Lidé, měl jsem vás rád. Bděte. Tři generace Čechů a Slováků, narozených mezi druhou světovou válkou a začátkem 80. let minulého století, měly tuto větu vypálenou do paměti líp ne malou násobilku. I děti věděly, e jsou to poslední slova Reportáe, psané na oprátce, díla, které v nacistickém vězení napsal komunistický novinář Julius Fučík předtím, ne jej popravili.
Málokdo vak tehdy věděl víc, ač kniha patřila k povinné kolní literatuře. A jen pár lidí v republice mělo tuení, e v Reportái, jak se lidu předkládala ve stále nových vydáních, chybí několik stránek. Jejich zveřejnění v 90. letech se postaralo o definitivní konec jednoho z největích mýtů komunistické propagandy. Mýtu o mui, jen při výsleích nevypovídal ani tváří v tvář smrti. Mýtu o věčně mladém komunistickém světci.
Ve středu v poledne je prostranství před holeovickým Výstavitěm skoro prázdné. Jedna, dvě, tři, počítám fontány před vstupem do areálu. Na místě, kde by podle zákonů symetrie měla stát čtvrtá, je místo toho zvlátní útvar: iroký estiboký ulový sokl a na něm obří reklama na Planetárium s postavou astronauta.
Věděl byste, co na tom podstavci stávalo dřív? ptám se mladíka, který tu spravuje kolo.
Asi nějaká jiná reklama, ne? Vypadá, e kdyby si mohl zaukat na čelo, nejspí by to udělal.
Kdysi tady bývala socha Julia Fučíka. Říká vám to jméno něco? zkouím to.
Jo, to jsem u někdy slyel. Neorganizoval on ty akce pro děti v Grébovce? odpovídá osmadvacetiletý absolvent přírodovědy.
Teď se pro změnu nechytám já. Teprve později u počítače zjiuji, e nestřílel tak úplně vedle: vinohradská vila Grébovka skutečně slouila v letech 1953 a 1963 dětem a měla cosi společného s Fučíkem. Sídlil tam toti Ústřední Dům pionýrů a mládee Julia Fučíka a děti tam chodily na krouky.
To, e stojíme před jinou kulturní institucí pojmenovanou po Juliu Fučíkovi, vak mladík netuí. Park kultury a oddechu Julia Fučíka, jak se dřív Výstavitě nazývalo, ani přezdívky Julda Fulda a Fučíkárna mu neříkají nic. Měl bych to vědět, co? usměje se omluvně, kdy mu převyprávím Fučíkův příběh. My jsme se ve kole ke 20. století nikdy pořádně nedostali, povzdechne si. Do první třídy el v roce 1998, v době, kdy byl kult Julia Fučíka dávno mrtvý.
Podobně na tom byla devětadvacetiletá ena, která si u soklu půjčovala kolo, a estatřicetiletá maminka dvou dětí. Jméno Julius Fučík z obecného povědomí zmizelo. Něco jim připomínal a titul Reportá, psaná na oprátce. Dílo, zdá se, jetě nějak ije. Jméno autora nikoli. Jak je moné, e člověk, jeho dílo bylo přeloeno do 90 jazyků a jen česky bylo vydáno téměř čtyřicetkrát, je tak dokonale zapomenut?
Abychom pochopili, jak se z komunistické ikony stal nikdo, musíme se vrátit zpět v čase. Julius Fučík se narodil do dělnické rodiny na praském Smíchově. Měl tedy ten nejlepí, jak se tehdy říkalo, kádrový profil. Na rozdíl od salonních komunistů v dětství skutečně zail, jak vypadá dělnická bída praských předměstí. U v jeho deseti letech si vak rodina polepila: otec, povoláním kovodělník, ale také nadený ochotník, dostal herecké místo v Městském divadle v Plzni. A syn Julius, pojmenovaný po relativně známém strýci, hudebním skladateli, tam vystudoval reálné gymnázium. Po něm se zapsal na praskou filozofickou fakultu.
Julius Fučík shlíí na Olanské hřbitovy.
Do Komunistické strany Československa vstoupil hned po jejím vzniku v roce 1921. Kulturní scéna se roztěpila a Fučík se přidal k jejímu radikálně levicovému, avantgardnímu křídlu a začal psát do novin. Jeho komunistickou vírou neotřásla ani návtěva Sovětského svazu, z ní přivezl knihu reportáí nazvanou V zemi, kde zítra ji znamená včera. Ačkoli je těké si představit, e by se byl během svého téměř dvouletého pobytu nedozvěděl o existenci lágrů, vyvraďování politických odpůrců nebo hladomoru na Ukrajině, jeho víru to neoslabilo. Stal se známým levicovým novinářem, jeho reportáe a články, které uveřejňoval předevím v Rudém právu, jsou dodnes čtivé.
