Ledový klid mě u záchranky opouštěl, jen když šlo o děti. Mám rád drama s dobrým koncem, říká Lukáš Pollert
Premium
Rozhovor
Anesteziolog a olympionik Lukáš Pollert promluvil v rozhovoru pro magazín Pátek LN o medicíně,
ve které jde o život, přátelství s undergroundovými hudebníky
i o „rýpání se“ ve své zahradě.
Poslední dobou chodí švihácky vyfiknutý v košili a klobouku, při rozhovoru měl však na sobě bílý lékařský oblek – byl ve službě na kardiochirurgické JIP Fakultní nemocnice v Motole. Působí tu jako anesteziolog a má na starosti pacienty podstupující ty nejsložitější operace srdce a plic včetně transplantací orgánů.
Pro tyto druhy výkonů, u nichž nebývá nouze o komplikace, je vybavený dobrou náturou, dokáže zachovat chladnou hlavu i v momentech, kdy jde o život. Dokonce upřímně přiznává, že má dramatické momenty, kdy se na operačním sále děje něco nečekaného, rád.
K rychlým reakcím a racionálnímu uvažování ho ostatně vycvičila léta strávená na divoké vodě: vodní slalom je sportovní disciplína, ve které se situace neustále dynamicky mění a jde o každou vteřinu. Lukáš Pollert to před více než dvaceti lety dotáhl na dvě olympijské medaile a jedno stříbro na mistrovství světa, sám však za důležitější životní výhry považuje svou velkou rodinu se šesti dětmi a to, že se každé ráno těší do práce na operace a pacienty.
Na vašem Facebooku sleduju, že každou volnou chvíli trávíte s dětmi na vodě. To je relativně skromný sport – potřebujete k němu jen loď a pádla. Jaký typ lidí voda přitahuje?
To bych neřekl, protože pokud chcete jezdit na vrcholové úrovni, musíte v zimě trénovat na opačné polokouli, v teple, třeba v Austrálii – a to stojí peníze. Jinak nedokážu moc posoudit, jestli voda přitahuje jiné lidi než ostatní sporty, znám dobře jen tohle prostředí, ale tipuju, že ne. V každém sportu vidím spíš to pozitivní, lidi mám rád a nebaví mě takové ty řeči, že třeba fotbalisti jsou blbečkové, protože takovou zkušenost nemám.
Chtěly by vaše děti taky jezdit divokou vodu vrcholově jako vy před lety?
To nevím. A nikdy jsem se jich neptal, zatím jen sportují a baví je to, ale dělají k tomu taky školu a spoustu blbin jako ostatní děti – včetně civění do počítače a mobilu. Co budou dělat za pár let, netuším. Já sám jsem to taky dlouho nevěděl, rozhodl jsem se až ve třeťáku na gymnáziu.
Jak jste pak při studiu medicíny zvládal vrcholový trénink? Měl jste vůbec čas na nějaký osobní život?
Kupodivu měl. Já tehdy stíhal všechno, školu, tréninky, závody i pařby na Kajetánce se spolužáky. Jasně, neměl jsem samé jedničky, učil jsem se tak nějak průměrně, ale všechny zkoušky jsem udělal.
Umíte ještě latinsky?
Minimálně. Latina se učila především kvůli anatomii a odborným názvům. Ale dneska už se v praxi moc nepoužívá, názvosloví je poangličtěné nebo počeštěné. Pouze chirurgické obory ještě takto popisují diagnózy a názvy operací, výkonů. Myslím, že je to trochu archaické, pěkné, ale už přežité. Rozumí tomu jen ti chirurgové a to je málo. Takže, když provedeme srdeční bypass, neřeknu „srdeční přemostění“, a když vidím zlomeninu loketní kosti, řeknu, že je to zlomenina loketní kosti, a ne fractura ulnae. Latina je už i v medicíně passé. Mluvnici nebo gramatiku jsme na škole skoro vůbec neměli, jen tohle odborné názvosloví.
