A já, který ctí herecké řemeslo až do morku kostí, jsem se tím samozřejmě vždycky řídil včetně toho, že na veřejnosti mluvím slušně, neopíjím se a už vůbec nemočím někde u stromu v parku.
Ovšem! Zkoušeli jsme u nás ve Slováckém divadle inscenaci hry Úča musí pryč!, která pojednává o pětici rodičů, kteří chtějí odvolat učitelku svých dětí, protože je podle nich moc přísná a bojí se, že by se potomci v takovém případě nedostali na gymnázium. A režisér inscenace Michal Zetel chytře vymyslel, že představení budeme hrát přímo ve školní třídě, a tak za námi diváci přicházejí do učebny jedné základky a připadají si na těch malých kovových židličkách, jako by byli sami na rodičovské schůzce, a ti mladší si rychle v duchu opakují, kdy byla bitva na Bílé hoře, protože je k tomu to prostředí zkrátka nutí.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
A když už je to celé tak autentické, tak jsem se s režisérem domluvil, že autentický bude i můj kostým a hraju pokaždé v tom, v čem přijdu, takže můžu dorazit třeba za minutu sedm a jít rovnou do lavice, ale každou reprízu si vzpomenu na Jana Přeučila a stydím se, že se jeho profesní radou neřídím a už jsem jako ten Gabin.
Ale to není všechno! Hráli jsme teď po čtvrt roce, a i když máme za sebou přes sto repríz, tak jsme s kolegy před představením zjistili, že nám možná nebudou naskakovat texty úplně přesně. A já jsem si k mému kostýmu nekostýmu vzal i divadelní knihu, titulní stranu nahradil obálkou nějakého barevného časopisu a celou dobu jsem v lavici jako Patrik Ježek předstíral, že listuju lifestylovým magazínem, všechny repliky jsem ale četl a hlídal, aby i ostatní herci věty říkali správně.
Pak jsem ale měl říct: „Jestli to tak půjde dál, tak nám kluk zůstane na základce,“ a nestačil jsem se divit, protože v textu stálo něco úplně jiného, ale za ty téměř tři roky uvádění jsem si to jaksi přizpůsobil a zmátlo mě to natolik, že jsem začal částečně číst a částečně říkat slova zpaměti, což ve výsledku dopadlo, jako bych se zasekl na čtení ve druhé třídě. Celé jsem to zkrátka pokazil a jako záchrana nastoupila improvizace, která dopadla ještě hůř, protože neměla konce, a kolegyně hrající rozčílené maminky byly rozčílené skutečně a jestli někdo z vás někdy viděl rozezlenou herečku, tak ví, že je to něco jako slonice, které chce někdo sebrat mládě a ona je připravena i zabít.
Po skončení mi přišla od kamarádky, která seděla v hledišti, zpáva, že je nadšená tím, jak jsme hráli přirozeně, pravdivě, lehce a elegantně, což dodnes považuji za nepochopitelné.
Píšu to sem proto, abych se veřejně kál a slíbil, že se budu od teď odpovědně připravovat. Je to pro mě stejný trest, jako bych od Jana Přeučila dostal za úkol napsat stokrát, že budu odvádět profesionální výkony, a věřím, že si to aspoň sto lidí přečte, a pak mě někdo z nich k nám do Uherského Hradiště přijede zkontrolovat, pokud mi to tedy bohyně Thálie a plukovník Prymula ještě někdy dovolí.
Přeji vám pevné zdraví a jak říkala moje babička, dušu v péří.