Byl talentovaným reportérem v období, kdy avantgardisté vyhlásili reportá srdcem literatury. Také byl dobrým kritikem, předevím divadelním, charakterizuje jej Pavel Janáček z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Podle jeho současníků disponoval i velkým osobním kouzlem. Fotky zobrazují mladého mue s rozevlátou patkou a irokým úsměvem. Byl oblíbený ve společnosti a dokázal si získat důvěru i starí generace literátů. Kritik
F. X. alda mu jako pětadvacetiletému svěřil éfredaktorství týdeníku Tvorba, který byl jakousi náhradou za zakázané Rudé právo. Vedl ho celých deset let, do zastavení v roce 1938.
V pamětech jeho současníků najdeme i řadu zmínek, které dokládají Fučíkovu joie de vivre. Byl znám jako lev, nikoli vak salonů, spí komunistických sedánků a ilegálních schůzek.
Typické čecháčkovství. Komunisté zuří kvůli odebrání Fučíkovy busty z Národního muzea |
Pamatuji si Fučíka jako svého prvního instruktora ve večerních kursech dialektického materialismu, vzpomíná v knize Bílý mercedes reisér Jiří Weiss. Přiel mezi nás do Strakovy akademie (tehdejího sídla Ústředního svazu československého studentstva) a zastavil se nad libou dívčinou, je se měla později stát manelkou skladatele Jiřího Srnky a měla na blůzce na levém ňadru vyito jméno Emma. Fučík se dlouze zahleděl na ono pěkné ňadro. Nějak mu vyschlo v krku. Přeruil svůj výklad: ,A jak se jmenuje ta druhá? zeptal se.
V podobném duchu se nese vzpomínka Jana Wericha z konce 50. let, kterou si mohou poslechnout návtěvníci aktuální výstavy ReporTvář Julia Fučíka v Národním památníku na praském Vítkově: My jsme nebesedovali politicky. My jsme spí dělali srandu. Víte, lidi kdy vzpomínají, tak mají takovou náchylnost dělati z těch lidí, o kterých mluví, gypsová poprsí. Jako by se styděli za to, co je na člověku nejcennějí, a to je spontánnost, veselost a mládí duevní mládí. Fučík měl rád enský například. Četli jste to někdy o něm? A jak měl rád enský! A měl z toho nepříjemnosti. On byl moc hezkej muskej, take enskejm se líbil. On opravdu il, a kdy psal, tak psal, byl to smysl jeho ivota. V tomhle duchu jsem ho znal a v tomhle duchu jsme se taky scházeli.
Obě vzpomínky by byly jen zajímavou perličkou na okraj Fučíkova pestrého ivota, zakončeného smrtí v nacistickém vězení, kdyby právě jeho slabost pro eny nebyla tím jediným, co nakonec paradoxně přetrvá a do současnosti: v seriálu České televize Bohéma (2017) se Fučík mihne jen jako směná epizodická postava, přistiená in flagranti s manelkou prvorepublikového herce Zdeňka těpánka. Smutný konec bezesporu zajímavého ivota.
V roce 1938 se Julius Fučík usadil. Vzal si Augustu Kodeřicovou, později známou jako státní vdova Gusta Fučíková. Ač jejich svazek byl volný oba povaovali manelství za buroazní přeitek , stala se Gusta Fučíková po jeho smrti zuřivou strákyní jeho odkazu. Strákyní a manipulátorkou, protoe to byla nejspí ona, spolu s nejvyími stranickými funkcionáři, kdo dlouhá desetiletí tajil existenci několika zásadních stránek Fučíkova nejslavnějího díla.
Po okupaci se Fučík nezapojil do odboje hned. První měsíce trávil v zázemí rodičovského bytu v Chotiměři u Domalic a věnoval se literární historii. Právě tehdy vznikla jeho sta Boena Němcová bojující, v ní se snaí Němcovou interpretovat jako bojovnici za práva chudých, vlastně první proletářku. Toto čtení pak bude na dlouhá desetiletí ovlivňovat prezentaci Němcové v učebnicích a čítankách. Bohuel.
