Největším problémem české společnosti je sebezahleděnost, myslí si šéf Deloitte Kotrba
Prezident poradenské společnosti Deloitte ČR Josef Kotrba.
| foto:
Michal Šula,
MAFRA
Premium
Rozhovor
PRAHA -
Největším problémem české společnosti, který má i makroekonomické důsledky, je podle Josefa Kotrby sebezahleděnost. Zásadním problémem kuponové privatizace byla teorie zhasnutí. Že je nutné, aby bylo chvilku zhasnuto, a pak že se uvidí, říká v rozhovoru v seriálu LN Budovatelé kapitalismu prezident poradenské společnosti Deloitte ČR Josef Kotrba.
LN: Kde vás zastihla 80. léta?
letech 1988 až 1989 jsem zahájil svou aspiranturu v Ekonomickém ústavu ČSAV. Byla tam velice zajímavá atmosféra. S Josefem Zieleniecem coby doyenem opoziční party, doplňované třeba Karlem Křížem, Jirkou Jonášem, Romanem Češkou. Z Prognostického ústavu ČSAV k nám docházel Tomáš Ježek, Zdeněk Tůma, ale i Jan Mládek. A například Václav Klaus u nás přednášel základy ekonomie ze Samuelsona, to mělo vliv na velkou skupinu mladých ekonomů.
LN: Co bylo, když přišel listopad 1989?
V roce 1989 se Zieleniec seznámil s emigrantem a americkým profesorem Janem Švejnarem. A ten vykládal, jak tam, na univerzitu v Pittsburghu, každý rok bere jednoho Jugoslávce. A Zieleniec měl nápad, že tam musí nějaký Čech, a vybral si mě. Nebylo jasné, jak tam vyjedu, ale to se v listopadu vyřešilo samo. A tak jsem v srpnu 1990 na University of Pittsburgh coby doktorand začínal nový studijní rok.
LN: Kdy jste se vrátil zpátky?
Doktorát jsem dodělal v roce 1996. Pak jsem pracoval na CERGE, což bylo společné výzkumné pracoviště Karlovy univerzity, univerzity v Pittsburghu a později Národohospodářského ústavu ČSAV. Zároveň jsem získal místo v několika dozorčích radách a pak jsem se postupně z neexekutivních pozic začal přesouvat do výkonných pozic. V roce 1997 jsem dostal příležitost jít do České spořitelny. Tam jsem měl velice výživné období, které skončilo valnou hromadou v roce 1999.
LN: Výživné období?
Bylo to období, kdy vypukla ruská krize. A období, které předcházelo privatizaci bank, zreálňovaly se pohledy na mnohá aktiva a začaly krachovat mnohé české konglomeráty.
LN: Proč?
Zažili jsme něco, čemu se říká česká cesta, čili pokus vytvořit český kapitál bez kapitálu. Kupovaly se fabriky, jejichž nákup byl na dluh, financovaný českými bankami. Za v té době relativně vysoké úroky. A ve většině případů, a já nechci vůbec zacházet do teorií, kdo z toho co ukradl, to prostě početně nevycházelo. Přitom na Západě princip nákupů společností na úvěr třeba managementem v tu dobu fungoval relativně bezpečně. U nás ovšem byly daleko větší úroky, a navíc mnohem nejistější vnější prostředí. Na konci 90. let byly stále dvojciferné anebo těsně pod dvojciferným číslem.
LN: A to byl důvod těch krachů?
Ano. Koncem devadesátek to začalo narážet na zeď. Ruská měnová krize definitivně přestřihla některé sny, že budeme výrazně vyvážet do Ruska. Zároveň se u nás začala projevovat krize likvidity, tedy nedostatek peněz na úvěry, protože nás zahraniční investoři zaměňovali s Ruskem.
LN: Jak se na bankrotech podniků podílela opatření ČNB ve druhé polovině 90. let, která podle průmyslníků vedla k dramatickému zdražení peněz?
To byl pouze výstřel, který odstřelil už pořádně nafoukanou lavinu problémů, která stále držela na vysokém kopci.
LN: A co tam nafoukalo tu lavinu?