Medicínskou kariéru jste odstartoval jako internista v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Jaké byly vaše začátky u Ilji Kotíka?Začnu trochu zeširoka. Když jsem končil medicínu v roce 1995, potřeboval jsem vyřešit vojnu, která se na mě valila. Já bych na ni býval nešel, měl jsem možnost nastoupit do Dukly jako reprezentant, jenže to by zase znamenalo, že bych se musel stát profesionálním sportovcem, jen bych pádloval a medicína by se mi začala vzdalovat. To jsem taky nechtěl. Nechtěl jsem se ani nijak ulejvat, naopak, chtěl jsem dělat obojí – medicínu i sport – na vrcholové úrovni. Takže jsem si tu modrou knížku musel obstarat.
To zní absurdně: vrcholový sportovec s modrou knížkou. Na co jste to uhrál?
To je přece lékařské tajemství! Samozřejmě jsem byl zdravý... Ale nebyl jsem v tom sám, třeba Martin Koukal, mistr světa v běhu na lyžích na 50 kilometrů, měl tehdy taky modrou. Zašel jsem za tehdejším předsedou Olympijského výboru Milanem Jiráskem, ortopedem z ÚVN, a dohodli jsme se, že nastoupím k nim do vojenské nemocnice na částečný úvazek na internu k Iljovi Kotíkovi.
Seděla vám interna?
Právě že moc ne, mě zajímala víc akutní medicína nebo chirurgie, ale v té době to nešlo. Pokud bych se vydal cestou chirurgie, byl bych pořád na sále, sloužil služby a nemohl pacientovi jen tak říct: S tou operací musíte počkat, já mám závody... Interna je obor, v němž jsem mohl rozvíjet své medicínské znalosti a dovednosti, ale pacienti počkat mohli. Po dvou letech jsem se ale rozhodl, že mi to stačilo, a odešel jsem dělat lékaře na urgentní příjem a jezdil se záchrankou.
Ilja Kotík byl tehdy osobním lékařem Václava Havla. Poznali jste se díky tomu s bývalým prezidentem?
Václava Havla jsem osobně potkal několikrát, ale nikdy to nebylo z tohohle důvodu. Když mě viděl, říkal: „Á, pan mistr světa.“ Cítil jsem v tom trochu dost ironie.
Lukáš Pollert na operačním sále.
Jedním z vašich blízkých kamarádů byl hudebník Filip Topol, jeden čas jste ho vozil autem na klavírní koncerty po českých kostelech. Jak k tomu došlo?
Úplně jednoduše, měl jsem rád Psí vojáky a chodil na jejich koncerty. Tam jsme si nějak padli do oka. Filip byl hodně introvertní a mě vnímal jako člověka z úplně jiné planety – málokdo z vrcholových sportovců chodil na undergroundové koncerty. Na druhou stranu mezi těmi našimi světy byly spojnice, které ho zajímaly, bavilo ho, že ho něco vytrhlo z jeho bubliny. Mě zas bavil český underground, několikrát jsem byl u Magora Jirouse v Prostředním Vydří na festivalu. Filip byl trochu nepraktická povaha, sám neměl řidičák, tak jsem ho vozil po zapadlých vesničkách, kde měl sólové klavírní nebo varhanní koncerty barokní hudby v kostelech. To pro mě byly obrovské zážitky, každý koncert byl úplně jiný, Filip dokázal geniálně improvizovat, byla to síla. Bavily ho vyděšené pohledy fanoušků, když chodil s jehlami ve stříkačkách (inzulínky) na WC. Coby diabetik si píchal inzulín několikrát denně.
Pomáhal jste mu, když byl nemocný?