V ústraní společenský Fučík dlouho nevydrel. Do Prahy se vrátil v létě 1940, u ilegálně. Na různé převleky a hru na schovávanou s policií byl zvyklý z předválečného Československa. Jene teď u to nebyla hra. Po Praze chodil v komickém převleku a s umělou bradkou coby starí profesor Horák (tak je také vylíčen v televizní sérii Bohéma). Nápadnost mu vyčítali i soudruzi. Jako by si vzpomněl na své dětské role v divadle v Plzni. Jako by si plně neuvědomoval, e jde o ivot.
Rukopis Reportáe, psané na oprátce od Julia Fučíka.
Ačkoli poválečná komunistická propaganda z Fučíka udělala hlavní postavu československého odboje, pravda je skromnějí. Jednak komunistický odboj jako takový se svým významem nemohl rovnat odboji vedenému z Londýna Edvardem Beneem, jednak i Fučíkova role byla spí vedlejí. Do odboje se pořádně zapojil a v květnu 1941, kdy vydal Májový list vlastně jedno číslo Rudého práva, a tím na sebe upozornil lidi z ilegálního ústředí strany. V červenci se pak stal vrchním redaktorem stranického odbojového tisku, získal na tisk peníze (například deset tisíc korun od sudetoněmeckých komunistů). Ale ani pak nebyl hlavním hybatelem, spí jen redaktorem a editorem. Nejnebezpečnějí činnosti, tedy tisk a distribuci, měli na starosti jiní. Ve běelo hladce a do 24. dubna 1942, kdy Fučíka spolu s několika dalími lidmi zatklo gestapo. Začala se psát nejznámějí kapitola Fučíkova ivota.
Na začátku stála chyba konspirátorů. Příli mnoho lidí příli dlouho na jednom místě, falený pocit bezpečí. Byt na praské Pankráci, kde Fučíka zatkli, byl v hledáčku gestapa u nějakou dobu. Ve chvíli, kdy do něj mui v dlouhých kabátech vnikli, v něm byl kromě manelů Jelínkových, jim byt patřil, a Fučíka také jeho pobočník Jaroslav Klecan a dalí manelská dvojice. Ve vězení skončili vichni.
To, co následovalo, po válce četl celý svět. Fučík to toti ve vězení popsal na motáky kousky toaletního papíru a prostřednictvím dvou českých stráných propaoval ven. Jistým perem zkueného reportéra a téměř bez krtání popsal více ne rok strávený v pankrácké věznici, mučení v Petschkově paláci, prapodivný vztah s vyetřovatelem, Čechem Böhmem, blízkost smrti, dozorce i spoluvězně. A předevím zradu, kterou přisoudil svému kamarádu Klecanovi, jen v textu vystupuje pod přezdívkou Mirek, zatímco on, Fučík, nezradil. Jen hrál vysokou hru. Komunistická propaganda získala svého svatého i svá kanonická slova: Lidé, měl jsem vás rád. Bděte. Poslední slova Reportáe.
Málokdo z těch, kteří si koupili jeden z milionu českých výtisků, věděl, e nečte úplnou pravdu. Celá desetiletí byla toti Reportá vydávána okletěná o několik zásadních odstavců, v nich se Fučík doznal k vysoké hře, k tomu, e i on s gestapem spolupracoval, nebo mlčet bylo nemoné. A ačkoli by mu selhání nikdo soudný nemohl vyčítat, komunistům se víc hodila černobílá verze. Tu lidem servírovali celých padesát let, spolu s ikonou mladého, silného s neohroeného hrdiny, čistého komunisty, který raději zemřel, ne aby promluvil.
A v roce 1995 vyla necenzurovaná verze a po ní (2010) ve sborníku Julek Fučík věčně ivý! i celý text Fučíkova výslechového protokolu v českém překladu, spolu s podrobnou textovou analýzou z pera Pavla Janáčka. Ukázalo se, e protokol, na něm Fučík nejspí spolupracoval i redaktorsky, měl celých 87 stran, a byl tedy skoro dvakrát delí ne ten Klecanův.
Nová fakta o Fučíkovi. Chránil Seiferta před gestapem? |
Pochopil jsem, e mám i tady příleitost k boji; docela jinými prostředky ne venku, ale se stejným smyslem a stejným zaměřením, píe Fučík v oné desítky let vynechávané pasái Reportáe. Mlčet dál znamenalo nevyuít této příleitosti. Teď u bylo třeba něčeho víc, abych si mohl říci, e jsem na kadém místě a v kadé situaci plnil svou povinnost. Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe to bys musil hned prohrát , ale o jiné. Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. ,Mluvil jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu. Výsledky byly dokonce lepí, ne jsem předpokládal. Obrátil jsem jejich pozornost docela jiným směrem. Zapomněli na Neumanny, Halase, Olbrachty. Dali pokoj české inteligenci.
