Popularizátorka: Vrtalo mi hlavou, jak to bylo se vztahem Boženy Němcové k manželovi, když měla další muže
Literární okouzlení. Zájem o Boženu Němcovou v Martině Bittnerové probudil její češtinář už v osmnácti letech.
| foto:
Michal Sváček,
MAFRA
Premium
Zajímá se o 19. století a snaží se probudit zájem o něj i u školáků. Pořádá besedy o Boženě Němcové či Karlu Hynku Máchovi. Zabývá se volnočasovou pedagogikou a na webu týdeníku Respekt má svůj blog. Jak učit dnešní děti o klasicích a kdy jim dát do ruky Babičku? „Literární historii bych do koše nezahazovala, ale šla bych na to přes příběhy, děti na besedách poslouchají,“ říká popularizátorka českých osobností minulosti Martina Bittnerová.
LN: Pořádáte besedy o Boženě Němcové i dalších osobnostech 19. století pro děti i dospělé. Proč se zajímáte zrovna o ni a její dobu?
To mi přinesl život. Na střední škole jsem měla výborného češtináře, ten nám o paní Boženě vyprávěl a mně, osmnáctileté holce, začalo vrtat hlavou, jak to tehdy bylo se vztahem Němcové k jejímu manželovi, když měla jako vdaná žena další muže… Zajímal mě i Josef Němec. O něm taky školákům vyprávím. Na besedách ukazuji i jeho portrét – dětem připadá legrační, ty kotlety a účes. Popravdě, na tom portrétu z mládí trochu zvláštně vypadá. Když jim povídám, že dělal u finanční stráže a co to bylo za práci, kluci poslouchají napjatě. Jednoho čtvrťáka třeba tak zaujalo, že chytali pašeráky, že jsme se nemohli hnout z místa. Domáhal se dalších podrobností o tom, jak se pašeráci trestali a tak podobně...
Ale zpět k těm začátkům: toužila jsem znát více detailů ze života Němcové. Půjčila jsem si výbor z její korespondence, přečetla ho, a to pátrání po tom, jak se věci měly, mi vydrželo nakonec asi patnáct let. Cestou jsem přibrala další osobnosti devatenáctého století. Nejen ženy. Hodně mě zajímal Mácha, ale i další osobnosti, které ve své době něco znamenaly a dnes jsou pozapomenuté.
LN: Předpokládám, že když jste se o Boženu Němcovou zajímala, taky jste jí četla. Znala jste její knihy už ze základní školy?
Divou Báru jsem přečetla už asi v páté šesté třídě, půjčila jsem si knížku ve školní knihovně. Ta mě vysloveně uhranula. Svobodomyslná, nekonvenční osobnost obklopená tmáři. To je stále aktuální téma, napětí mezi svébytností a konvencemi. S Babičkou byl můj vztah trochu složitější. Asi jsem ji nejdřív přečetla bez velkého zájmu, pokud se dobře pamatuju. Když mi bylo kolem deseti let, viděla jsem v televizi film, mohl to být nějaký osmdesátý pátý rok. Tam mě ten příběh bavil víc, a tak jsem se ke knížce ještě jednou vrátila.
LN: S Babičkou má asi problém víc dětí. Dnes je navíc trend nenutit školáky do četby něčeho, co je nebaví. Může jim to totiž znechutit čtení jako takové. Když se ale Babička nebude „probírat“ na základní škole, možná její doba nepřijde už nikdy. Co s tím?
Paní učitelky se mě často ptají: Jak to máme udělat s tou Babičkou? Podle mě by každý, kdo vychází ze základní školy, měl vědět, že tu byla nějaká Božena Němcová a Karel Hynek Mácha a co napsali. A teď jak to udělat… Já na to jdu u dětí přes pohádky. I když jste od Boženy Němcové nic nečetli, vaším životem stoprocentně prošla, říkám na besedách, a na to školáci vykulí oči. Mluvím o pohádkách. Mnoho jich bylo zfilmovaných, říkám jim, a vsadím se, že jste nějakou viděli. Podle mě taky není od věci nabídnout dětem přístupnější a zábavné adaptace. Já třeba dodnes miluji Spejbla a Hurvínka a existuje Hurvínkova Babička, tu učitelkám doporučuji pro první stupeň. Někdy taky pouštějí dětem film. Třeba sestřih z té pozdější verze, od režiséra Moskalyka, s Libuškou Šafránkovou jako Barunkou, to mi přijde jako dobrý nápad. Samozřejmě že pro dnešní žáky je tohle pravěk. Doba, kdy nebyl internet, ani telefony! Ale nemyslím si, že se k tomu máme postavit tak, že to je staré, a tudíž nepoužitelné. Bez Boženy Němcové by nebyli další autoři, je tu nějaká kontinuita jazyka, jsou to naše kulturní základy.