No jasně, měl ke mně důvěru, takže mi volal, když mu bylo blbě. Absolvoval velkou operaci slinivky v Thomayerce a pak mnoho dalších menších u nás v ÚVN. Díky tomu, že jsem tam pracoval, jsem se za ním mohl často zastavit na kus řeči, taky jsme chodili na procházky po areálu, pili čaj v místním venkovním stánku a bavili se o jeho cestách po Itálii a o Mozartovi. On dost zůstával v tom svém vzdáleném uměleckém světě. Vzpomínám, že se mu líbilo, když mu předepsali léky Lyrica. Bral spoustu prášků, ale tyhle měl díky jejich názvu vysloveně rád. A taky ho bavilo, když mu dělali krevní obraz. Asociovalo mu to představu uměleckého díla, obrazu z galerie, zase to viděl tím svým poetickým pohledem.
Vy jste se kamarádil taky s Petrem Léblem, legendárním režisérem Divadla Na zábradlí...
No jo, taky mi nechal dopis na rozloučenou, když se oběsil, jako všem svým kamarádům... Jednou jsem mu dal pádlo, už ani nevím při jaké příležitosti. Pak připravoval operu Braniboři v Čechách v Národním divadle, herci tam měli nějak přijíždět na jeviště, on si vzal to moje pádlo, lítal mezi nimi, máchal tím pádlem kolem sebe a křičel na ně: „To musíte takhle! Jako Pollert na olympiádě!“
Jaké to bylo v nemocnici na urgentním příjmu? Tam jste se setkával s lidmi v akutním ohrožení, třeba s různě zmasakrovanými účastníky autohavárií. Musí na to člověk přivyknout?
Ani bych neřekl. Medicínu si vyberou spíš lidi, se kterými pohled na zranění a krev nezamává. Já zjistil, že k tomu přistupuju s úplně ledovým klidem. Když mi někdo umřel před očima, bylo to proto, že měl zranění neslučitelná se životem, prostě se nedalo nic dělat. A těm, kterým se pomoct dalo, jsme co nejrychleji ulevili od bolesti a řešili jejich zranění dál, pomohli jsme jim, aby nestrádali, aby se nedusili.
Na urgentu v nemocnici už máte pacienty přeci jen trochu přebrané, ale se záchrankou vyjíždíte přímo k místu neštěstí. Tam jsem viděl leccos, přijížděli jsme na místa, kde už třeba někdo mrtvý byl a další zranění se resuscitovali, viděl jsem velmi těžká zranění hlavy nebo hrudníku, což jsou věci, které obvykle nekončí dobře. V tu chvíli pracujete úplně věcně a mechanicky, ten ledový klid mě opouštěl jen ve chvíli, kdy u toho byly malé děti. Na to jsem si nějak nemohl zvyknout. Ale bylo to jen v sanitce, cestou tam, představou, co mě na místě čeká za neštěstí. Pak už to vždy opadne a člověk dělá tu známou rutinu, kde si je jistý. I když to třeba nedopadne dobře.
Co se vám v téhle dramatické oblasti medicíny líbilo?
Urgentní medicína je dynamický obor, ve kterém se musíte umět rychle zorientovat. Když pacientovi selhává srdce a plíce, jde s tím ruku v ruce mozek, musíte mu proto co nejrychleji zabezpečit tyhle orgány a pak pátrat, co dál. Taky je to ohromně pestré, dostane se k vám průřez populací – od bezdomovců a narkomanů po manažery. Řešíte stavy bezvědomí, intoxikace, krvácení, hypoglykemii, porody, všechno možné...
V těchto vážných stavech jde o vteřiny. Máte na to povahu?
Není to tak hrozné a nikdy jsem nebyl na pacienta sám. Na urgentu jsou specialisté z různých oborů, a když někoho přivezou, velmi rychle se společně rozhodnou, co dál. Je to týmová práce. A když mluvíte o těch vteřinách, skoro bych řekl, že kdybych to měl srovnat se závodním ježděním na divoké vodě, tak tam jsem se pohyboval víc na hraně a víc jsem toho mohl pokazit.
Jak to myslíte?
Jedete, lehce ťuknete do branky loktem, a hned jdou body dolů. To se v nemocnici neděje, tam se s kolegy vzájemně jistíte a dokážete se riziku vyhnout.
Hodí se vám nějaké dovednosti z divoké vody i na operačním sále?
