PETRÁČEK: V zrcadle Miloše Jakeše. Od jeho pádu odvozuje svou legitimitu éra po listopadu 1989
Premium
Analýza
Dožije-li se politik hodně vysokého věku, je to zajímavé pro nekrology. Osobní příběh dotyčného mohou použít jako zrcadlo pro celou epochu, ba i pro více epoch. A to i v případě osobností značně nesouměřitelných.
Když v 97 letech zemřel bývalý německý kancléř Helmut Schmidt (1918–2015), nekrology zachytily většinu 20. století: od Schmidtova působení ve wehrmachtu přes jeho hvězdnou dráhu v sociální demokracii a politice až po roli „nejlepšího bývalého kancléře“ a hybatele médií. Na první pohled by se zdálo, že srovnávat ho s Milošem Jakešem a jeho 97 lety (1922–2020) je pro Schmidta i demokracii až urážlivé. Leč zrcadlo nastavené dějinám i společnosti se nemusí řídit etikou ani estetikou.
Jakeš byl prototypem intelektuálně i charakterově bezbarvé osobnosti. Nikdy nevykonal pamětihodný čin, ba ani konkrétní zločin. Navzdory tomu, že celý svůj život spojil s ideou komunismu i členstvím v komunistické straně (z KSČ ho vyhodili až v prosinci 1989), dokonce s režimem, který byl podle nynějšího zákona protiprávní, navzdory tomu, že v letech 1987–1989 se jako generální tajemník ÚV KSČ ocitl na špičce tohoto režimu, polistopadová justice mu porušení zákonů neprokázala.
Nesmějte se až tak moc
Lze dokonce říci, že Jakeš svou myšlenkovou tupostí, svými vlastními projevy, jimiž si sám nabíhal na vidle lidového humoru, ten režim zesměšňoval a tím de facto přispíval k tomu, že lidé ho vnímali jako nekompetentní i nelegitimní. Největší proslulost získalo vystoupení v Červeném Hrádku z července 1989: záznam pronikl na veřejnost a lidé si ho za hurónského smíchu přehrávali. Není to jistá polehčující okolnost?
Až tolik ne. Jakeš byl totiž živoucí ukázkou negativního výběru. Sám na sobě demonstroval, kam se společnost a její elity dostanou, když režim místo na svobodnou soutěž myšlenek, názorů, idejí a politických stran sází na tupě vymáhanou loajalitu a konformitu. Jakému typu osobností tím otevírá cestu na vrchol.
To vše z Jakeše udělalo směšnou figuru. V závěrečné fázi normalizace se mu smála nejenom příslovečná „mlčící většina“, ale v soukromí i mnohé režimní osobnosti, ba snad i některé opory režimu. Jenže odbýt Jakeše jako směšnou figuru by bylo příliš laciné.
Jakeš zůstává mužem, od jehož pádu v listopadu 1989 odvozuje legitimitu i úspěch sametová revoluce, společenská transformace, ba celý polistopadový režim.
Pohřeb Svatopluka Potáče. Muži symbolizující dvě různé éry se usmívají. Václav Klaus (vlevo) a Miloš Jakeš (vpravo).
Nyní se říká, že není jeden polistopadový režim, že establishmenty Havla, Klause, Nečase, Zemana či Babiše nelze házet do téhož pytle. Ale jde-li o základní charakteristiky jako svoboda slova, pohybu, shromažďování, podnikání či víry, tak Jakeš a jeho éra představují zrcadlo, v jehož odrazu získává celý vývoj uplynulých třiceti let jasný společný jmenovatel.
Proto působí zvláštně výrok Miroslava Kalouska, že nemůžeme-li o zemřelém mluvit hezky, raději o něm mlčme, neboť soudit ho bude někdo jiný. Zde přece nejde o soud nad jedním aparátčíkem. Jde spíš o relativizace, ba inspirace, které v éře Husáka a Jakeše hledá mladší generace, nezatížená osobní zkušeností. Třeba ti, kteří se věnují „dějinám každodennosti“. Nic proti té metodě, právě naopak. Ale jeden si nemůže nevšimnout, pro co vše ze 70. a 80. let nacházejí pochopení.
Miloš Jakeš nebyl zločinec podle trestního práva. Ani nebyl emočně či intelektuálně tak pestrý jako Gustáv Husák. Nebyl jako on stalinisty zatčený, mučený a devět let vězněný. Nezískal proto pověst reformisty, jenž prozřel. Nevyužil tu pověst na počátku normalizace k získání největší moci. Jakeš nebyl ani druhý Vasil Biľak, jenž se roku 1968 zasadil o invazi Sovětů a pak se stal zdejším místodržícím Brežněvovy Moskvy. Jakeš byl „jen“ souputník, který v roce 1945 vstoupil do KSČ a pak s ní prožil, jak by řekl on sám, vše dobré i špatné.
Ve funkcích po celých 44 let
Jakeš nikoho nemučil. V roce 1970 předsedal prověrkovým komisím, jež zničily kariéry statisícům reformních komunistů, leč „mlčící většina“ je brala jako vnitrostranický spor. Nicméně po celou éru 1945–1989 byl členem KSČ, aktérem či alespoň souputníkem všeho zla, které strana s ústavně zakotvenou vedoucí rolí páchala.
Miloš Jakeš na oslavě svátku práce pořádané KSČM.
Byl ve funkcích (ne ve vězení jako Husák), když byli popravováni generál Píka, Milada Horáková i vlastní soudruzi jako Rudolf Slánský. Byl v nich za stalinizace i za destalinizace, za pražského jara, za normalizace i v jejím dekadentním závěru, kdy už se zavíralo „jen na pár let“.
Byl jedním z posledních žijících (vedle Lubomíra Štrougala) souputníků celé této éry. A i když byl v jejím závěru jen směšnou figurou, neboť při negativním výběru jiné nebyly k dispozici, právě tím nám i po smrti nastavuje zrcadlo. Ani ne tak zrcadlo historie jako spíše zrcadlo toho, kam společnost zavede negativní výběr a konformita za každou cenu.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