MARTINA BITTNEROVÁ■ Je autorkou deseti knih, zejména o osobnostech 19. století (např. Lásky Boženy Němcové či Zapomenuté osudy).
■ Pořádá besedy a semináře pro školy i veřejnost všech věkových kategorií.
■ Nejvíce se věnuje Boženě Němcové.
■ Příležitostně se v roli hosta podílí na pořadu Osudové ženy, který vysílá Český rozhlas Dvojka.
■ Žije v Teplicích. |
LN: Když to bude zajímat nás, mohlo by to zaujmout i děti. Dnes ale už asi není moc dospělých, kteří by dětem nadšeně doporučili Babičku. Proč to zajímá vás?
Čím víc se člověk dozvídá, tím zajímavější to je. Literatura, život a myšlenky 19. století jsou pro mě podnětné, což je asi osobní věc. Ale také vnímám právě tu už zmíněnou návaznost a kontinuitu literatury i řeči. Bez jazykových základů, které položili literáti 19. století, bez úsilí a plodů českých obrozenců a vlastenců, bychom neměli ani jazyk, ani dnešní literaturu. Stojíme na jejich ramenou, ať si to uvědomujeme, nebo ne. A kdo trochu zná historii, ví, za jakých podmínek tvořili a že se často obětovali. Dělali to pro národ. Což v dnešní době zní divně, skoro hanlivě. Přijde mi ale, že pokud se na toto jejich úsilí díváme svrchu, proviňujeme se vůči nim i vůči sobě samým. A někdy mě napadá, že máme našlápnuto k tomu, že se budou hanět i sochy našich národních buditelů.
LN: To snad ne, že by někomu vadila socha Boženy Němcové?Nedávno jsem na svém blogu reagovala na to, co tvrdí historik Michal Frankl o Nerudovi. Vyčítá mu antisemitismus. Na mě jeho bádání působí trochu účelově. Kdyby byl Neruda takový antisemita, asi by Siegfriedu Kapperovi, prvnímu židovskému autorovi píšícímu česky, nenapsal tak obdivný nekrolog. Je to podle mě příklad toho, kdy takzvaně kritický pohled na naše dějiny vnáší do našeho poznání jen zbytečné sváry.
LN: Jak se ve škole vypořádat s výukou literární historie, když je známo, že to děti strašně nebaví?
Řekla bych, že právě přes příběhy. A důležité je samozřejmě i učitelské nadšení. Češtinářky, které si mě zvou na debaty, češtinu a českou literaturu milují, což se pak na děti přenáší. Je třeba věřit tomu, že když do žáků něco vložíme, s láskou a přesvědčením, tak se to semínko usadí. Ale kde nic nevložíme, tam nic nebude, to je jasné.
LN: Stačí pouhý fakt, že paní učitelky samy milují Babičku, aby si ji zamilovaly i dnešní děti? Trochu o tom pochybuji.
Samozřejmě, že jen vášeň nestačí, musí tam být i profesionalita. A cit, naladění na děti. Správný učitel vycítí, co na jeho žáky funguje, co je zajímá. Já to na besedách taky poznám a podle toho pak svůj výklad přizpůsobuji.
LN: A máte pocit, že to učitelé dětem chtějí předat, protože to sami milují, nebo prostě proto, že by to děti měly přece vědět?
Myslím, že jim záleží na tom, aby to děti znaly. A některé to opravdu zajímá i osobně, už se mi mnohokrát stalo, že paní učitelka byla ráno na besedě ve škole a večer přišla ještě jednou, na podobné téma, do knihovny.
LN: Jak se pátrání maturantky po detailech osobního života Boženy Němcové nakonec vyvinulo v celoživotní zájem o literární osobnosti 19. století? Píšete o nich i knihy…
Od mládí jsem psala povídky, v roce 1997 jsem se poprvé zúčastnila literární soutěže pro neprofesionály, Literární Františkovy Lázně, a skončila jsem v užším výběru. O rok později se konala Literární Šumava, kde jsem dostala dvě ceny, to mě asi povzbudilo. Pak jsem ještě s jednou kolegyní začala organizovat literárně-hudební večery v literární kavárně Obratník v Praze a během toho stále psala. V mojí první knize jsem se zabývala ženskými historickými osobnostmi. Proč si mě nakonec přitáhla tahle doba, těžko říct.