Určitě, třeba skoro nikdy nejsem ve stresu. I když se při operacích dostáváme do komplikovaných situací, dokážu zachovat chladnou hlavu.
O zahrádkách si Lukáš Pollert rád povídá se svými pacienty, sám se o jednu takovou stará.
Teď spolu sedíme na kardiochirurgické JIP v nemocnici v Motole, i tady máte hodně těžké pacienty. Někteří, třeba ti po těžkém srdečním selhání, tady umírají. Musíte smutné zprávy sdělovat rodině vy?
Jistě, když zemře pacient v mojí službě, musím to sdělit rodině. Probíhá to většinou telefonicky, je to samozřejmě smutné, ale patří to k medicíně. Je dobré jim říct, že pacient XY se rozhodně netrápil, všechno zaspal, nic ho nebolelo a tiše odešel. Ono to tak vlastně i vždy je.
Co si myslíte o eutanazii?
V Česku v 21. století není možné, aby pacient žádal o eutanazii, protože trpí bolestí. Žádný pacient nesmí trpět bolestí, na to máme dnes spoustu léků, které dokážou pomoct. Totéž když se pacient dusí, to je jednoznačně selhání lékaře. Samozřejmě pokud je někdo v terminálním stadiu onkologického onemocnění, lze mu zvýšit dávky opiátů tak, že se nechá v klidu odejít. Ale nemělo by to být tak, že někdo žádá o eutanazii, protože je jeho bolest nesnesitelná. Neměl by trpět ani psychicky, na to máme zase odborníky psychiatry s jejich intervencí.
Něco jiného je, že medicína se v tomto století dostala tak daleko, že téměř každý orgán dokážeme uměle nahradit, a tak pacienta udržovat při „životě“ velmi dlouho za cenu astronomických financí. Bohužel často s neperspektivním výsledkem. Pokud smrt mozku není prokázána angiograficky, chybí tu jasný postup – zákon o paliativní medicíně –, který by umožnil pacienta dále neléčit a hlavně doslova vypnout ty přístroje.
V Motole pracujete jako anesteziolog a chodíte na sál s kardiochirurgy, kardiology a hrudními chirurgy při transplantacích plic. Co všechno tady děláte?
Jsem kardioanesteziolog, takže jsem nejčastěji na sále s kardiochirurgy při operacích srdce, pacienti jsou při nich velmi často na mimotělním oběhu, kdy je srdce vlivem draslíku zastavené, a po našití chlopní nebo bypassů se zase musí takzvaně rozejít, nějak farmakologicky a elektrickou stimulací mu musíme pomáhat a to vše kontrolovat echokardiograficky. Na kardiologii chodím jenom na implantace chlopní cestou stehenní tepny z třísla, kdy se zavede nová chlopeň do aortální pozice, čili je to na pomezí kardiochirurgie. Tyhle výkony se provádějí bez celkové narkózy, ale anesteziolog tam být musí, kdyby došlo ke komplikaci a bylo třeba pacienta rychle zaintubovat a zajistit jeho krevní oběh.
Zmiňovala jste i transplantace plic, ty se také dělají na mimotělním oběhu – a to je zase moje denní rutina. Náhrada plic je podobná kardiochirurgické operaci, našívají se tam velké cévy na srdce, je to složité operování a trvá to mnoho hodin.
Jste poslední, koho pacient před operací vidí za bdělého stavu. Mají lidé před velkou operací vytřeštěné oči hrůzou?
Každý je ve stresu, takže mu dáme premedikaci, něco na zklidnění, ještě dřív, než jde na sál. Občas zahlédnu slzy v očích, ale to je spíš výjimka. Já se snažím s těmi lidmi bavit, abych je uklidnil a přivedl na jiné myšlenky, odbíhám od medicínských témat a bavím se s nimi o jejich životě. Jejich anamnézu znám z lékařské zprávy. Ty rozhovory bývají děsně zajímavé, okamžitě zjistíte, co toho člověka trápí, co ho přivedlo do nemocnice, proč je vlastně na té operaci. Když si s nimi povídám, zklidní se a ani si nevšimnou, že jim u toho třeba napichuju kanylu.
