Lidovky.cz

Lidé

Z vedení reklamní agentury utekla ke slepicím. Styděla se za mě i maminka, vzpomíná designérka hi-tech kurníků


Tereza Janečková u svého designového kurníku. | foto: Lenka Požárová

Premium
Má slabost pro slepice, design i porušování pravidel. Tereza Janečková zahodila snovou kariéru art directorky v reklamní agentuře a s doktorátem z umění se věnuje slepicím. Nechová však lecjaké slepice v lecjakém kurníku a chce chovatelství posunout dál.

Její ruce prozradí, že tahle žena nevysedává jen u počítače. Zdobí je mozoly i omrzliny. V bundě, za kterou v době svého působení v reklamní branži dala majlant, nemá problém zrýt kus zahrady. To aby si mohly slepice z půdy tahat žížaly, jak objasňuje v rozhovoru pro magazín Pátek LN.

Na zahradě v okrajové části Prahy, kde pod ořechem stojí ještě starý zděný kurník po její prababičce a po zemi se povalují otlučené smaltované hrnce s namočenými houskami, si Tereza Janečková hrála se slepicemi odjakživa. V patriotce pražské periferie se však kromě náčelnice slepic skrývá i důmyslný konstruktér.

Autor:

Některé vaše slepice vyhlížejí hodně neobvykle. Vidím tu drobné černé s chocholkami nebo hnědé, které vypadají spíš jako chlupaté než peřnaté. Co jsou zač?
Jsou to asijské druhy. Ty černé jsou indonéské slepice. Tam jsou posvátné a používají je k rituálům. Ty chundelaté, to jsou hedvábničky. Nemají peří, ale chmýří. Je to zvířátko na mazlení a do Evropy je přivezl z Číny Marco Polo. Mám tu spoustu plemen, třeba holanďanky, orlovky, cemanky nebo staročeské šumavanky. Některé jsou ještě z chovu založeného v roce 1927, po prababičce.

Máte představu, kolik slepic tu s vámi žije?
Už jich tu bude přes sto. Nepočítám to. Teď tu mám i hodně kohoutů na obranu proti predátorům. Někdy mi někdo hodí týranou slepici přes plot. Dávám je tu občas dohromady. Mám tu i anomálii: slepici s hlavou kohouta a tělem slepice, která snáší.

Tereza Janečková.

U vás prý i kachna začala kvokat a sama jste jeden čas nosila účes inspirovaný chocholatou slepicí. To vypadá, že u vás slepice kralují.
Je to tak. (směje se) Slepic, které prošly naším bytem a mou ložnicí, je za tu dobu mnoho. Jedna se s námi koukala v obýváku i na film. Slepičí domácnost mám demokratickou a svobodomyslnou. I proto nechám slepici klidně spát v igelitovém pytli, když si to vybere a líbí se jí to víc než v kurníku nebo na stromě.

Jak byste charakterizovala povahu slepice?
Baví je režim. Potřebují ho i vyžadují. A jsou to kanibalky, sežerou klidně i samy sebe. Když jsou všechny hnědé a jedna kropenatá, tak ji uštvou. Mají stejný znaky jako člověk. Vycítí slabost. V jejich světě přežívá jen ten silný. Nebudu to měnit ani do toho zasahovat. Oni vědí, proč to tak má být.

V designérské práci se inspirujete slepičím světem a vyráběla jste i šperky s motivy slepic. Vzpomenete si, kdy se to spojení objevilo poprvé?
V sedmi letech jsem si navrhla a vyrobila svůj první kurník. Z překližky jsem si to stloukla hřebíčky a mělo to pneumatiky z BMW.

Vize kurníku vás neopustila a před třemi lety jste přišla s designovým kurníkem. V čem se liší od toho běžného?
Záměrem bylo stvořit kurník, kde by byl chov chráněný před predátorem, protože mi jednou v noci kuna sedm slepic zakousla. Ale zároveň jsem chtěla moderní kurník, kde by i slepice měla svůj komfort – a aby to bylo komfortní taky samotnému uživateli, který s chovem nemá třeba moc zkušeností. A ještě aby to bylo na zahradě hezký a mohli jste si to přemístit, kam potřebujete. Můj první designový kurník vznik na 3D tiskárně a byl vystavený v rámci výstavy Designblok. Přišel se tam podívat i rektor z mé školy a celá reklamka, kde jsem pracovala. Chápete? To je prča, ne? (směje se)

Možná proto si spousta lidí myslela, že je to jen recese…
Přitom já to beru strašně vážně! Ale je pravda, že mé podnikání má prvky parodie. Byznysmena mám v sobě už od dětství. Chovala jsem křečky, hrozně se množili a přemýšlela jsem, co s nimi. I když jsem spoustu věcí v životě darovala, aby mě něco opravdu motivovalo, musejí v tom být emoce a finance. Tak společnost funguje. S namnoženými křečky v kyblíčku jsem jezdila do zverimexu, kde mi jednoho vykupovali za 12 korun. To jsem byla ve třetí třídě na základce, takže si představte, jak vás to namotivuje, když jich máte třeba sto.