LN: Besedy pořádáte ve školách, muzeích i veřejných knihovnách. Kdo na vás chodí do knihoven?
Od žáčků třetí třídy až po seniory. Osobně jsem raději, když mám besedu s dětmi v knihovně spíš než ve třídě, protože jsou děti, které tam nikdy nebyly a jsou někdy překvapené, jak hezké místo to je. Mockrát jsem zažila, že se na konci pak šly porozhlédnout a zeptat, jestli by tam třeba mohly chodit. Myslím, že někdy jsme příliš rezignovaní, a to není dobré. Máme pocit, že dnešní děti nemají o nic zájem, neposlouchají, že to dřív bylo jiné a teď už to nemá cenu. Ne! Ono to vždy na část dětí zapůsobí.
Nikdy nezapomenu, jak na jedné besedě pro nějakou průmyslovku – byli tam samí kluci a mluvila jsem o Máchovi – všichni seděli, ani nedutali. Oni mi opravdu viseli na rtech, jako kdybych vyprávěla něco velmi aktuálního a dobrodružného. A když jsem domluvila, zazněl velký potlesk. Kluci šestnáct sedmnáct let… Zažila jsem to častokrát, ale tato skupina mi utkvěla v paměti, protože to byli samí kluci a ve věku, kdy by od nich člověk takovou reakci nečekal.
LN: Na učňáky vás asi moc nezvou, nebo ano?
Méně. Oni někdy nevědí, s čím mohou počítat, třeba se i bojí, aby to nebyla koncentrovaná nuda, a jak na to žáci budou reagovat. Potřebují se nejdříve přesvědčit, že to nebude zaříkávání hadů, pak mě zvou i opakovaně.
LN: Letos to asi bylo s besedami slabší…
To rozhodně, kvůli koronaviru všechny domluvené besedy padly. Částečně se program obnovil na podzim, ale není jisté, co bude. Zato jsem měla čas na psaní. Dokončila jsem kapitolu o Hálkovi a příští rok má výročí Havlíček, na toho se chystám. Moje knihy jsou někde na hranici beletrie a literatury faktu. Snažím se o historickou věrnost, prameny studuji poctivě, ale není to čistá literatura faktu.
LN: Jsou nějaké regiony, kam vás na besedy moc nezvou?
Zrovna Ústecký, ve kterém žiji. Ani Liberecký a Středočeský kraj. Nejčastěji jezdím na Moravu. Pocházím z moravské části Vysočiny, tak jsem možná s Moravany víc v souladu, kdoví. Mám taky pocit, že na Moravě je historie méně pohřbená, živější než v Čechách. Zdá se mi, že i děti jsou tam s klasiky obeznámenější. Paní učitelky se tam toho hodně drží. A v rodinách je větší podpora. Na tom taky velmi záleží. Když doma rodiče na klasiky zvysoka kašlou a dětem říkají „prosím tě, koho to dneska zajímá, to jsou vykopávky,“ tak to učitelkám příliš neusnadňují. A naopak, když mají děti babičku, která se jim svěřuje s tím, jak milovala Babičku a jak u ní plakala, a řekne jim třeba o Viktorce, může to dětský zájem probudit. Dnes jsou rodiče hodně zaměstnaní a prarodiče s dětmi tráví někdy mnohem více času než oni.
LN: Máte pocit, že na Moravě je takových babiček víc?
Tak bych to asi neřekla, ale zdá se mi, že se tam víc přemýšlí o historii a cítím nějak, že tamní lidé mají tu naši zemi rádi. U Čechů mě někdy napadá, že to, jestli žijí tady, nebo v Austrálii, je jim skoro jedno. Na Moravě se víc drží i regionálních zvyklostí, jsou tam živější tradice, jestli i díky tomu je pro ně historie nějak živější, přítomnější, nevím.
LN: Devatenácté století vypadá vzdáleně. ale už tehdy lidé řešili některé zásadní otázky, které nám dnes přijdou tak moderní, jako třeba feminismus…
Ano, co bylo jiné, byly životní podmínky, společenské tlaky a vliv církve. V souvislosti se slovem feminismus a s osamostatňováním žen se mi vybavilo, že Boženě Němcové psávaly mladé dívky z venkova, jak ji obdivují a jestli by ji mohly navštívit. A pak se u ní třeba i ubytovaly. Někteří lidé v jejím okolí se o ni kvůli tomu i báli, vnímali to jako zneužívání její dobroty. Protože potom jí chyběly peníze na obživu vlastních dětí.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
