můžu se ho zeptat bez obav na cokoli –a on mě pochopitelně taky.
LN: Bavíte se o práci i doma?
Velmi často. Holt jsme dva doktoři, navíc pracujeme na stejné klinice, práce je zkrátka naše oblíbené téma.
LN: Mimochodem, váš muž se před lety zviditelnil, když vyoperoval nádor lyžařce Šárce Strachové. Byla jste tehdy u toho?
Já ji tenkrát neuspávala, ale samozřejmě o té operaci vím, byla to naše nejslavnější lyžařka.
LN: Je pravda, že se tehdy operovalo nosem?
Ano. Určité operace v oblasti hypofýzy, podvěsku mozkového, kde bývají také nádory, se právě dají operovat velmi elegantně nosem. Neotvírá se hlava, operatér se do ní dostane speciálním endoskopem. Ale závisí to na umístění nádoru, někdy to možné není.
LN: Když se vaše a manželova rodina sejde celá,nevypadá to spíš jako lékařský kongres? Váš švagr je přednosta kardiochirurgie v IKEM, v rodinném portfoliu máte prý kromě neurochirurgie a anesteziologie i očaře nebo radiologa...
Je to tak. Moje švagrová je očařka, bratranec mého muže je intervenční kardiolog, sestřenice radioložka... No ale když už se sejdeme jako rodina, dokážeme se bavit i o jiných věcech než o medicíně. A z mé strany v naší rodině zase tolik doktorů není. Například můj bratr je filozof a překladatel.
LN: Jaký nový objev ve vašem oboru by vám udělal největší radost?
Asi ještě kvalitnější farmaka, protože naše práce je závislá na nich. A pravda je, že v poslední době se jich mnoho nových neobjevilo. Vyvinout nový přípravek není vůbec snadné, protože by neměl mít nežádoucí účinky, ale zároveň jeho účinek musí být dobře řiditelný. Ta farmaka by měla umět pacienta uspat velmi rychle, ale pak ho zase rychle probudit. A když se probudí, měl by být schopen hned komunikovat. Tak dokonalý lék zatím není–li když se tomu hodně blížíme. Víte, bez kvalitní anestezie by velké operační výkony vůbec nebylo možné dělat. Vlastně teprve s rozvojem anesteziologie souvisí veškerý rozkvět chirurgických oborů. Předtím to muselo být něco šíleného.
LN: Pacienta většinou jen opili,ne?
Ano. Ale zkoušely se i jiné obluzující metody, například mu dávali žvýkat listy koky. Kdysi se jako první anestetikum začal používat éter. A ještě před ním takzvaný rajský plyn, oxid dusný, který víc tlumí bolest, než uspává. Před objevením anestezie vlastně nejvíc záleželo na tom, jak byl chirurg rychlý – jinak mu pacient zemřel na šok.
LN: Proč jste si vlastně vybrala právě tenhle obor?
Já jsem hlavně chtěla dělat akční medicínu, kde se člověk musí rychle rozhodovat – představovala jsem si, jak mi bude ten adrenalin stříkat z uší. A to anesteziologie rozhodně je, protože pracuju buď na operačním sále, nebo na intenzivní péči. A na rozdíl třeba od internistů nebo neurologů, kteří můžou třeba i týdny přemýšlet o diagnóze, my se musíme rozhodovat v řádu minut, okamžitě. To mě baví. A pak byl ještě jeden důvod: moje teta, anestezioložka, velmi mladá tragicky zahynula. Měla jsem pocit, že bych měla dokončit, co ona nestihla.
LN: Není vám někdy líto, že pacienti po operaci děkují kardiochirurgům, neurochirurgům, ortopedům a tak dále, ale anestezie je považována za samozřejmý standard?
Víte, my si za to vlastně můžeme trošku sami. Protože u plánovaných výkonů dáváme už před operací pacientům léky na uklidnění, aby se jim příjemněji jelo na sál. No ale tyhle léky způsobují ztrátu krátkodobé paměti – takže si pak na tu chvíli pacient vůbec nevzpomíná a pochopitelně si tak nepamatuje ani anesteziologa. Někdy se stane, že nám poděkují ještě na sále, hned když se vzbudí. A pak na nás zapomenou...
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
