A tak jsem se začala pomalu zas vracet do Prahy. Musela jsem si ovšem projít několika úskalími, které jsem ale briskně dokázala vyřešit. Jak jinak. Nabízím malý vhled do mých teď čerstvě nabytých zkušeností.
  |
1. Je to o komunikaci. Mé několikaleté období “kanclu na kompostu” – jedině tam jsem chytala signál, bylo u konce. Musela jsem vyměnit operátora, práce si to žádala. A byl to poměrně srdceryvný krok. Ale konečně jsem byla na příjmu bez toho, že bych byla po kolena v hnoji.
Sandra ČernodrinskáPochází z česko-bulharské rodiny, vystudovala nejdřív Teorii kultury na FFUK, poté Činoherní herectví na DAMU. Během studia ztvárnila mnohé role - většinou prostitutek, starých pan a alkoholiček. Během své pracovní kariéry byla v krátkém angažmá v Mladé Boleslavi. Nyní je její domovskou scénou Činoherní klub, kde jedna z jejích nejvýraznějších rolí je opět prostitutka. Má jednoho syna, dva psy a nespočet snů. |
2. Můj zevnějšek je základ. Musela jsem se trochu zkulturnit. U kadeřnice jsem nebyla ani nepamatuji, ale upřímně? Na tom přece nic není. Koupila jsem si klasický zesvětlovač v drogerii v Golčově Jeníkově. 52 korun. Vlasy, pokud nevíte, je dobré odbarvovat kolem šesté hodiny odpolední ideálně v koupelně s velmi malým střešním oknem. Výsledek je během několika desítek minut hotový. Jste spokojená a máte dobrý pocit, že jste ušetřila dva litry. Co na tom, že druhý den ráno na denním světle zjistíte, že to, co měl být světlý melír, jsou 6 cm tlusté pruhy v barvě žloutku.
3. Chtíč je víc. Návrat z tiché vesnice do Prahy byl a je náročný. Dříve mě děsily davy turistů, teď to jsou záhony. V Praze je poměrně dost veřejných zelených ploch. Nutkavé puzení okopávat motyčkou prostor okolo mě se stal traumatizujícím každodenním chlebem. Ale hele, komu vadí, když se občas sehnu a ten plevel vyrvu?
4. Návrat? Fenomenální. Víte, když herečka nějakou dobu nehraje, může to mít poměrně fatální následky. Já jsem třeba často dohrávala situace v Penny marketu. Nutno dodat, že přes brýle, roušku a pytlíky na rukou, byl výsledek přinejmenším rozpačitý. Pak ale přišlo představení a já jsem se zas cítila jako ryba ve vodě. V Činoherním klubu jsme zrovna hráli Osiřelý západ od Martina McDounagha. Bylo to první představení po dlouhé době. Ten den jsem cítila, že to půjde. Jo, Sandro, jeď. Máš na to. Máš tam sice pár vět, ale dáš do toho všechno. Pak přišla replika: „Potkala jsem cestou pošťáka s dopisem pro Valena“ a ze mě vypadlo: „Posrala jsem cestou pošťáka s dopisem pro Valena“. Tak asi tak.
5. Vzhůru na párty. Jsem matka, trochu zemědělec, trochu buran, ale také bývala letenská puma! Takže rtěnka a jedu! Sraz s holkami někde v hippsterském podniku, lahev prosecca… a … v rychlosti jsem do sebe naklopila pár skleniček a za necelé dvě hodiny spala doma s otevřenou pusou. Město, chybělo si mi!!