A co znamenala ona vysoká hra? Fučík se chytře a promyleně snail odvést pozornost vyetřovatelů od podstatného tím, e mluvil doiroka a rozváděl nepodstatné detaily, například v jakém nákladu vycházely před válkou tiskoviny, do nich přispíval, nebo kdy přesně se konala první, druhá a dvanáctá schůzka s tím a tím. Kdy zmiňoval jména, byla to větinou ta, která u prozradil někdo předtím, případně lidé mrtví.
Kompletní řady pečlivě očíslovaných schůzek, přesná data a dalí detaily maskují to, e příběhy, které se v protokolu vyprávějí, jsou zčásti či úplně fiktivní. Je třeba jim rozumět jako součásti určité komunikační strategie, jejím cílem je zavést vyetřování na slepé cesty, je přesvědčen Pavel Janáček s tím, e je a překvapivé, jak málo kod spojitelných s mimořádně rozsáhlým textem podepsaným 29. 6. 1942 jsme schopni s velkou pravděpodobností doloit. Jedinými dvěma lidmi, kteří se prokazatelně dostali do rukou gestapa kvůli Fučíkově výpovědi, byli doktor Milo Nedvěd, který byl jeho prvotní spojkou k vedení strany, a vdova po Kurtu Konradu-Beerovi Vlasta.
Fučík sám vak hru, v ní si podle vlastních slov vyhradil hlavní roli, nemohl vyhrát. Byl odsouzen a popraven oběením v Berlíně-Plötzensee 8. září 1943. Jeho druhý ivot pak zařídili komunističtí funkcionáři spolu s vdovou Gustou. Po Fučíkovi byly pojmenovány desítky ulic, náměstí a institucí, Fučíkova se jmenovala stanice metra Nádraí Holeovice. To proto, e je blízko Fučíkárně neboli Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde jsme nae pátrání po Fučíkových stopách v současnosti začali. Mladí lidé, kteří přečetli dostatečný počet ideově správných literárních děl například Annu Proletářku či román Jak se kalila ocel , měli anci získat Fučíkův odznak a stát se fučíkovci. Jednotná zemědělská drustva zase sila Fučíkovy ary slunečnic, přičem výnos slouil na kulturní účely ve vesnici. Ovem pozor, to ve měli pracující dělat z pouhé radosti a nadení, po pracovní době.
Polibky, kamzíci a Fučík jako inspirace. Jak Fidel Castro navtívil v roce 1972 ČSSR |
Fučík byl vude. Jeho krásná mladistvá tvář, zafixovaná v podobizně, kterou vytvořil Max vabinský, dekorovala mládenické akce po celé republice. Zahlcení veřejného prostoru Fučíkem vak mělo úplně opačný účinek, ne komunisté zamýleli. A kdy se v 60. letech začaly objevovat pochybnosti o jeho pobytu ve vězení, byl na celých dalích třicet let Fučíkův kult u jen výsměchem sám sobě. Komunistické propagandě se podařilo, e generace Husákových dětí si Fučíka spojuje u jen se zábavnými jízdami na horské dráze v Juldě Fuldě. Jeho osud tak zůstává předevím skvělým studijním materiálem pro hodiny dějepisu na gymnáziích.
Statečný byl neodeel do exilu, vstoupil do odboje. Takových bylo v Česku pár desítek tisíc, miliony seděly doma. Mylence komunismu věřil poprvé zakolísal tváří v tvář paktu Molotov-Ribbentrop, tehdy se od strany distancoval, znovu se s ní začal sbliovat a těsně před vstupem Sovětského svazu do války. Zemřel za ni ve chvíli, kdy se prolnula s mylenkou obrany národní kultury. Jestli by u té mylenky vytrval, nebo od ní odpadl s nějakou dalí vlnou bývalých komunistických intelektuálů, nezjistíme, protoe se konce války nedoil. Ale v hodinách dějepisu se dá na jeho příkladu poukázat právě na tuto trajektorii, pro intelektuální dějiny 20. století tolik typickou, uzavírá literární historik Pavel Janáček.