Na co se jich ještě vyptáváte?
Zajímá mě, co dělají, protože je to neskutečně pestré. Každý žijeme ve své sociální bublině lidí podobného ražení, ale na operačním sále jste chtě nechtě konfrontována s někým, kdo je z úplně, ale úplně jiného světa. A to mě baví. Vyptávám se na profesi, koníčky, a protože kardiochirurgické operace děláme spíš u starší věkové skupiny, rád si povídám s pacienty o zahrádce, protože zahrádku má v Česku skoro každý. Taky mě zajímá, jestli pořád platí, co Čech, to muzikant, a zjišťuju, jestli hrají na hudební nástroj. Ukazuje se, že skoro všichni hráli kdysi v dětství a pak s tím sekli. Na stará kolena toho samozřejmě litují. Vyptávám se taky na cestování – a představte si, že občas narazím na člověka, který nikdy nevycestoval z rodného města, prostě nikdy nikde nebyl. A není to tak mimořádné. Jsou to kolikrát hodně zajímavá setkání.
Jsou nějaká témata, jimž se vyhýbáte?
Jistě, politika. Tyhle předoperační hovory by měly probíhat v pohodovém duchu, nechci se s nikým začít přít. No a třeba by se našel i někdo z lékařského týmu, kdo to má politicky úplně jinak – a pak by bylo na sále zbytečně dusno.
Co posledního říkáte pacientovi, než ho uspíte?
Když si spolu dopovídáme a já vidím, že už se kolem mě chirurgové nervózně ošívají, řeknu tomu pacientovi, že mu teď pošlu do žíly pořádného panáka – a tím náš rozhovor končí. Během deseti dvaceti vteřin je pacient uspaný.
Jaká je anesteziologova největší noční můra? Že se pacient probudí příliš brzy? Že se neprobudí vůbec?
Ne, ne, to vůbec nepřipadá v úvahu. Pacient má v sobě opiáty, které tak rychle nemetabolizují. Může během operace třeba bezděčně pohnout končetinami, ale to neznamená, že se budí k vědomí. A že by se neprobudil vůbec, to je také nemožné, účinek opiátů vždy jednou skončí. Reálně může nastat problém při zajištění dýchacích cest.
Je pravda, že když se pacienti budí z narkózy, mluví páté přes deváté a leccos na sebe prozradí?
Anestezie je lékařem řízená intoxikace. Dá se to přirovnat k velmi silné opilosti, jako byste byla úplně namol – a ještě trochu víc. Stav vědomí je tím pádem změněný, ale nic zvláštního se od pacientů nedozvídáme. Ale je vtipné, že se toho někteří lidé bojí, třeba když operujeme lidi z BIS nebo někoho z ochranky různých politiků, ti se klepou, aby něco nechtěně neprokecli.
Hvězdou operace je vždy chirurg. Není vám líto, že anesteziologové hrají tak trochu druhé housle?
Není. Proč by mělo? Pro to medicínu nedělám. Mně přišlo divný i to, že se o mně mluvilo po olympiádě, i když jsem nic světoborného nedokázal. Ti chirurgové aspoň něco skutečného umí, ve sportu je to úplně ujetý. Já jsem rád, že jdu ráno do práce, která mě baví, a to, jestli se o tom píše, nebo nepíše v novinách, je mi jedno.
Jsou lékaři soutěživí?
Určitě jsou, i když moc nechápu, v čem a s kým soutěží. Někteří možná v počtu nebo rychlosti výkonů – třeba ortopedi, těm jdou ty endoprotézy hezky od ruky, nebo chirurgové. Určitě mezi sebou soutěží i nemocnice, ale já myslím, že medicína nejsou závody. Nejde tu o rychlost nebo počet výkonů, ale vždycky o pacienta, na to by se nemělo zapomínat.