Kdy jste si tedy řekla, že ze slepičího hobby uděláte byznys?
To se stalo v době, kdy jsem v práci vyhořela. Nemohla jsem už ani vidět počítač. Prakticky celej den jsem myslela jen na zvířata. V jaké restauraci jim po cestě z práce vyzvednu zbytky. Práce v kanceláři s dojížděním přes celou Prahu mi nedávala smysl a nemohla jsem se už na ni soustředit. Věděla jsem, že potřebuju být někde jinde, kde budu dělat užitečnější práci.

Sekla jste s reklamou ze dne na den?
Potřebovala jsem na to rok. Ubírala jsem na pracovním tempu a pracovala na projektech z domova. Práce odpadávala, až se to úplně utnulo. V reklamě jsem dělala už za školy, takže celkem osmnáct let. Začínala jsem jako ilustrátor, kreslíř. Intenzivně to pak bylo po škole deset let jako art directorka, která vede projekty. Byl to dream job (práce snů). Ale člověk je nahraditelnej. Vyzkoušela jsem si pak i cestu freelancera (práce na volné noze), což je pozice, na které jsem v reklamě začínala a se kterou všude vymetou. Ale jsem živelná povaha a nevydržím už v korporaci.

Jaké byly reakce okolí, když jste oznámila, že končíte v reklamě a budete se věnovat slepicím?
Zažila jsem těžkou dobu, když jsem s chovem začínala. Tady kolem měl slepice na zahradě každej. Nepochopili to a setkala jsem se s velkým výsměchem. Styděla se za mě i maminka, když si o mně sousedi vyprávěli. Já se navíc otužuju, takže kromě toho, že jsem ztratila práci, jsem pro ně byla ta, která se koupe v řece nahatá. Vždycky jsem si hrozně moc přála být šedá myš, ale nezapadla jsem.

U prvního designového kurníku nezůstalo. Udělala jste druhý i třetí prototyp. Je pořád co vylepšovat?
Baví mě vývoj a inovace. Jsem konstruktér. U druhého prototypu jsem se spojila s produktovým designérem. I na třetím prototypu pracoval tým. Mnoho let jsem byla cvičená pro reklamu a mám to prostě v sobě. S týmem se dokáže víc. Třetí prototyp je už hi-tech. Materiál byl z Británie a runflatový pneumatiky se k němu vyráběly v USA.

Vejce ze slepičího chovu Terezy Janečkové.

Je takový kurník vůbec ještě dostupný?
To je to, co teď řeším. Od začátku jsem počítala se sériovou výrobou. Neměl to být jen kousek na výstavu. Chci, aby sloužil lidem. Ani u toho posledního prototypu ještě nejsem úplně spokojená. Sice to už má prvky, které by to mělo mít, lehkost, recyklovatelný materiál, modul na králíkárnu, ale pořád to není cenově dostupné. Je na tom hodně ruční práce. Ráda bych dělala i kurníky pro velkokapacitnější chovy, ale pořád v souladu s lidskostí a etickým přístupem ke slepici. To je výzva. Taky bych ráda kurník, který se zahákne jako vozík k autu. Vyvíjím i kurník jako hračku. Takovou stavebnici, kde si kurník postavíte a k tomu si vytisknete na 3D tiskárně figurky farmářů i slepic.

Jakou máte na svůj designový kurník zpětnou vazbu od chovatelů
Testovala jsem ho na různých chovatelských serverech. Před takovými pěti lety, když jsem to někam vyvěsila, vzbuzoval pozdvižení. Komfort pro blbý slepice? Teď se to změnilo. I lidi z města chtějí chovat slepice. Chtějí moderní funkční věci ve stylu IKEA – a to jim právě můj kurník umožňuje. Druhý prototyp si lidé můžou prohlédnout na komunitní zahradě Pastvina ve Vinoři. Koupil ho ode mě a věnoval tam jeden sběratel. Starají se tam o opuštěná zvířata od králíčků přes slepice až po koně nebo čínský prasátka, který někdo vyhodil. V době karantény, kdy lidé nechodí do práce, to místo najednou ožilo. Lidé vylezli z kanceláří a v rouškách koukají na přírodu. Myslím, že společnost přichází na to, že je třeba chovatelství reinkarnovat, a jsem ráda, že jsem to mohla započít.