Nejenom bankéři, kteří poskytovali úvěry, ale i příjemci úvěrů. Přesně nechápali, co vlastně dělají. Že při těch úrokových sazbách nedokážou své nákupy a investice ufinancovat. A to byla ta nejzásadnější záležitost, která tam byla. Byl bych určitě rád, kdyby tady bylo více českého kapitálu, víc těch schopných Čechů, kteří to takříkajíc dali.
Příklad – Třinecké železárny byly privatizovány převážně na úvěr a překonaly všechny krize a recese naprosto nadstandardně. A dodnes je to obrovská prosperující superfirma. Ale bohužel více firem, kupovaných na dluh, dopadlo hůře.
LN: Byla tedy správná cesta budovat v Česku národní kapitalismus?
Budovat silný lokální kapitál má vždycky cenu. Ale motivovat banky, aby lokálním investorům půjčovaly neuvážlivě, aby vykupovaly podniky bez ohledu na to, zda je to návratná investice, to určitě byla chyba.
LN: Co vlastně říkáte kuponové privatizaci?
Byla to cesta k tomu, jak tenhle gordický uzel rozetnout. Jak způsobit, aby vznikl lokální kapitál bez kapitálu. Bez toho, aby ho někdo musel naakumulovat. V čem byl zásadní problém kuponové privatizace, to byla ta teorie zhasnutí. Že je nutné, aby bylo chvilku zhasnuto, a pak že se uvidí.
LN: Výrok o vhodnosti zhasnout opravdu existoval?
Nikdy se nepodařilo prokázat, kdo to řekl, i když se to připisuje Tomáši Ježkovi (tehdejší ministr privatizace – pozn. red.). Ale ten citát skutečně padl. Byl to vzorec chování, který se stal málem všeobecnou praxí. Chytnu aktivum, tedy majetek podniku, a protože je zhasnuto, uteču s ním. Nikdo to nevidí, nikomu do toho nic není. A když se rozsvítí, už je to moje. Kuponová privatizace rozdala lidem akcie a vyvolala v nich dojem, že už bude všechno jen super. A tím rozdáním vznikly rozptýlené vlastnické struktury.
Někteří akcionáři, aniž by měli většinu, se začali choval jako stoprocentní vlastníci a začali s majetkem podniku úplně volně disponovat. Případy, kdy měl někdo dvacet procent firmy, ale šmahem vymetl představenstvo a firmu vzápětí zrušil a ostatní akcionáře i věřitele naprosto ignoroval, nebyly úplně výjimečné. Západní experti k nám v té době přicházeli se složitými koncepty ochrany minoritních akcionářů.
Ale to je oproti tehdejším problémům jen malý, kosmetický problém. Kdo vládl představenstvem, klidně disponoval majetkem, který již dávno nekryl ani dluhy. Na to mi jeden z koncepčních spolutvůrců ekonomické transformace řekl, ale počkej, když ta aktiva nemají žádnou hodnotu, tak ty dluhy přece také nemají žádnou hodnotu. To je nesmysl. Ani ten, kdo ovládne firmu, nemůže utéci s aktivy, když jsou tam věřitelé! Věřitel je z hlediska vypořádání majetku vždy na prvním místě, před akcionářem, který má zas právo na zisk z podnikání. Tohle jsem vnímal jako naplnění té teorie zhasnutí.
LN: Nebyla to reakce na to, že budování právního a institucionálního rámce zaostávalo za ekonomickými reformami a vývojem?
Teorii, že je nutný předstih právního prostředí před ekonomickými změnami, skutečně razil v pozdějších letech Tomáš Ježek. Ovšem mluvilo se o tom, že je třeba vybudovat burzu, regulovat insider trading a podobně. Můj názor už tehdy byl, že toto jsou takové subtilní věci, ale že my nemáme problém se subtilními věcmi, nýbrž se základními věcmi, jako s tím, že si někdo, kdo má 20 procent akcií, nemůže vzít všechna aktiva a odejít s nimi jen tak. To nemá nic společného s transformací, to je prostě krádež.
LN: Bylo tehdy možné udělat něco, aby se zamezilo aspoň tomuto naprosto fatálnímu problému?
Párkrát jsem se ocitl u soudu. Jako svědek či jako znalec. Viděl jsem věci, kdy soud nezkoumal ani ty nejzákladnější ekonomické záležitosti a spolehl se na znalce. A když jsme namítali, že v posudku znalce, podle něhož soud rozhodoval, je chyba v součtu, odpověď zněla: není úkolem soudu přezkoumávat znalce. Součet ovšem není názor, to je matematika.