Když se lékařů ptám na jejich oblíbený moment na sále, většinou říkají, že je to chvíle, kdy mají hotovo a je evidentní, že pacientovi pomohli. Vás ale tipuju, že vás baví samotná akce, ne?
Mě baví komplikace, když se děje něco dramatického, samozřejmě s dobrým koncem. Ale přiznávám, že když jsem unavený, jsem rád, když vidím, že se šije poslední steh.
Na sále se nebojíte, zato se prý bojíte injekcí nebo létání letadlem.
No, to máte pravdu, injekce nemám rád. Strpím to, ale pravidelné odběry krve jednou za rok mi připadají zbytečné. Letadlo taky nic moc, nevyhledávám to, ale co se dá dělat, mám za sebou mnohahodinové lety. Na záchrance jsem měl možnost létat s helikoptérou, ale to jsem nedával, to prostě nešlo. A taky jsem se bál v sanitce, když se jezdilo s houkačkou rychle na červenou.
Pojďme k vaší velké rodině. Máte tři holky a tři kluky ve věku od šesti do sedmnácti let. Už jste se ženou s reprodukcí skončili, nebo budete ještě pokračovat?
No to ví asi jenom tamten. (ukazuje vzhůru)
Byl jste u porodu všech šesti dětí?
No jasně, byl jsem pokaždé. Nejintenzivnější a nejzvláštnější to bylo samozřejmě poprvé, když vidíte zrod nového života, kdy ze dvou vzejde jeden, je to hrozně hezké. Pokaždé to samozřejmě bylo hezké. Taky jsme si nikdy nenechali dopředu říct pohlaví miminka, takže jsme měli vždycky překvapení.
Stíháte slavit všechny svátky a narozeniny?
Svátky ne, ale narozeniny slavíme. Ty si dokonce i pamatuju.
Od doby, kdy mám – podotýkám jen dvě – děti, mi chybí čas na čtení, kino, divadlo... Jak to zvládáte se šesti dětmi?
Do kina nechodím, číst si můžu v nemocnici, když mám službu a zrovna se nic neděje. Ale jinak jsem s dětmi. Po škole je vozím na tréninky do Troji na vodu a pak jsme prostě doma. Společenské akce jsem vypustil už dávno, zažil jsem večírků spoustu a nechybí mi to. A když chceme se ženou vysloveně někam jít, tak se děti pohlídají, nejmenšímu je šest, to už jde. V zimě jsme každý víkend na lyžích. A taky máme zahradu, ve které se rejpu – a to mě fakt baví.
Takže teď zaléváte okurky a rajská?
Vůbec, mám jen okrasnou zahradu. Znáte tohle? (ukazuje v mobilu dvoumetrovou rostlinu s monstrózními listy) To je pavlovnie plstnatá a bude ještě větší, může být dokonce tak velká jako platan. Ale já ji každý rok uříznu úplně u země a nechám vzejít jen jeden kmen, aby ty listy zůstaly takhle velké. Impozantní rostlina, co?
To ano. Máte doma úplnou botanickou zahradu, ne?
Přesně tak, mám toho hodně. Zasadil jsem japonské javory, oleandry, dub korkovník, několik druhů růží. Ale přerůstá mi to přes hlavu, musím po zahradě chodit se zahradnickými nůžkami a bujnou vegetaci krotit. Vráťa Brabenec z Plastiků mi chodí radit, jak to dělat, aby ten prostor fungoval, aby na zahradě zůstaly průhledy, on je původem zahradní architekt. To se od něj učím a hrozně mě to baví.
Bydlíte ve vile po slavném pradědečkovi, operním pěvci Emilu Pollertovi. Ten zemřel na infarkt v kavárně Slavia. Přemýšlel jste někdy o tom, jak byste chtěl skonat?
Pane jo, to je otázka na závěr. Určitě by bylo příjemné odejít ve spánku a bez bolesti než nějak jinak. Tělesná stránka má svoje limity úplně stejně jako auto, ale duše ne. Bůh nás stvořil tak, že duše je nesmrtelná – a tohle vědomí je docela uklidňující.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