Vše děláte pod svou značkou CocoKarl. Chápu to správně jako hříčku, kde módní ikony Coco Chanel a Karl Lagerfeld upozorňují na to, že i slepice se mohou chlubit zajímavým peřím? Že i slepice má v sobě krásu?
No jasně! V obrazárně Louvru jsem si našla historické rytiny, jak Ludvík XIV. stavěl kurníky pro své slepice. Vnímal je jako krásná, honosná zvířata. Vždyť je to pták! Takže jsem si to spojila s módou. Je v tom hravost.

Prozradila jste mi, že asijská plemena slepic mají léčivé schopnosti. Co konkrétně umějí?
Když jsem se dočetla v knížkách o chovatelství, že působí pozitivně na lidskou psychosomatiku, začala jsem jejich chov rozšiřovat. Zajímala jsem se víc o čínské druhy, kterými v Asii i léčí.

Jak? Jen tím, že jsou ve vaší blízkosti, nebo je musíte sníst?
Pijí z nich polívku. Jejich maso je úplně černé a nesmírně lahodné. Navíc když máte špatnou psychosomatiku, ta slepice to zaživa na sebe naváže, převezme z vás to negativní a spáchá sebevraždu. Vím, že to zní šíleně, ale abyste tomu uvěřili, musíte některý situace zažít. Mně se to stalo. Když jsem prožívala odchod z korporace, tři slepice spáchaly sebevraždu. Utopily se a jedna skočila ze stromu a napíchla se na hák. Normální harakiri. Práce se zvířaty v sobě ale nese i smrt. Patří to k tomu. Víte, kolik jsem pro ně už vykopala hrobů?

Uděláte si někdy slepičí vývar?
No ježišmarjá! Slepice je sice miláček, ale i hospodářské zvíře. S tím se musí počítat. Opravdu výbornej vývar – teda bohužel – je z hedvábniček, z těch chundelatých mazlů. Mají chutné fialové maso. Je to jako divočina.

Byla jsem svědkem toho, že sbírat u vás na zahradě snesená vajíčka je hotová hra na schovku. Na jaký způsob si je dáte sama nejraději
Od dětství vajíčko nejraději vypiju syrové rovnou ze skořápky. Má tak maximum vitaminů. Že budete mít z vajec vysoký cholesterol, jsou jen pověry. Ideální jsou podle mě čtyři vajíčka denně. Ráda je mám míchaný. A hodně důležitý je nechat vajíčka zašpiněný a mýt je až před konzumací. Omytý vajíčka z obchodu jsou špatně. Vajíčko tak ztratí svou přirozenou ochrannou vrstvu. Kvůli přílišné hygieně pak lidem chybí imunita.

Čím je vlastně daná barva skořápky u vajíčka?
Je to dané druhem slepice. To krmením neovlivním. Jsou bílé, hnědé i zelenomodré, ty jsou od plemene araukana, tedy holanďanek. Až barvu žloutků ovlivňuje krmení.

Vy máte i vejce, kde je žloutek bílý. Jak je to možné?
Ta jsou od výstavních slepic. Ony nemají rády trávu a zobou jen drobná zrníčka. Snáší maličká vajíčka s miniaturními, úplně světlými žloutky. I když má sytě karotenový žloutek v mém chovu dominantní zastoupení, musím říct, že barva žloutku ani velikost vajec o kvalitě nerozhoduje. Na to má vliv způsob péče.

Vajíčka jste dodávala i do vyhlášených pražských restaurací. Proč už v tom nepokračujete?
Upřímně musím přiznat, že to bylo v období, kdy jsem testovala obaly na vajíčka. Ty se vyvíjely několik let a letos jsme je dokončili. O čerstvá domácí vajíčka je větší zájem u jednotlivců a v bioprodejnách. Nedokážu splnit finanční představy velkých řetězců, kde by je chtěli levnější. Myslím si, že vajíčka mají lepší hodnotu při individuální spotřebě, takže je zavážím zájemcům po Praze napřímo.

Předpokládám, že osobně.
Ano. Já jsem i ten, kdo si běžně vezme vidle a kydá tu hnůj. Tak to je, u zvířat se na hospodářství pracuje. Pak se samozřejmě vykoupu a sednu si k počítači, ale ty holiny a smrad se mi na tom i líbí. Já to miluju!

zpět na článek

© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.