LN: Byla nepřipravenost právního systému chybou transformačních ekonomů?
Byla. Měli si hned uvědomit význam toho, že musí být zajištěn rozumný pořádek. Kdyby byl býval vyvíjen tímto směrem důraz, jistě by to nějaké výsledky mělo. Nicméně, řadě chyb se vyhnout nedalo. Nedalo. Tečka. Protože žádná z těch stran neměla dostatečné zkušenosti. Byla iluze si myslet, že kdyby se bývalo v roce 1991 pár koleček nastavilo jinak, byli jsme v roce 2001 Německo.
LN: Měly vzniknout v kuponové privatizaci privatizační investiční fondy bank?
Problém s nimi byl mediálně a politicky nafouknutý, přestavoval jen falešnou návnadu. Vějičkou pro novináře ve stylu za tímhle jděte. Průšvih, který se později označoval jako bankovní socialismus, byly úvěry na privatizaci. Ty neměly s investičními fondy bank mnoho společného.
Nic společného se Stehlíky či Soudky (privatizátoři Poldi Kladno a Škody Plzeň – pozn. red.), kteří si za nadměrné vypůjčené peníze koupili aktiva, která kdoví jestli vůbec byla zachranitelná (Poldi) či neunesla výši úvěrů (Škoda). Je to relativně umělý problém, který nesouvisel s problémy bank tolik jako s takzvanou českou cestou, kdy se dávaly velké úvěry na privatizaci typu Poldi či Škoda.
LN: Banky ovšem byly díky svým privatizačním fondům zároveň vlastníkem i věřitelem podniků. „Jejich“ podnik od nich patrně nikdy neodešel s prázdnou.
To si nemyslím. Je něco jiného, když jako banka poskytnete úvěr na nákup majoritního podílu nějakému privatizátorovi, to vám hrozí velká ztráta. Tam lze čekat, že budete zachraňovat staré špatné peníze novými dobrými. Ale když máte privatizační fond s maximálním podílem na kapitálu podniku do dvaceti procent, ve fondu pak mají většinu akcionáři z kuponovky, je toto pokušení mnohem slabší. A většina bank žádné snahy o ovládání podniků neměla.
LN: Měly se banky privatizovat dříve?
Určitě. Česká cesta privatizaci brzdila. Rozhodující lidé tušili, že řada firem by tu privatizaci nepřežila. Bylo jasné, že se velikost toho problému rok od roku zvětšuje.
LN: Který moment předcházel vašemu rozchodu s Klausovým týmem?
Já jsem ovšem nikdy členem týmu nebyl, byl jsem spíš novinářský podporovatel. Neskousl jsem tu teorii zhasnutí. Ta později způsobila deziluzi lidí. V období řekněme 2000 až 2008, kdy tu byl obrovský hospodářský boom, se zdálo, že jsme z téhle kocoviny venku. Doposud nevídaný růst HDP přesvědčil převážnou většinu lidí o nezviklatelné prosperitě a že předchozí hříchy budou zapomenuty. Ale vleklá krize od roku 2008, která byla horší než v ostatních zemích, nás víry v budoucnost zbavila. Duch minulosti vyplaval na povrch. Proto lidé, když se přestali mít lépe a lépe, začali hledat, kdo za to může.
LN: Takže ztráta víry v budoucnost stáhla spotřebitelskou poptávku, investice a celou ekonomiku dolů?
Ano, ale bylo to také rétorickým směřováním Nečasovy vlády, která strašila Řeckem a mluvila v duchu Churchillova výroku o krvi, potu a slzách. Minimálně v letech 2011–2012 to byla naše krize, protože jinde už rostli.
LN: Máme teď nějaké nové hříchy?
Z neznámých důvodů jsme se vyvinuli v extrémně uzavřenou společnost. Málo sledujeme zprávy ze zahraničí, zhoršuje se naše znalost angličtiny – jsme na tom hůř než Poláci – je to i tím, že moc necestujeme. Sebezahleděnost, nezájem o okolí, nezájem o cizí jazyky – to je asi největší problém, který má i makroekonomické důsledky. V podobě následné nedostatečné schopnosti uplatnit se na zahraničním trhu.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
