Už na základní škole jsem v tělocviku platil za nemehlo. Jakmile mě učitelé při fotbale nasadili na hřiště (ne, že by chtěli, ale nemohl jsem pořád jen sledovat ostatní spolužáky a hledat při tom v trávě čtyřlístky), děsili se, co vyvedu. Častokrát jsem do toho kulatého nesmyslu kopal, jak mě napadlo, jen abych se jej zbavil, takže nejvíc práce měli kamarádi s mými přihrávkami protihráčům. Končívalo to hlavičkami.
Ať se dělo, co se dělo, každý zápas byl pro mě uzavřen tím, že jsem dostal šlupku do hlavy. Pak jsem se skácel k zemi a byl jsem se slzami v očích odveden na lavičku a do konce hodiny jsem zase jen prohledával jetel.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Od těchto hrůzných dnů z mého dětství jsem začal balón permanentně přitahovat. Procházel jsem třeba někde kolem skupinky čutajících si hochů, zrychlil jsem samozřejmě krok, potkal jsem známého, chtěl jsem mu říct, že si s ním nemůžu povídat, protože mi hrozí smrt, ale jak jsem se na tu chvilku zastavil, už jsem ji měl.
Často míč přeletěl i přes plot, jen aby se ke mně dostal, a pronásledoval mě opravdu všude. Předloni jsem na dovolené prosil kamaráda v bazénu: „Hlídej, aby tady někde nebyl v blízkosti balón, jinak mě může zabít.“ Smál se jen chvíli. V nestřežený okamžik jsem se otočil a prásk - málem mi uletěla hlava. Nikdo nechápal, jak se to mohlo v Řecku v hotelovém bazénu stát, až jsme si všimli, že za rohem hrají místní sportovci vodní pólo a jeden z nich to přehnal s odpalem.
Od té doby jsem se k návštěvě stadionu nechal přemluvit jen jednou, a to když mi přátelé vysvětlili, že je vyloučeno, aby mě zranil míč, protože zápas bude přenášen na hřiště na velkoplošnou obrazovku (což mi dodnes přijde absurdní).
Uznal jsem ale, že tam si mě míč opravdu nenajde, a vyrazili jsme. Bylo to zrovna mistrovství světa, nebo Evropy, nebo nevím čeho, když jsme se sešli s dalšími tisícovkami lidí, co asi chtěli mít pocit, že jsou u toho. Někteří si koupili pivo, jiní chroupali brambůrky a nahlas při utkání povzbuzovali hráče na obrazovkách.
Byl jsem ale z toho napětí, kdy to bylo pořád 0:0 a lidi přes sebe hulákali a dožadovali se gólu, ve strašném stresu, tak se jen modlil, ať je už konec. A pak v poslední minutě někdo z našich borců vstřelil branku, celý stadion se roztleskal, mně se v hlavě jako Pavlovovu psu spojil reflex z divadla a začal jsem se uklánět.
Přeji všem léto bez zranění, a jak říkala moje babička, dušu v péří.
